Petra Hůlová: Strážci občanského dobra

Jednou to táta přirovnal ke kocovině a říká se to i mezi lidma normálně. Najednou že se ráno probudili, vykoukli z okna a všechno bylo pryč. Když se dneska dá člověk do řeči s obyčejnejma lidma, půlka z nich by to všechno vrátila zpátky. Na strojích času by okamžitě odfrčeli do osmdesátejch let a všechny ty mikrovlnky na dálkový ovládání a nákupní koše z Alberta by vyměnili za jedinej rok mírumilovnýho pracovního tempa, víkendů strávenejch doma a sociálních jistot. Plnění socialistickýho plánu nebylo zdaleka tak uhoněný a čas se našel mnohem spíš i na rozmanitý koníčky.

Když tohle říkám, riskuj u pověst. Jsem za někoho s tesilkama v nemožným bulharským partiovým baloňáku, kapitalistovi se vybaví důchodce a není nic potupnějšího, než bejt v dnešní době starej. Ale táta byl, když to říkal, ještě celkem mladej a taky novýmu režimu nesednul na lep.

Na tu nosálama proklamovanou zářnou budoucnost demokratickýho Československa táta sice nevěřil, ale stejně ho to na pár tejdnů strhlo. Pobláznilo to i jiný spolehlivý straníky. Protože adrenalin, ten je pro všechny jeden společnej a v době kontrarevoluce a krátce potom doslova pršel z oblohy a lidi ho chlemtali jako žízniví psi, než se zase rozeběhli po všech těch podnikovejch nástěnkách přecpanejch papírama, co visely i na sloupech v několika vrstvách. Tak jak ve vlnách pulsovalo nadšení, vlály na starej ch heslech nový, ty byly o svobodnejch volbách, v cárech se odchlipovali od výloh kandidáti Občanskýho fóra, bylo to v rozhlase, v televizi, všude. Nejdřív to bylo plácání do vody a potom vír, co člověka strhne, ať si myslí cokoli.

Stejně jako když zírá při bouřce přilepenej k oknu, přestože vodu nemá rád a blesků se bojí, ale nemůže si pomoct, protože od toho peklení za sklem se nejde odtrhnout.

Když měl bejt Šrámek v televizi, máma se netrhla od bedny celý odpoledne, jen aby ho neprošvihla.

Milan Šrámek se stal lídrem kandidátky Krakova, Drážďan, Minsku, Debrecínu a Charkova, všech československejch novoměst, co táhly i na začátku kapitalismu tak trochu spolu. Vousatá tvář kontrarevolucionáře ze sběrny teď koukala z plakátů na lidi ve všech novoměstech a nejvíc v Krakově. Máma s taškama div nebourala do sloupu, když šla kolem Šrámka, visícího na budce zastávky autobusu, ale po pár tejdnech tam už měl domalovanou náušnici a pak i pihy a beďary a něčím vypíchaný oči.

Tátovi v tý době už tři měsíce dlužili výplatu a máma byla bez práce skoro taky. Sběrnejm surovinám, kdysi centru soudružskýho dění, začal dvorek zarůstat kopřivama a máma hlavně hlídala, aby se tam nerozkradly stroje, a čekala, co bude, až podnik zprivatizujou.

Ale tak chudý jako Anděla Lumírová, co chodila v roztrhanejch punčochách i na učňák, protože zrušili školku, a tak paní Lumírová přišla o práci, jsme nebyli. Máma se navíc stala expertkou přes výhodný kaufy, a jestli užívala nějaký léky na srdce, co jí Šrámek polámal, byly to tabletky vietnamskýho textilního proviantu. Máma pro nás nakupovala jako divá po třiceti nebo padesáti korunách balení tří až pěti kusů kalhotek, ponožek, punčoch a taky umělohmotný kabelky, tátovi trika a mně se ségrou top tílka na tenkejch ramínkách.

Kdyby už tehdy byly mobily, určitě by nám se ségrou ob den volala s tím, jaký barvě ponožek dáváme přednost a jestli to pyžamo od minulejch Vánoc nám není těsný, protože to, co drží teď v ruce, je přímo parádní a za hubičku.

Ale tohle všechno by byly stejně jen krycí manévry. Ten, kvůli komu by ten mluvicí strojek tehdy měla, byl totiž Šrámek. Ještěže neexistovaly než pětikilový telefony, co se s sebou nosily jako kufr, a to mělo jen pár manažerů v Praze, a stejně až za pár let. Takže máma volala Šrámkovi z práce. Aby věděla, kdy a kde bude mít chvilku času, až se v Krakově bude stavovat kvůli kampani, a taky aby vyzvěděla, jakej dojem na něj udělalo hlavní město. Šrámek tam teď měl vlastní kancelář a jednu ještě v Krakově, a v Drážďanech, kde měla kandidátka novoměst centrálu, měl společnou s ostatníma.

Chtěl to uhrát na sympaťáka, a tak většinu měst objížděl vlakem a auto měl jen starý a nikdy s řidičem. Prostě férovej chlap, říkali si asi lidi, co když je někdo bachratej soudruh, hned si myslej, že tolik jídla z peněz daňovejch poplatníků není mravně v pořádku, stejně jako když se zadek předáka vozí moc naleštěným bourákem. Na tohle Šrámek hrál a říká se tomu dneska populismus, i když tehdy upřímnost, kterou měl na těch plakátech pro naši mámu v očích, jak to já četla v těch jejích, co byly dočista v transu.

Jednoduše to mezi mámou a Milanem kontrarevolucí neskončilo. Přestože máma možná oddíl dětskejch bojovníků práskla. Jenže na druhou stranu nebejt Šrámek ten listopadovej tejden ve vězení, jeho hvězda by v nový době rozhodně nešla tak rychle nahoru.

Máma mu volala nejen ze sběrny. Několikrát když jsem se vrátila dřív z učňáku, slyšela jsem přes dveře do obejváku, jak tam s dlaní před pusou šumluje do telefonu, a když vyšla z pokoje, měla červený tváře a rukou si uhlazovala vlasy, tik, kterej měla, když byla nervózní.

A přitom to byl předtím jen umolousanej nepraktickej mužskej. Pamatuji si, že se mu v těch jeho vousech, když ještě pracoval s mámou, občas klimbala i nudle z polívky a nohavice měl vždycky oblejskaný i potom, co se už z pracovního převlík do svýho.

To, že ve Sběrnejch surovinách vydržel tak dlouho, byla bezpochyby mámina zásluha. Někdy ani nezvednul hlavu, když přišel zákazník. Zkazíš si oči, říkala mu máma, místo aby ho hubovala, že si čte a vážení papíru nechává na ní, ženský víc než o deset let starší, než byl sám. Vzpomínám si, jak jednou do sběrny přivezli šrot, a zatímco máma poskakovala kolem váhy a tahala sem a tam kusy hliníku, Šrámek vylezl ze svýho kumbálku v rohu, až když už bylo po všem, a jen omluvně pokrčil ramenama. Však to taky několikrát vypadalo, že ho vyhoděj. Ale máma se do toho na poslední chvíli vždycky vložila, když to Huňát už šel Šrámkovi ohlásit, za svýho nosála se bila ze všech sil. 

foto: Viktor Stoilov