Michel Deguy: Básně
09. května 2011 09:23
Kraj
Proč vrací se fráze milovaná
„Ještě jednou na kraj světa"
Co je ten kraj a co „kraj" je, býti na pokraji
Okraje Baudelairovy a
Knížecí terasa pro Rimbauda
S výhledem na svět a kroužení toho
Kdo támhle prošel a tudy se navrátí
Kraje
Jaké však úsilí, jaké tajemství, jaké čáry rukou ve stínu a
blízké zšeření nohou, jaké zrady, jaká víra v
sladkost zakázaného, jaký propletenec z prstů, jaká troufalost, jaký ne-
-takt akrobatů, jaká zoufalost z nepoznání, jaká chuť
pro tu chuť, jak vzít si radost z rozkoše a přesvědčit ji o
blahu a půvabech, aby vstoupila ve srovnání.
Všude se tmí, a přesto tančí ztěžklým stepem z tance a
radost schovat neumí. Část bolesti totiž, ta živým nepo-
-chopitelná, pochází z okraje krajů venkovních, z odvrácené strany
stráně, co sjíždějí slepci od Brueghela, zde a mimo zároveň,
přímo v čase veselí a pitek, za rozbřesku jižního, co
křeše mezi domy
„Venku vše je vítr
Pohyb, co šťastným činí"...
Pravdy
Čas je téměř vše mrtvé jako jilm, co umírá bez umření v Európě ; já chtěl bych nahradit tu lysost stromu pravd
rytmem bezstarostné konverzace.
Zločinnost pravdu rozeznává už jen
v žívých myšlenkách těch druhých.
Mí « nepřátelé » nejsou nepřáteli. Rozptyl « pravd » do
« nekonečna » druhů, početnějších než celá klasi-
fikace. Najednou hájí se navzájem, kam jsem se poděl já ! Neperou se, nepo-
hrdají, je za tím rozum a podívaná z nadbytku.
Katachrese
Tenhle kus podobá se běhu na 100 metrů těsně před výstřelem ; vzduch
vesměs nabitý, šlachovitost židlí, předloktí křesel,
paty stolu, vzduchu opony, vše vesměs nabito a čeká až
zazní zazvonění, tvé zachvění, můj výskok, až tebe zaslechnu ; jen tebe
poslechnu.
Otáčeje rub a líc, obraceje na rub líc: to, nač
čeká, není tam - očividně to, co není, ani rub, natož
líc.
Náhrobky ležících
Já ztrácet tě nepřestávám, tím hotelovým pokojem počínaje
Když nahá a zády vykřikla jsi: táhni
Už zapomněl jsem hádku i svoje provinění
Jenže ten papír, tvá páteř prohnutá,
Zátiší dne a skříně
A má víra vestoje bezzubá, že uvidím tě zas
vše přenáší
čas přítomný a unáší
Takovou silou z hodiny na hodinu
Že z hodiny na hodinu není již nic
Než drtící vlna Léthé nesmírné
Uzel na kapesníku
To co bytí má
Nelze nepovědět
A to co říci nelze ...
Napsat se musí
Část vede ke všemu
Co onu část dává
A vědět čemu se to podobá
Rovná se naší vědě - nikoliv neomezené
K příbuznosti
Podobnost je nutná
Báseň ta je z věcí budoucích
Jimž musí se v ústrety
Přirovnání prodlužuje nesrovnatelné
Rozteč věcí mezi sebou
Poezie zapovídá ztotožnění
Pro strohou sladkost býti jako
Jako jediné? Býti jedno
Je celé jako
Dělat že
Vše je jedno
Čeho odříká se poezie aby byla-jako
Jak milenec jenž hltá ale nepolyká
Aby označila psaní láskou
Ut musica ut pictura ut poiesis
Tělem přinucena v ztrátě milostivé
K nahrazení smyslů smyslem
Báseň odříká se toho co jí chybí
Tu chybu pak vloží do jazyka svého
A slepec jmenován je jasnovidcem
My tomu však nikdy neujdeme
Což nám vlastně jenom přeji
Stále si upravovat východ nouzový
Chtít vypadnout a nedostat se ven
Když všechno už stejně selhalo
z francouzštiny přeložil Denis Molčanov
foto: Petr Machan, PWF 2011