Junot Díaz: Hon na rytíře světla

Videozáznam čtení Junota Díaza na 21. Festivalu spisovatelů Praha si můžete prohlédnout zde.

Jesús de Galíndez, hvězda zpráv té doby, byl baskický superknihomol a postgraduální student Kolumbijské univerzity, který napsal poněkud znepokojující doktorskou dizertační práci. A námět? Bohužel, naneštěstí, pohříchu: doba Rafaela Leónidase Trujilla Moliny. Galíndez, loajalista ve španělské občanské válce, znal režim z první ruky; v roce 1939 utekl do Santo Dominga, kde zastával vysoké funkce a do svého odjezdu v roce 1946 si na Neúspěšného zloděje dobytka vypěstoval smrtelnou alergii, považoval za svou největší povinnost odhalit, jak je ten režim vražed­ný. Crassweller Galíndeze popsal jako „knihomola, týpka, kterého často nalézáme mezi politickými aktivisty v Latinské Americe ... vítěze ceny za poezii", tedy to, čemu my ve vyšších sférách říkáme „mimoň druhé třídy". Jenže on to byl zároveň zuřivý levičák a i navzdory nebezpečí se odvážně pachtil s tou dizertací o Trujillovi.

Co mezi sebou diktátoři a spisovatelé vlastně mají? Měli jedni na druhé pifku už od oné nechvalně proslulé války mezi Augustem a Ovidiem. Zdá se, že stejně jako Fantastická čtyřka a Galactus, jako X-Meni a Bratrstvo zlých mutantů, jako Mladí titáni a Deathstroke, Foreman a Ali, Morrison a Crouch, Sammy a Sergio, jsou předurčeni k věčnému utkání v Síni bi­tev. Rushdie tvrdí, že tyrani a pisálci jsou přirozenými soupeři, ale já to považuji za příliš zjednodušující; spisovatelé jsou z toho až moc snadno venku. Diktátoři podle mého názoru dobře poznají konkurenci. Totéž platí i o spisovatelích. Koneckonců rovný rovného si hledá.

Ale abychom to zkrátili: když se El Jefe o té dizertačce dozvěděl, nej­prve se ji pokusil koupit, ale když se to nepodařilo, vyslal svého vrchní­ho nazgúla (pohřebáka Felixe Bernardina) do New Yorku, kde během několika dní nasadil Galíndezovi roubík, strčil ho do pytle a přitáhl do hlavního města, a jak praví legenda, když se probral z chloroformové­ho omámení, zjistil, že visí nahý za nohy nad kotlem s vařícím olejem a opodál stojí El Jefe s výtiskem oné urážlivé dizertační práce v ruce. (A to jste si mysleli, že si vás komise vychutnala.) Copak by někoho, kdo je při smyslech, něco tak zasrané příšerného vůbec napadlo? Myslím, že El Jefe si chtěl s tím ubohým odsouzeným šprtem malinko poklábosit. A že si to pěkně užili, Dios mío! No nic, Galíndezovo zmizení vyvo­lalo ve Státech povyk, všechny prsty ukazovaly na Trujilla, ale ovšem že přísahal svou nevinu, a právě na to Mauricio poukazoval. Ale odvahu: za každou falangou mimoňů, kteří zemřou, vždycky povstane několik dalších. Zanedlouho po té ohyzdné vraždě se vylodila na úzké písčině na jihovýchodním pobřeží Kuby celá banda mimoňských revolucionářů. Ovšem, byl to Fidel a jeho revolucionářská parta, vracející se k opětov­nému utkání s Batistou. Z dvaaosmdesáti revolucionářů vyvržených na břeh se oslav Nového roku dožilo jen dvaadvacet včetně jednoho argen­tinského milovníka knih. Byla to krvavá lázeň, neboť Batistovy jednotky popravovaly dokonce i ty, co se vzdali. Ale jak se časem ukázalo, těch dvaadvacet bohatě stačilo.

To mi připomíná onen smutný případ Rafaela Yépeze: ten ve třicá­tých letech řídil malou soukromou školu v hlavním městě, nedaleko od míst, v nichž jsem vyrůstal, která sloužila zlodějíčkům režimu na nižších úrovních. Jednoho neblahého dne Yépez požádal studenty, aby napsa­li esej na téma podle vlastního výběru - tenhle Yépez byl ale liberál po vzoru Betancese - a jeden chlapec, což se není čemu divit, se rozhodl zkomponovat oslavnou píseň na Trujilla a jeho manželku Doňu Mariu. Yépez se však dopustil zásadní chyby, když třídě vnukl nápad, že stejnou chválu jako Doňa Maria si zaslouží i další dominikánské ženy a že v budoucnu se mladí muži jako jeho studenti stanou velikými vůdci jako Trujillo. Mám takový pocit, že Yépez si Santo Domingo své doby spletl s jiným Santo Domingem. Ještě ten večer vytáhla vojenská policie z pos­tele jak ubohého učitele s manželkou a dcerou, tak všechny studenty a v uzavřených náklaďácích je odvezla do pevnosti Ozama k výslechu. Žáci byli nakonec propuštěni, ale o ubohém Yépezovi a jeho manželce či dceři už nikdy nikdo neslyšel

z angličtiny přeložila Barbora Punge Puchalská
vydalo Argo v roce 2009

foto: Petr Machan