Don DeLillo: Padající muž
04. května 2011 10:38
DeLillova dramatizace textu románu připravená výhradně pro 21. Festival spisovatelů Praha.
Úvod
V románu Padající muž vystupuje řada důležitých postav - obyvatelé Ameriky, Evropy, Středního východu.
V tomto čtení jsem omezil prostor knihy na dva hlavní hrdiny.
Keith a Lianne, kteří žili nějaký čas odděleně, teď opět žijí spolu, alespoň prozatím, v čase po hrůzných událostech jedenáctého září roku 2001.
Mají syna Justina.
Čtení zachycuje vnitřní život románu - dopad historie na soukromý život jednotlivce.
1
Už to nebyla ulice, ale svět, čas a prostor padajícího popela, skoro noc. Šel směrem na sever, troskami a blátem, všude kolem utíkali lidé, na obličej si tiskli ručníky a přes hlavu měli přehozená saka. Ústa si zakrývali kapesníkem. Boty si nesli v rukou, proběhla kolem něj žena a v každé ruce držela jednu. Běželi a padali, někteří, zmateně a neladně mezi hroutícími se troskami, jiní se schovávali pod auta.
Vzduch se dosud chvěl hřmotem, bortivým rachotem pádu. Takhle teď vypadal svět. Ulicemi se valil kouř a popel, zahýbal za rohy, vyrážel zpoza nároží, v seismických vlnách dýmu poletovaly kancelářské papíry, listy s ostrými okraji se třepetavě hnaly kolem, věci z jiného světa v dopoledním soumraku.
Měl na sobě oblek a v ruce nesl aktovku. Ve vlasech i v obličeji měl plno střepinek skla, mramorované kapky lesklé krve. Minul nápis Snídaně - zvláštní nabídka a kolem pořád běželi lidé, policisté a hlídači z bezpečnostních agentur, ruce na pažbách revolverů, aby je neztratili.
Všechno bylo vzdálené a tiché, tam uvnitř, kde měl být. Všechno se odehrávalo tady venku, auto napůl pohřbené troskami, vysypanými skly vycházely zvuky, hlasy z rádia skřehotající uvnitř vraku. Viděl, jak z běžících lidí kape voda, jak byli až na kůži promočení z požárních rozstřikovačů. Na ulici se povalovaly boty, kabelky a notebooky, na obrubníku seděl muž a kašlal krev. Kolem se nesmyslně kutálely papírové kelímky.
I tohle byl svět, postavy v oknech stovky metrů vysoko, vypadávající do volného prostoru, a také pach hořícího benzínu a vytrvalý jekot sirén ve vzduchu. Ten hluk je provázel, vrstvy zvuku se na ně nabalovaly, a on od nich odcházel a blížil se jim zároveň.
Potom uslyšel zvuk toho druhého pádu. Přešel Canal Street a věci se mu začaly jevit nějak jinak. Chyběl v nich obvyklý ruch, na dlážděné ulici, v železobetonových budovách. Věci kolem něj cosi zásadního postrádaly. Byly nedokončené, jestli to tak dá říct. Byly neviděné, jestli se to tak dá říct, výlohy obchodů, rampy na vykládání zboží, sprejem pomalované zdi. Takhle možná věci vypadají, když není nikdo, kdo by se na ně díval.
Slyšel zvuk druhého pádu, nebo jej cítil v chvějícím se vzduchu, severní věž se zřítila, tichý vzdech žasnoucích hlasů v dálce. To byl jeho pád, jeho severní věž.
Obloha tady byla jasnější a dalo se lépe dýchat. Za ním byli další, byly jich tisíce, vyplňovali prostor, dav téměř spořádaný, lidé vycházející z kouře. Šel pořád dál, dokud se nemusel zastavit. Zasáhlo ho to náhle, vědomí, že už nemůže dál.
Pokusil se říct sám sobě, že žije, ale bylo to příliš absurdní pomyšlení, aby dávalo smysl. Taxíky nikde a aut jen málo, a pak se objevila stará dodávka s nápisem Elektrická zařízení, Long Island City, řidič přibrzdil u chodníku, vyklonil se z okénka na straně spolujezdce a zkoumavě se na něj zadíval, na muže pokrytého prachem a hmotou rozdrobenou na prášek, a zeptal se, kam chce odvézt. Teprve když nasedl do kabiny a přibouchl za sebou dvířka, uvědomil si, kam vlastně celou dobu směřoval.
2
Nebyly to jenom ty dny a noci v posteli. Zpočátku byl sex ve všem, ve slovech, ve větách, v naznačených gestech, v nejjednodušších nápovědích pozměněného prostoru. Když položila knihu nebo časopis, zavládlo na chvíli ticho. To byl sex. Když šli společně po ulici a zahlédli svůj odraz v zaprášené výloze. Výstup po schodišti byl sex, když kráčela podél zdi a on šel těsně za ní, dotknout se nebo nedotknout, jen zlehka pohladit nebo pevně stisknout, cítila, jak se k ní zespodu tlačí, jak jí klouže rukou po stehnu, až se musela zastavit, a on pak klidně sunul ruku dál, nahoru a dopředu, dokud ho nevzala za zápěstí. Sex byl pronajatý domek na pláži, když tam večer dorazili po dlouhé úmorné jízdě autem, v těle pocit, jako by jí klouby někdo svařil autogenem, a pak tichý hukot příboje za dunami, náraz a splývání, to byla dělicí čára, ten zvuk tam ve tmě, který vyznačoval tep země v krvi.
Seděla a přemýšlela o tom. V mysli se jí střídaly obrazy, vzpomínky z počáteční doby před osmi lety, než mezi nimi zavládla šeď zvaná manželství. Na klíně měla dnešní poštu. Některé věci bylo nutno řešit a jiné události je odsouvaly na vedlejší kolej, ale ona se dívala na stěnu za lampou, kam se zdánlivě promítali, muž a žena, s neúplnými, ale jasně zřetelnými a skutečnými těly.
A to bylo vše, jeden prchavý okamžik pátku onoho týdne dlouhého jako celý život, tři dny po letadlech.
3
První policista ho poslal na kontrolní stanoviště o jeden blok dál na východ a Keith ho poslechl, jenže tam stála vojenská policie a hlídky v obrněných vozech a mezerou v ohradě z pouličních zábran mířila na jih šňůra náklaďáků na odvoz suti a kropicích vozidel. Ukázal průkaz s fotografií a adresou a druhý policista ho poslal na další kontrolní stanoviště, dál na východ, a Keith ho poslechl a uviděl uprostřed Broadwaye podélně natažený řetěz, u něhož hlídali vojáci v plynových maskách. Řekl policistovi u kontrolního stanoviště, že potřebuje nakrmit kočku a jestli ta kočka umře, bude jeho dítě zoufalé, a policista s ním cítil, ale řekl mu, aby to zkusil u dalšího stanoviště. Stály tu požární vozy a sanitky a policejní auta a nákladní vozy a auta se zvedacími plošinami, všechny projížděly mezi zábranami dovnitř do rubáše prachu a popela.
Ukázal dalšímu policistovi svůj průkaz totožnosti s fotografií a adresou a řekl mu, že musí nakrmit tři kočky, a že jestli umřou, budou jeho děti zoufalé, a ukázal mu dlahu na levé paži. Musel ustoupit stranou, aby mohl mezerou v bariéře projet konvoj obrovských buldozerů a nakladačů, s motory řvoucími jako pekelné stroje v nekonečném vytúrovaném jekotu. Policista řekl oukej, ale jestli vás někdo zastaví, řekněte mu prosím vás, že jste prošel stanovištěm na Broadwayi, ne tudy.
Proplétal se mrtvou zónou směrem na jih a na západ, procházel dalšími menšími kontrolními body a jiným se vyhýbal. Viděl příslušníky hlídek v maskáčích a se zbraněmi na boku a občas zahlédl postavu s rouškou na obličeji, muže nebo ženu, nezřetelnou a prchavou, jediné další civilisty. Ulice i auta pokrývala vrstva prachu a u obrubníků a stěn domů se vršily hromady pytlů s odpadky. Šel pomalu, něco vyhlížel a nevěděl co. Všechno bylo šedé, matné a opuštěné, výlohy za roletami z vlnitého plechu, město někde jinde, v trvalém obležení, a ve vzduchu zápach, který se vpíjel až pod kůži.
Zastavil se u zábrany s nápisem National Rent-a-Fence a zahleděl se do mračna prachu, kde rozeznával zprohýbané předivo posledních stojících traverz, kosterní zbytky věže, kde deset let pracoval. Všude byli mrtví, ve vzduchu, v troskách, na nedalekých střechách, ve větru, který sem vál od řeky. Leželi v prachu a napršeli na okna v ulicích, usedali mu do vlasů a na šaty. Před obchodem s rozbitou výlohou stáli dva chasidé. Vypadali, jako by jim bylo tisíc let. Když přišel ke svému domu, uviděl muže s kyslíkovými přístroji a v ochranných oblecích, jak obrovským vysavačem čistí chodník.
Domovní dveře byly vyražené nebo vykopnuté dovnitř. To není následek drancování, pomyslel si. To se lidé zoufale snažili někde schovat, najít si jakékoli útočiště, když se věže zřítily. Ve vestibulu páchly odpadky, které zůstaly nevyvezené v suterénu. Věděl, že dodávka elektřiny už byla obnovena, a tudíž nebyl důvod nejet výtahem, ale raději vyšel devět pater ke svému bytu pěšky, ve třetím a sedmém poschodí se zastavil na kratším konci dlouhé chodby a odpočíval. Stál a poslouchal. Budova se zdála prázdná, všemi smysly vnímal jen prázdnotu. Vešel do svého bytu a chvíli zůstal stát a jen se rozhlížel. Na oknech ležela vrstva prachu a popela, spousty útržků papíru a na špinavé sklo se dokonce přilepil jeden celý list. Všechno ostatní zůstalo, jak byt opustil, když odešel onoho úterního rána do práce. Ne že by to tehdy vnímal. Bydlel tady jeden a půl roku, od té doby, co se s ženou rozešli. Našel si bydlení blízko kanceláře a sem soustředil svůj život, spokojil se s omezeným obzorem, který nevnímal.
Teď se ale díval pozorně. Mezi šmouhami špíny na oknech do místnosti prosvítalo světlo. Díval se kolem sebe a viděl svůj byt jinak. Stál tady, nedotčený a osamělý, a v těch dvou a půl matně osvětlených tichých místnostech prostoupených slabým odérem neobydlenosti nebylo nic, na čem by mu záleželo. Byl tu karetní stolek, nic víc, s hebkým zeleným povrchem, suknem nebo sametem, u kterého hrával každý týden s přáteli poker. Dnes tady byl naposled. Žádné kočky tu neměl, jen oblečení. Dal si pár věcí do kufru, několik košil, kalhoty a pohorky dovezené ze Švýcarska, zbytek může jít k čertu. Pár drobností a švýcarské pohorky, protože na těch mu záleželo, záleželo mu i na karetním stolku, ale ten už nebude potřebovat, dva spoluhráči jsou mrtví a třetí těžce zraněný. Jeden kufr, to je všechno, a ještě pas, šekové knížky, rodný list a několik další dokladů, potvrzení o státní příslušnosti. Stál uprostřed místnosti, rozhlížel se kolem a samota, kterou cítil, byla téměř hmatatelná.
Sestoupil do vestibulu, každým krokem cítil stále silnější zápach odpadků. Muži s vysavačem byli pryč. Slyšel rachot a hučení těžkých strojů na zbořeništi, bagrů přemísťujících zeminu a rypadel drtících beton na prach, a vzápětí sirénu ohlašující poplach, nebezpečí zřícení stavby někde nedaleko. Chvíli čekal, všichni čekali, a pak stroje spustily nanovo.
Došel si na místní poštu vyzvednout nedoručené zásilky a pak se vydal na sever k zábranám a v duchu si říkal, že bude asi problém sehnat taxík, když se všichni taxikáři v New Yorku jmenují Muhammad.
4
Je to zajímavé, že? Spát se svým manželem, osmatřicetiletá žena s devětatřicetiletým mužem, bez sebemenšího milostného vzdechu. Je to váš bývalý manžel, který vlastně nikdy nebyl oficiálně bývalý, cizinec, za kterého jste se provdala v jiném životě. Lianne se oblékala a svlékala, on se díval a zůstával oblečený. Bylo to zvláštní, ale zajímavé. Nekonalo se žádné vzrušení. A to bylo velice zvláštní. Chtěla ho mít u sebe, nablízku, a vůbec necítila, že by se měla nějak přemáhat nebo v sobě něco zapírat. Prostě čekala, nic víc, uvědomovala si dlouhou mezeru tisíce trpkých dní a nocí, které nešlo jen tak odsunout stranou. Potřebovalo to čas. Nemohlo to probíhat úplně normálně. Ale je zajímavé, že ano, jak se člověk pohybuje po ložnici, ze zvyku polonahý, a přitom bere ohledy na minulost, nechává se ovlivnit těmi nesprávnými city a vášněmi, které zraňují a pálí.
Toužila po doteku a on také.
5
Seděl vedle stolu, levé předloktí položené rovnoběžně s předním okrajem, zápěstí svěšené přes boční hranu, ruku lehce sevřenou v pěst. Zvedl pěst, aniž by pohnul předloktím, a podržel ji pět vteřin ve vzduchu. Opakoval cvik desetkrát.
Říkali tomu lehká pěst, to byl termín, který používali v rehabilitačním středisku a na instrukčním letáku.
Ta cvičení mu vracela sílu, čtyřikrát denně, protahování zápěstí, uvolňování loketního kloubu. Jediná skutečná léčba traumatu, které utrpěl ve věži, při chaotickém útěku po schodech. Nebyla to ani magnetická rezonance, ani chirurgické zákroky, díky nimž se pomalu začínal cítit líp, ale tahle skromná domácí rutina, počítání vteřin, počítání cviků, určité časové úseky dne vyhrazené pro rehabilitaci, led, který si přikládal na zápěstí po každém cvičení.
Byli tam mrtví a zmrzačení. Jeho úraz nebyl vážný, ale on teď nezaměřoval své úsilí jen na potrhané vazy. Šlo o ten zmatek, levitaci stropů a podlah, hlasy dusící se kouřem. Seděl v hlubokém soustředění, pečlivě prováděl předepsané pohyby, ohyb zápěstí směrem k podlaze, ohyb zápěstí směrem ke stropu, předloktí stále položené na stole, palec v určitých sestavách vztyčený vzhůru, zdravá ruka vyvíjí tlak na postiženou. Oplachoval si dlahu v teplé mýdlové vodě. Neupravoval si dlahu bez konzultace s lékařem. Četl si instrukce z letáku. Svíral ruku v lehkou pěst.
6
Matka jí to řekla jasně, už před lety.
„Je určitý druh mužů, archetyp, který je vzorem spolehlivosti pro všechny svoje kamarády, má všechny vlastnosti, které má mít pravý přítel, je spojenec a důvěrník, půjčuje jim peníze, poskytuje rady, nikdy je nezklame a tak dál, ale ženy s ním mají hotové peklo. Peklo a očistec dohromady. Čím blíž se k němu žena dostane, tím je mu jasnější, že nepatří k jeho kamarádům. A tím je to pro ni horší. To je Keith. To je muž, za kterého se vdáváš."
To je muž, za kterého se vdala.
Teď se jí jeho přítomnost neustále připomínala. V místnostech se vznášel pocit, že je tu někdo, kdo si zasluhuje účastnou péči. Pořád se ještě zcela nevrátil do svého těla. I ta jeho rehabilitační cvičení po operaci zápěstí se zdála tak nějak odosobněná, čtyřikrát denně, podivná sestava natahování a ohýbání, která připomínala modlitbu potlačovaného národa někde na dalekém severu, s pravidelným přikládáním ledu. Věnoval se Justinovi, vodil ho do školy a odpoledne ho vyzvedával, radil mu s domácími úkoly. Nějaký čas nosil dlahu, pak s tím přestal. Chodil s klukem na hřiště a házeli si s baseballovým míčkem. Justin si vydržel házet celý den a byl přitom nefalšovaně a nevyčerpatelně šťastný, nepoznamenaný hříchem, žádným hříchem lidstva, za celé věky. Hodit a chytit. Pozorovala je, jak si házejí na hřišti nedaleko muzea, v zapadajícím slunci. Když se dívala, jak Keith provádí trik s míčkem, pravou rukou, tou neporaněnou, si vyhodí míček na vrchní stranu dlaně a potom rukou škubne směrem dopředu, takže se mu míček vykutálí nahoru po předloktí a on jej pak odrazí do vzduchu loktem a vzápětí chytí do obrácené dlaně, viděla muže, kterého nikdy dřív nepoznala.
7
Keith prošel parkem a vyšel na Západní devadesáté ulici a spatřil cosi podivného: prostředkem ulice podél veřejného parku se k němu blížila žena na koni, na hlavě měla žlutou helmu a na sobě jezdecký úbor, pohupovala se nad ostatní dopravou, a jemu chvíli trvalo, než pochopil, že jezdkyně i kůň vyjeli ze stáje někde poblíž a směřují do parku na jezdeckou stezku.
Ten obraz patřil do úplně jiné krajiny, bylo to něco cizího, přičarovaného, co na zlomek vteřiny připomínalo nějakou napůl spatřenou představu, jen napůl uvěřitelnou v okamžiku spatření, kdy si divák říká, co se to stalo s významem věcí, stromu, ulice, kamene, větru, jednoduchých slov ztracených v padajícím popelu.
8
Pokaždé, když viděla videozáznam letadel, natáhla prst k vypínači dálkového ovládání. Ale dívala se dál. Když se z ledově modrého nebe vynořilo druhé letadlo, vrýval se jí záběr přímo do těla, pronikal jí pod kůži jako prudká střela odnášející životy a minulost, jejich i její, všechny, do jiného prostoru, někam daleko, mimo věže.
Obloha, kterou si pamatovala, zobrazovala dramata mračen a mořských bouří nebo elektrických záblesků před letním hromobitím ve městě, vždy to byly projevy energie přírodních sil a počasí, toho, co tam patřilo, vzduchových vrstev, vodní páry, západních větrů. Tohle bylo něco jiného, jasné nebe, jež přinášelo lidskou hrůzu v podobě lesklých letadel, napřed prvního, pak druhého, sílu lidského úmyslu. Díval se s ní. Bezmocné zoufalství namířené k nebi, lidské hlasy vzývající Boha, byla to hrozná představa, Boží jméno v ústech vrahů i obětí, napřed první letadlo, pak druhé, které bylo téměř karikaturou člověka, s blýskajícíma očima i zuby, druhé letadlo, jižní věž.
Díval se s ní jen jednou. Uvědomovala si, že se nikdy necítila být s někým tak těsně spojená, jako když se dívali na letadla letící po obloze. Stál u zdi, naklonil se k její židli a uchopil ji za ruku. Kousla se do rtu a dívala se. Všichni byli mrtví, cestující i posádka, a také tisíce lidí ve věžích, a ona pocítila kdesi hluboko v těle odmlku a pomyslela si, on je tam, to je neuvěřitelné, je v jedné z těch věží, a přitom ji teď tady drží za ruku, v polopřítmí, jako by ji chtěl utěšit za svou smrt.
O tři roky později
Lianne je stále v New Yorku; Keith je v Las Vegas, kde hraje poker.
9
Rozdávající zmáčkl zelený knoflík a na stole se objevil nový balíček karet. V těch posledních měsících, kdy se soustavně věnoval zdokonalování ve hře, trávil většinu času na Stripu, vysedával v kožených křeslech v oddělení sportovních a dostihových sázek nebo se hrbil pod stínítky v pokerových hernách. Konečně vyhrával, nenápadné částky, které začínaly vykazovat pravidelnost. Také se pravidelně vracel domů, na tři nebo čtyři dny lásky, sexu, otcovských povinností a domácí stravy, jen občas nevěděl, o čem by měl mluvit. Jako by neexistoval jazyk, kterým by jim popsal, jak tráví dny a noci.
Brzy byl jako na trní. Když letadlo klesalo k přistání nad pouští, připadalo mu docela uvěřitelné, že to tady zná odjakživa. Všude fungovaly standardní postupy a stereotypy. Taxík do kasina, taxík zpátky do hotelu. Vystačil se dvěma jídly denně, víc nepotřeboval. Ulice se tetelily horkem dorážejícím na kov a sklo. Procházel přeplněnými hotelovými recepcemi pod ručně malovanými stropy, vstupoval do jasné záře toho či onoho kasina, na nikoho se nedíval, v podstatě nikoho neviděl, ale kdykoli nastupoval do letadla, prohlížel si tváře po obou stranách uličky ve snaze odhalit muže nebo skupinu mužů, kteří by mohli být nebezpečím pro ně pro všechny.
Takové byly dny potom, a teď už i roky, tisíce tíživých snů, uvězněný muž, znehybnělé údy, sen o ochrnutí, muž lapající po dechu, sen o udušení, sen o bezmoci.
Na stole se objevil nový balíček karet.
Odvážnému štěstí přeje. Neznal původní latinské znění starého rčení, a to byla ostuda. To vždycky postrádal, umění okouzlit nečekanou učeností.
10
Lidé četli Korán. Věděla už o třech lidech, kteří to dělali. Se dvěma mluvila a o třetím slyšela. Koupili si Korán v angličtině a usilovně se snažili jej pochopit, najít něco, co by jim pomohlo lépe porozumět islámu. Nevěděla, jestli ve svém snažení vytrvali. Dovedla si představit sebe na jejich místě, jak se pouští do cílevědomé akce, která se rozplyne v prázdném gestu. Ale oni možná vytrvali. Možná to byli vážní a zodpovědní lidé. Dva znala, ale ne příliš dobře. Jeden, lékař, jí v ordinaci odrecitoval úryvek ze začátku druhé súry Koránu:
Toto je Písmo, o němž pochyby není.
Ona však o věcech pochybovala, neustále ji trápily pochyby. Její mysl a duch, stejně jako každého jiného, neustále sní o čemsi nedosažitelném. Znamená to, že tam přece jen něco je, na hranici hmoty a energie, nějaká síla, která předurčuje nejvlastnější povahu našich životů, jejich vnitřní náboj, projevy duše v nepatrných holubích mrknutích, která přesahují rovinu bytí, mimo rámec logiky a intuice.
Toto je Písmo, o němž pochyby není.
Pronásledovaly ji pochyby, ale ráda seděla v kostele. Přicházela brzy, ještě před začátkem mše, aby tu mohla být chvíli sama, aby mohla procítit klid, který provází existenci mimo nepřetržité čeření bdělé mysli. Nevnímala nic jako přítomnost Boží, pouze si uvědomovala, že není sama. Pocit sounáležitosti s ostatními nás sbližuje. Kostel nás sbližuje. Co vlastně cítila? Uvědomovala si mrtvé, své vlastní i cizí, neznámé. Tohle cítila v kostelech vždy, ve velkých rozlehlých katedrálách v Evropě i v malých kostelících místních náboženských obcí, jako byl tento. Cítila mrtvé ve zdech, za všechna ta desetiletí a staletí. A nebylo to žádné nepříjemné mrazení. Byla v tom útěcha, v jejich přítomnosti, ve společnosti mrtvých, které milovala, i těch dalších bez tváře, kteří zaplňovali tisíce kostelů. Přinášeli do těchto míst důvěrnost a klid, lidské ostatky ležící v hrobkách a kryptách nebo pohřbené na travnatých hřbitovech. Seděla a čekala. Zanedlouho někdo vstoupí a projde kolem ní uličkou. Vždycky tu byla první, posadila se dozadu a vdechovala dech mrtvých ve voskovicích a kadidle.
Nepřivádí však člověka k Bohu sám svět? Krása, smutek, strach, liduprázdná poušť, Bachovy kantáty. Přítomnost ostatních nás sbližuje, kostel nás sbližuje, mozaiková kostelní okna, odstíny ve skle, kysličníky kovů zatavené ve skle, Bůh z jílu a kamene, anebo jen tak blábolí, aby jí utekl čas?
Brzy ráno chodila běhat a po návratu domů se svlékla a osprchovala. Bůh ji celou strávil. Bůh ji odetvořil a ona byla příliš nepatrná a krotká, aby se bránila. Proto se bránila teď. Tak to muselo být. Jakmile totiž člověk uvěří, že Bůh je, jak by mohl uniknout, jak by mohl přežít tu sílu, která je, byla a vždy bude?
11
Seděl vedle stolu, čelem k zaprášenému oknu. Levé předloktí měl položené rovnoběžně s předním okrajem desky, dlaň svěšenou přes boční hranu. Byl to desátý den cvičení se zápěstím dvakrát denně. Počítal dny, počítal denní opakování cviků.
Zápěstí mu nedělalo žádné problémy. Zápěstí bylo v pořádku. Přesto seděl v hotelovém pokoji, čelem k oknu, ruku sevřenou v lehkou pěst, v určitých sestavách s palcem vzhůru. Vybavoval si věty z instrukčního letáku a pomalu je odříkával, prováděl cviky rukou, ohyb zápěstí směrem k podlaze, ohyb zápěstí směrem ke stropu. Zdravá ruka vyvíjí tlak na postiženou.
Seděl v hlubokém soustředění. Vybavoval si sestavy, všechny do jedné, počet vteřin na každý cvik, počet opakování. Dlaní dolů ohnout zápěstí směrem k podlaze. S předloktím opřeným o stůl ohýbat zápěstí směrem k podlaze. Prováděl ohyby, protahování a kroužení.
Každé ráno bez výjimky, každý večer po návratu do hotelu. Díval se do zaprášeného okna a přeříkával si úryvky z instrukčního letáku. Vydržet a počítat do pěti. Opakovat desetkrát. Pokaždé provedl celou sestavu cviků, ruku nahoru, předloktí položené na stole, ruku dolů, pomaličku zvolnit tempo, den přechází v noc a následující ráno, protahovat vše co nejdéle, na výdrž. Počítal vteřiny, počítal opakování.
12
Na mši dnes přišlo devět lidí. Dívala se, jak vstávají, sedají si a poklekají, a dělala to po nich, ale neuměla odpovídat jako oni, když kněz předříkával slova liturgie.
Pomyslela si, že neustálá zneklidňující přítomnost Boha vede k pocitu osamění a pochybnostem v duši, a také ji napadlo, že Bůh je onou přítomností, onou entitou existující mimo prostor a čas, která člověka zbavuje pochybování pomocí síly slova, pomocí hlasu.
Bůh je hlas, který říká: „Já tady nejsem."
Dohadovala se v duchu sama se sebou, ale nebyla to hádka, jen zvuky mozkových přenosů.
Morfologické nálezy jsou v normě. A pak jednou pozdě večer když se svlékala, přetáhla si přes hlavu čisté zelené tričko, a to, co ucítila, nebyl pot, snad jen jeho slabý náznak, ne čpavý pach po ranním běhu. Byla to prostě jen vůně, vůně jejího těla. Vůně jejího těla a všeho, co měla v sobě, uvnitř i zvnějšku, její identita a paměť a člověčí teplo. Vlastně to ani nebyla vůně, kterou by cítila, prostě to věděla. Vždycky to věděla. Bylo v tom její dětství, ona jako holčička, která chtěla být někým jiným, a podivné věci, o kterých neuměla mluvit. Trvalo to jen okamžik, který rychle uplynul, kratičkou chvilku, vzdálenou jen pár vteřin od zapomnění.
Byla připravená být sama, víceméně v klidu, jen ona a její syn, jako spolu byli předtím, než toho dne přiletěla letadla, stříbrná na modrém nebi.
z knihy Padající muž, vydal Odeon 2008, překlad Zuzana Mayerová