Don DeLillo: Existujeme vůbec ještě?

PEN: Existuje něco, co odlišuje americkou beletrii od zbytku světa?

DeLillo: Existuje mnoho druhů americké beletrie a já osobně vždy nejvíc obdivoval ta díla, která se snažila držet krok s komplexností americké zkušenosti. Sinclair Lewis volal po „literatuře hodné naší rozlohy". Spisovatel cítí tento rozsah, všechen ten potenciál, v kostech (anebo také ne) a já osobně se vždy snažil do svých děl začlenit ten pocit odcizení a ohrožení, který je pro naši dobu tak typický. Myslím, že už jsem někdy dříve pronesl, že moje romány by nemohly být napsány v letech před zavražděním prezidenta Kennedyho. Nakonec bych zřejmě psal o té samotné události a pokusil bych se začít od píky a najít jazyk - americký jazyk - který by dokázal přivést události a myšlenky z mých děl k jejich plnému potenciálu.

PEN: V jednom březnovém rozhovoru jste se zmínil, že váš současný příklon ke kratším románům byl způsobem znovupřečtením několika útlých, ale významných evropských beletristických děl, jako třeba Cizinec Alberta Camuse, Strach brankáře před jedenáctkou Petera Handkeho a Člověk se objevuje v holocénu Maxe Frische. Mohl byste nám něco málo říci o vývoji vaší práce a vnějších vlivech?

DeLillo: Každý román sám určuje svoji délku a tvar a já se nikdy nesnažil z představy vymáčknout víc, než dovoluje její struktura a rámec. (Podsvětí chtělo být rozsáhlé a já se mu nesnažil stát v cestě.) Tématem, které se v mé tvorbě v posledních deseti letech objevuje čím dál výrazněji, je čas - čas a ztráta. Nebyl to úmysl, mé romány se prostě vydaly tímto směrem. Před několika lety jsem vedl krátkou rozmluvu s jedním profesorem filozofie. Nadhodil jsem otázku času. A on odpověděl prostě jen, „Čas je příliš složitý." Ano, čas je záhadou, kterou je asi nejlepší zkoumat (a nechat postavami pociťovat) pregnantně a s respektem. Příští kniha by mohla být monstrózní (anebo taky jen sbírka povídek).

PEN: Díky elektronickým knihám, blogům a sociálním sítím užívají spisovatelé nových technologií tak jako nikdy před tím. Povídky jsou psány pomocí Twitteru, romány jako textové zprávy a zdá se, že je opět v módě vyprávění na pokračování. Myslíte, že budou mít technologie na beletrii výrazný vliv? Nebo snad už mají?

DeLillo: Otázkou je, jestli ohromná síla technologií a jejich důraz na zrychlování času a zhušťování prostoru sníží lidský hlad po příbězích - po vyprávěních v tradičním smyslu slova. Romány budou generovány samotnými čtenáři. Nejenom že bude moci každý stisknout knoflík a okamžitě získat román, který bude nastaven jeho konkrétním potřebám, chutím a náladě, ale dokonce bude moci vytvářet vlastní romány, pravděpodobně se sebou samým v hlavní roli. Svět se čím dál více přizpůsobuje potřebám jednotlivců. A toto smršťování musí zákonitě změnit způsob, jakým lidé mluví, píší a čtou. Dovolte mi jednu otázku (nebo spíše metafyzickou úvahu): Má jazyk stejnou bohatost a hloubku v elektronické podobě jako tu, které může dosáhnout na vytištěné stránce? Závisí krása a proměnlivost našeho jazyka na médiu, které ho přenáší? Obejde se poezie bez papíru?

PEN: Byl jste vychován v katolické víře, ale zdá se, že náboženství hraje ve vašich dílech jen malou roli. Často stavíte víru na hlavu. Když jste se například vyjadřoval k vyznavačům džihádu zodpovědným za jedenácté září, zdůrazňoval jste v onom rozhovoru jejich „krevní pouto k jiným mužům" spíše než jejich náboženské vyznání. Přemýšlíte o roli, jakou ve vašem díle hraje nebo naopak nehraje náboženství? Co si myslíte o postavení, které má náboženství v americké politice, a o antagonismu vůči islámu, jenž se zdá být v posledních měsících obzvláště výrazný?

DeLillo: Kostelní mše mají jistý zvláštní půvab - všechno to mystérium a tradice. Náboženství však nebylo v mé práci výrazným faktorem a už pár let jsem přesvědčen o tom, že skutečným americkým náboženstvím je „americký lid". Tento termín si rychle vytvořil auru posvátnosti a nedotknutelnosti. Původně byl používán především politiky na předvolebních sjezdech a inauguračních projevech, brzy se však rozšířil i do zpravodajských přenosů a dalších více či méně apolitických projevů. Všechna ta úcta, která dříve náležela jménu božímu, teď byla přenesena na entitu, kterou tvoříme vy a já. Ale existujeme vůbec ještě? Je tento termín stále ještě aktuální? Nebo je lid Ameriky mrtev a pohřben? Teď, více než kdy jindy, se zdá, že jsou pouze frakce, hnutí, sekty, odštěpenecké skupiny a hluboce ukřivděné hlasy jednotlivců. Média to vše nasála.

PEN: V několika knihách jste se zabýval paranoiou, nejvíce asi v románu Libra zabývajícím se zavražděním Kennedyho. V dnešní době se mohou nepodložená tvrzení šířit jako virus a stát se „pravými" díky opakovanému publikování na zpravodajských kanálech. Tendence k paranoie se tak teď v Americe zdají být silnější než kdy jindy; mnoho Američanů například pochybuje o tom, zda je současný prezident americkým občanem. Co si myslíte o současné informační kultuře? Mohla by mít vliv na svobodu projevu? Nebo na beletrii?

DeLillo: Dřívější období paranoie v této zemi bylo založeno především na násilných událostech a na podezřeních, která se kolem těchto událostí šířila, ať už šlo o Dallas, Memphis nebo Vietnam. Kdo za tím stál, co k tomu vedlo, co bude následovat? Kolik výstřelů, kolik střelců, kolik zásahů v prezidentově těle? Lidé věřili, a občas oprávněně, že jim vláda lže. Dnes se zdá, že se virus tvoří sám od sebe. Nedůvěra a skepse vychází z hluboké potřeby vyjádřit osobní nesouhlas, často bez jakéhokoli faktického podkladu. V mnoha případech lidé věří očividným lžím, ať už o prezidentovi Obamovi, jedenáctém září, imigrantech nebo Muslimech. Jde často jen o symbolické výhrady, o upotřebitelnou fikci, pramenící z nespokojenosti s politikou, ekonomikou, náboženstvím, rasovou otázkou nebo prostě jen mizerným životem na umírajícím předměstí.

PEN: Mohl byste říci pár slov o vaší účasti v PEN a o tom, co obnáší ochrana práv spisovatelů ve Státech a všude po světě? Co vidíte jako úlohu či povinnost spisovatele ve veřejném životě?

DeLillo: Úlohou spisovatele je sedět v pokoji a psát. U toho by mohlo zůstat. Ale mohli bychom dodat, že autoři vždy cítili vzájemnou spřízněnost, země se zemí, jazyk s jazykem. Můžeme poznat zemi podle její beletrie, často daleko lépe a podrobněji než díky čemukoli jinému. Poličky v pokoji, ve kterém píši tato slova, jsou přecpány knihami zahraničních autorů. Jde o díla, která už desítky let čtu dokola a dokola, titul za titulem tak ve mně vzniká plno příjemných vzpomínek. Je důležité mít na paměti, že můžeme poznávat i ty země, jejichž autoři nemohou publikovat svá díla volně a dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Spisovatelé, kteří jsou vystaveni cenzuře, hrozbě uvěznění a jinému útlaku svou vlastní vládou či společností, pochopitelně ocení podporu těch, kterým je dopřána svoboda projevu. Jsou věci, které spisovatel nikdy nemůže považovat za samozřejmé. Například dlouhý život, který bude potřebovat k tvorbě onoho rozsáhlého románu, který chce napsat. Možná, že svoboda projevu patří na samotný vrchol žebříčku, už jen kvůli těm autorům, kteří musí snášet úděl nepřátel státu. 

Americké PEN Center, 2010

z angličtiny přeložil Dominik Malý