Dionysis Kapsalis: Nové básně

Zbytek

Nikdo nevysvětlil zázrak,

snad protože se nikdy nestal.

Na konci byl mohutný dav;

svátek už dávno skončil

a všechna světla zhasla.

V zemích, kde se stmívá každý den

v sousedstvích, kde je tma neustále.

Vyhaslé hvězdy stále září nico

nicota stále září.

Jejich ticho k nám doléhá i tady.

Říkáš někdy a nevíš kdy;

když se člověk odváží a pak –

svět se znovu stane světem

a bude se živit ústřižky hvězd.

Jeden s druhým jako vždycky

a všichni společně jediný smutek  

Ano, všichni přijdou, nikdo nebude chybět;

zpět k nekonečnému dni

zpět k nekonečnému dni

samota bude úplná.

To je osud nenaplněných.

Poznámky na náhrobek

Ještě chvíli a zpíval bys

„běda ptáku zkoušenému zimou“.

Léta na šibenici mlčení.

A pak najednou uprostřed hostiny

prolévals slzy kvůli neznámému. 

Tady jsi musel zavřít oči

blesk fotoaparátu tě polekal.

Záblesk mezi dvěma temnotami.

Nepřipraven na cestu a přesto

lhostejný k cíli,

když ti vzali jméno ze rtů.

Jedno slovo před nesmrtelností.

A jen Venuše visí

vysoko v bezměsíčné noci.

Marnost

Vždycky se můžeš vrátit,

ale nemůžeš se vrátit až na začátek.

                                   Bob Dylan

O rok později, na stejném místě,

na stejném balkónu, když padá noc.

Letní noc, shovívavá.

I takhle se dá začínat.

Není co říkat,

ale také není o čem mlčet.

Jen jedna cesta, jen jeden stroj,

nehlučný jako sen, jako hvězda.

A průhledná krajka přání

jako lehký záchvěv tváře.

Ukaž svět svými slovy.

Neviditelná stavba smutku.

Jako zpustlý chrám.

Tady vždy světlo a vždy noc.

Starost

Ve spánku se utopil v slzách.

Na jedné stránce světlo zapomnění

na druhé paměť temnoty.

Bledá jako podezřelý z nesmrtelnosti.

Tolik ticha v hlubině myšlenky.

Otevřené moře nesklizené, smutek

nesklizený v mohutném světle.

Pohlazení života nesklizené.

Občas topící se v nostalgii –

pocity k nesnesení; kdo to řekl?

Minulost, nevyléčitelná víra.

Někdo, něco zvnějšku i zevnitř

tě dříve nebo později poníží.

Lhostejná temnota a pak

svěžest jako z kamenné studny.

Z „Lilie času“

Měsíc srpen; asfalt měkl

pod koly automobilů

strnule jsme se šinuli

jako bychom měli magický cíl

každý svůj a všichni stejný:

místa původu, mlhavá a jednotná

obydlená svatými kostmi

místa tak blízká a přesto tak vzdálená

jednolitá jako stíny, iluze:

Řecko, které neví, jak zemřít.

Projížděli jsme kolem ostatních

před námi i za námi šňůry

kovově se lesknoucí v šeru

záblesky a prchavé tváře

každý automobil jako

hračka na pružinu,

kterou kdosi natáhl a nezodpovědně

nechal běžet; míjeli jsme

horské masivy po cestě

čerstvý závan z lesů na svazích:

ve stínu ztráty; ujížděli jsme

každý ve svém mikrokosmu

vlastních zájmů a očekávání

s propašovaným smutkem získaným

v bůhvíjak tajné výměně

s nepředstavitelným z jiného světa

a všichni jsme věděli, že není žádný návrat

žádný konec, jenom pohyb a bolest

a čas věčného návratu

k něčemu, co nikdy nemůže být.

Zatímco jeden říká „Tady je moje vlast,

tady jsem se narodil a byl vychován

a tady také zemřu“,

druhý nemluví, sotva cítí

svoje letité okamžiky, z nichž kape

strach, strach v ulitě ticha

okamžiky s jejich jasnou vnitřní výšivkou,

jakou nenajdete ani ve snu.

Ale tady, přímo před vašima očima, světlo

vyprávělo prastarý příběh

a mohli byste si myslet - nikdy se nic nemění

voda beze spánku stále teče

a spřádá svůj věčný koloběh

v borových a dubových lesích

neproniknutelných stržích a průrvách

a roklích s vysokými platany

kde vane požehnaný vánek

chladivý v létě

mrazivý v zasněžené zimě.

Je-li svět stále věčný.

Ujížděli jsme patnáct

miliard let

od velkého třesku; cesta

byla poseta zvířecími mrtvolami,

které řidiči lhostejně míjeli

kůže, kosti a maso,

neurčitá hmota; jeli jsme po asfaltu,

který se tavil jako tuk

tekutina uprostřed světel, koleje

v záři velkého návratu

zatímco jsme mlčky pozorovali zapadající slunce

jak pomalu začíná žhnout

a míří k věčné lhostejnosti.

Rut

Vyvolávat vzpomínky mě unavuje;

život v noci bývá plný bojů.

Vidím přicházející večer pokaždé bezhvězdný,

tady ve městě, kde studuji;

sotva poznávám smutnou Afroditu

a Herma, někdy jen matně.

Když ale vyjde nedotčený měsíc

nasycený skrytým žalem a svítí

bělejší než nejnádhernější kosti

jako pes nad lidskými zbytky,

pohřbívám vzpomínky do koutů a končím,

podlehnuv nestydatosti ulic,

některému z kabaretů ztracenému v noci,

a toužím po troše hanby Prvního Stvořeného.

Tak, matko, neměj strach, jdi spát;

všechno, čeho ses bála, dokuds byla živa,

je stále pravdou – maličko nelidštější,

podléhající nestydatosti života

a příkrému mlčení nebe.

Pomysli na dotěrnost žebráků; vidělas,

co stojí v kartách na tvém stole?

Jsou návnadami milosti lovícími

v davu náznak života,

vzájemnou možnost jednotlivce

v davu hanby. Komu máš věřit?

Ti všichni vznikli z posvátných kostí

-- tady nebo o kousek vedle --

Abraham a Izák a Jákob

a Mahalon a Chelion a Agamemnon

a z rodu hanby, dokud

trvá lhostejnost nebes.

Hleď, člověk se unavil vzhlížením

a uprchl pryč, obrátil se do sebe;

a já, já nepatřím k jinému světu, já jen existuji

v dávání a přijímání padající noci,

jen představa, výmluva tváře

znetvořené hořkostí smrti,

soustředěný na mlčení nebes;

nemám domov, kam bych šel, vzali mi jej,

nemám, jsem, měl jsem, ztratil jsem, umírám,

navěky poslechnu jejich slova,

tady ležím, záminka jednotlivce

Srb, mrzák, Řek, podvodník,

lhář, feťák, to jsem, zapomínám, všechno mě bolí,

v jejich slovech se propadám, nedívej se,

podej mi ruku, zestárla jsi, matko,

pojď se mnou, vezmu tě až na dno

stejně jako ostatní, počkej, až se napiješ kávy

v kavárnách naší vlasti.

.........

Bolest je pohostinná; je zabydlena lidmi, jako jsme my,

nešťastný náhodný krok stranou

z křeče k nesnesitelné srozumitelnosti.

Onehdy v noci jsem měl sen o sobě,

byl jsem námětem nebo obětí kohosi jiného,

bloudil jsem jako letní stín vděčnosti

nabyvší chladivosti vánku.

Byl jsem Rut Moábská, mýtus,

delirium fantazie

nebo nahromaděných vášní, nikoli vlastních,

ale někoho jiného, kdo o mně snil

z přebytku svého žalu; ano

v davu jsem byl určitým usmířením,

nadšení cizince mě zasáhlo

tak hluboce, že jsem se zrodil před jeho zraky

jako temná nenasytná kráska

pomazaná jeho touhou

a já, prosťáček, jsem se stal součástí jeho snu.

Večer jsem se vykoupal a potřel si tělo

svůdnými vůněmi, jak mi bylo řečeno

a jak jsi mě učil ty, můj společníku;

tajně jsem vypátral, kde spí,

a jako konkubína ulehl do jeho lože

nahý, „jsem Rut, tvá služebnice,“ řekl jsem

a poddal se jeho fantazii;

šeptem mě úpěnlivě prosil

o mlčenlivost mezi svým tepem a mým

a vida ženu, vnikl do mě;

„Jsem Rut, mocná královna,“ řekl jsem,

„a probudím k životu jméno, jež zemřelo.“

.....

Moje slova budou znít nezvykle

těm, kdo přicházejí mluvíce jinou řečí,

vidím je slétat se jak vlaštovky,

s podzimním tichem v podvečer

štěbetají na obloze, krouží

a kousek po kousku ji berou pod svá křídla

na cestu staletími. Co ještě zbývá?

Vidím je přicházet jako královské stíny,

přibývají a přibývají s věky,

Abraham a Izák a Jákob

a Mahalon a Chelion a Agamemnon

a kniha Genesis umírajícího světa,

klaním se, když procházejí:

vidím jich nekonečné zástupy,

stíny těch, kdo se vracejí z války,

se zmnohonásobují v průběhu ohromených staletí,

vyzáblí, otrhaní, zbědovaní

z hrůzy a hořkosti smrti

a Mahalon a Chelion a Agamemnon

a všichni stvoření jako já přivykají

lhostejnosti nebes

a Abraham a Izák a Jákob

a Mahalon a Chelion a Agamemnon,

kniha Genesis umírajícího člověka.

Tak, matko, neboj se, jdi spát,

jsem Rut Moábská, to je vše;

jsem čarodějka plná něhy

a každou noc spřádám svoje sny,

příběhy duše v nejvyšším chaosu

zvěrokruhy, hádanky, čísla, znamení

a přemítám o rozčarování světa.

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová

foto Petr Machan, PWF 2011