Dionysis Kapsalis: Lilie času

Měsíc srpen; asfalt měkl

pod koly automobilů

strnule jsme se šinuli

jako bychom měli magický cíl

každý svůj a všichni stejný:

místa původu, mlhavá a jednotná

obydlená svatými kostmi

místa tak blízká a přesto tak vzdálená

jednolitá jako stíny, iluze:

Řecko, které neví, jak zemřít.

Projížděli jsme kolem ostatních

před námi i za námi šňůry

kovově se lesknoucí v šeru

záblesky a prchavé tváře

každý automobil jako

hračka na pružinu,

kterou kdosi natáhl a nezodpovědně

nechal běžet; míjeli jsme

horské masivy po cestě

čerstvý závan z lesů na svazích:

ve stínu ztráty; ujížděli jsme

každý ve svém mikrokosmu

vlastních zájmů a očekávání

s propašovaným smutkem získaným

v bůhvíjak tajné výměně

s nepředstavitelným z jiného světa

a všichni jsme věděli, že není žádný návrat

žádný konec, jenom pohyb a bolest

a čas věčného návratu

k něčemu, co nikdy nemůže být.

Zatímco jeden říká „Tady je moje vlast,

tady jsem se narodil a byl vychován

a tady také zemřu",

druhý nemluví, sotva cítí

svoje letité okamžiky, z nichž kape

strach, strach v ulitě ticha

okamžiky s jejich jasnou vnitřní výšivkou,

jakou nenajdete ani ve snu.

Ale tady, přímo před vašima očima, světlo

vyprávělo prastarý příběh

a mohli byste si myslet - nikdy se nic nemění

voda beze spánku stále teče

a spřádá svůj věčný koloběh

v borových a dubových lesích

neproniknutelných stržích a průrvách

a roklích s vysokými platany

kde vane požehnaný vánek

chladivý v létě

mrazivý v zasněžené zimě.

Je-li svět stále věčný.

Ujížděli jsme patnáct

miliard let

od velkého třesku; cesta

byla poseta zvířecími mrtvolami,

které řidiči lhostejně míjeli

kůže, kosti a maso,

neurčitá hmota; jeli jsme po asfaltu,

který se tavil jako tuk

tekutina uprostřed světel, koleje

v záři velkého návratu

zatímco jsme mlčky pozorovali zapadající slunce

jak pomalu začíná žhnout

a míří k věčné lhostejnosti.

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová