Derek Walcott: Tři básně

Vulkán

Joyce se bál hromu,

ale na jeho pohřbu řvali lvi

z curyšské zoo.

Bylo to opravdu v Curychu – nebo snad v Terstu?

Na tom nesejde. Jsou to jen legendy, stejně

jako je pouze legendou Joyceova smrt

nebo ta vytrvalá fáma, že Conrad

je mrtvý a jeho Vítězství samá ironie.

Na hraně nočního horizontu

bývá teď z toho pobřežního domku na útesu

až do úsvitu vidět

dvojici planoucích světel z otočných jeřábů vysunutých

daleko do moře; podobá se to

žhnoucímu hrotu doutníku

a soptícímu vulkánu

z konce Vítězství.

Pomalu hořící kouřové signály

těch velikánů by člověka dokázaly

přimět, aby přestal psát a stal se

místo toho jejich ideálním čtenářem, hloubavým,

nenasytným, povyšujícím lásku k mistrovským dílům

nad snaživé pokusy

se jim vyrovnat nebo je trumfnout –

aby se stal největším čtenářem na světě.

Přinejmenším to vyžaduje posvátnou úctu,

kterou náš čas už nezná;

tolik lidí už všechno vidělo,

tolik lidí už dokáže předpovídat,

tolik jich odmítá vstoupit do ticha

vítězství, do netečnosti,

která žhne v jádru věci,

tolik jich není ničím víc než jen

ztopořeným popelem, jako ten doutník,

tolik jich bere hrom jako cosi daného.

Jak běžné jsou blesky,

jak ztraceni jsou leviatani,

které už ani nehledáme!

Za oněch dnů to byli obři.

Za oněch dnů vyráběli dobré doutníky.

Budu muset číst pozorněji.

VI

Léto se vedle mě protahuje s kočičím zívnutím.

Stromy mají prach na rtech, auta se taví

v jeho výhni. Toulaví psi vrávorají horkem.

Kapitol v Port of Spain je natřený narůžovo, zábradlí

kolem Woodford Square má barvu zrezlé krve.

Na balkoně si kdosi broukavě

prozpěvuje – něco argentinského. Monotonní sinalé keře

ometají vlhké mraky ideografickými košťátky krkavců,

poletujících nad čínskými koloniály. Roztopené uličky nemohou dýchat.

Na belmontském předměstí se posmutnělí krejčíci hrbí nad sešlými

šicími stroji a zkoušejí bezešvě sešít červen s červencem,

A lidé čekají na letní blesky, podobni ozbrojeným strážným

znuděně čekajícím na třesknutí pušky.

Ale já se přímo pasu na tom letním prachu, na jeho všednosti,

na víře, jež plní své odpadlíky hrůzou,

na kopcích, jež prorážejí soumrak zaprášenými oranžovými světýlky,

i na orientačním reflektoru v zasmrádlém přístavu,

který se otáčí jako majáček policejního vozu. Ten strach

je aspoň jen místní. Jako magnoliový závan parfému děvky.

V noci slyšet štěkavé vytí zrevolucionovaného vlka.

Měsíc se blýská jako ztracený knoflík.

Na přístavním molu září žlutá sodíková světla.

Z potemnělých oken se do ulic ozývá cinkot nádobí.

Noc je družná, budoucnost stejně nelítostná

jako zítřejší slunce kdekoli jinde. Začínám chápat,

proč Borges tak slepě miluje Buenos Aires,

proč člověk v ulicích někdy cítí, že se mu město chce do dlaní vsápat.

Z 31 Italských eklog

(připsáno Josephu Brodskymu)

I

Světlou silnici do Říma, už za Mantovou,

lemovala rýžová pole, a v rozradostněném větru jsem slyšel

vedle auta supět hnědé psy z italských maleb.

Jejich stíny klouzaly po krajnici v hladkém převodu,

podél topoly oplocených polí a rázovitých kamenných stavení,

jako jména ze školních textů, z Vergilia, Horatia,

věty z Ovidia rozmázlé do zelených šmouh,

mířící k pohledům na beznosé busty

s otevřenými rozbitými ústy a nezastřešené chodby

sídel Caesarů, jejichž druhý plášť teď tvoří prach,

a ten hlas, co šustivě šeptá z rákosí, je tvůj.

Každý řádek má svůj rytmus a svůj řád.

Rozpomínáš se na formy a strofy; ta sklizená pole jsou

tvá strniště, drásající mé tváře loučením,

šedivé duhovky, větrem unášené chomáčky tvých vlasů.

Pověz, žes nezmizel, že jsi ještě v Itálii.

Jistě. Zcela určitě. Panebože. Stejně jako rozvlněná pole

Lombardie, stejně jako bílý odpad z toho vězení,

jako stránky zcenzurované režimem. I když Nasonova krajina hojí vyhnanství, které jsi s ním sdílel, poezie je stejně zrádná,

protože je pravdivá. Tvoje topoly tančí ve slunci.

z angličtiny přeložil Miroslav Jindra
ze sbírky Hostina života (v roce 2010 vydal Festival spisovatelů Praha)