Athena Papadaki: Všudypřítomná poesie

 Se kterými básníky máte nejvíc společného?

Kdybych měla najít poezii příbuznou té mé, jmenovala bych asi Odyssease Elytise, Nikose Karouzose, Tasose Leivaditise a Sylvii Plathovou.

Jaké bylo vaše první setkání s poezií?

Vyrůstala jsem v domě s velkou knihovnou, která patřila mému otci, spisovateli historických románů převážně z období kolem Řecké revoluce roku 1821. Už jako malé dítě jsem četla Hérodota, Kazantkise a nejrůznější sbírky poezie. Ale ráda bych také zdůraznila vliv církevních chvalozpěvů, které jsou často v mém verši přítomny.

Jak se začíná s poezií? Co je prvotním podnětem?

Poezie je všudypřítomnost Božství. To jsem si uvědomila, když jsem začala pracovat na „Madoně od plotny", syntetické básni o všedním životě ženy. Život mi přináší stále nové podněty, ale mě nejvíc zajímají věci bezvýznamné, téměř neviditelné, jež často mizí bez povšimnutí; díky poezii zazáří a stává se z nich cosi výjimečného či dokonce jedinečného.

Je poezie umění, útěcha, nebo důsledek každodenního života?

Poezie je umění právě proto, že umožňuje imaginaci překračovat veškeré hranice, umění je ale zároveň ovlivňováno událostmi každodenního života a sociálním prostředím.

Je těžší psát poezii dnes než v době, kdy psali básně Seferis a Elytis?

Umění vždy čerpalo materiál ze skutečného života - a pod pojmem „život" si můžeme představit cokoli. Současná globální situace, jakkoli drsná, má svoji vlastní moc. Každá doba má svoji válku, a obranné mechanismy můžeme hledat všude možně - čekají jen na přetvoření v umělecké dílo.

Jak byste popsala řeckou poezii?

Charakteristické pro řeckou poezii je její trvání v čase. Od Homéra až k dnešku plyne poezie zcela přirozeně. V současné poezii jsou slyšet velmi výrazné hlasy.

Máte pocit, že píšete „ženskou" poezii?

Myslím, že ženská role v poezii má své kladné i záporné stránky. Takovéto vnímání poezie mi připadá neuchopitelné a obvykle naráží na prudké a konfliktní reakce. Podle mě je poezie buďto dobrá, nebo špatná.

Ve svých básních „Popel a zase popel" a „Evdokia" mluvíte o vášni, životě a znovuzrození. Můžete k tomu říci něco víc?

V básni „Popel a zase popel" vybízím k procesu spalování, ačkoli se jedná o cestu za něčím, co může jiným připadat nedůležité. V „Evdokii" mluvím o nepřetržité bdělosti, která může dosahovat zázraku.

V eseji „Někdo to rád horké" mimo jiné zmiňujete ideu vášně a překonávání jak konvencí, tak osobních a sociálních omezení. Jaký je váš názor coby básnířky? Mají být básníci nekonvenční?

V oné krátké eseji se přikláním k přehánění; přehánění často vede k dobrodružství, které může být přínosné, přestože někdy končí katastrofou. Každý člověk může překonat svá osobní omezení. Myšlenka, že něčeho takového jsou schopni jen básníci, mi připadá úsměvná. Zhusta se stává, že spisovatelé libovolného žánru, kteří jsou považováni za odvážné ve svém díle, jsou v osobním životě mimořádně konzervativní.

„kapka oleje na mé vášně"...

Ta řádka pochází z přísloví „přilévat olej do ohně", takže se oheň ještě více rozhoří. Je to paradox, že něco tak neškodného jako olej (=olivový olej) náhle prudce vzplane.

Proč jste si vybrala pro názvy svých básní Helenu, Chrysantheu, Dorotheu a Danau? Můžeme se vůbec někdy zbavit vlivu řecké mytologie?

Na těch jménech mě přitahoval jejich zvuk. Co se týče řeckých mýtů, myslím, že jsou univerzální a nadčasové.

Jakou roli hraje ve vaší poezii posvátné?

Dnešní doba nahrazuje posvátné technikou. Já se snažím udržet si odstup. Je to pro mě jediný způsob, jak najít dost síly, abych se mohla vydat na cestu k neviditelné straně tvorby.

Eleni Ioannou

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová