Antonín Kratochvíl: Rozbitý sen

Fotografovat jsem začal v komunistických zemích bývalé východní Evropy v roce 1976. Narodil jsem se a vyrostl v Československu, takže ten svět byl mým domovem - ale byl to taky domov, ze kterého jsem nakonec utekl.

Tahle drsná půlka Evropy mě zároveň přitahovala i odpuzovala. Přitahovala, protože v ní byly moje vzpomínky. Znal jsem ji dobře, zatímco západ ji neznal. V téhle části světa pracovalo málo novinářů, protože nikdo neměl náladu na všechny ty trampoty každodenního života, úplatky, předpisy, razítka, nesmyslné papírování a tak dál. Fotografování bylo vždycky dobrodružství: v někdejší východní Evropě považovali každého novináře nebo fotografa automaticky za vyzvědače. Při mé práci mě v Rumunsku, Polsku a Československu zavřeli nejmíň dvacetkrát, i když jsem nikdy nepřišel o jedinou roličku filmu.

Odpuzovala mě ubohá realita totalitních zemí : politici tu neměli špetku studu. Všude jen korupce, špína, dlouhé fronty na mizerné zboží, vysoká sebevražednost, zatímco státníci se chlubili svými úspěchy a líčili zářné zítřky. To všechno jsem vnímal a snažil se zachytit na fotografiích co možná prostě a přímočaře. Chtěl jsem zaznamenat, jak se lidi všem těm lžím a utrpení přizpůsobili, jak si zvykli a jak jim to všechno muselo chybět , když se poměry obrátily.

Stalin označil umělce za inženýry lidských duší. Já jsem chtěl ukázat, co se s duší stane, když si ji vezmou inženýři do práce. 

Antonín Kratochvíl

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová