Petr Král: Osmašedesátý

Ani nablýskaný zadek show-businessu a mediálního „spektáklu“ ještě všechno nezasednul, ve filmech, románech, divadelních představeních se otvíraly skuliny a pauzy, kde měla možnost snivě – byť skepticky - vydechnout také jejich schvácená výrobna příběhů: Antonioni, Fellini, Cassavetes, francouzská i česká nová vlna, absurdní divadlo, nový román. Samosebou taky beatnici a „experimentální“ poesie, výtvarný „informel“, „konkrétní“ hudba. A dosud vzkvétající jazz, čerstvě opojený objevem free a přitom ještě jako bájná archa naložený většinou svých předchozích pokladů, od Armstronga a Basieho nebo Ellingtonova big bandu po Gillespieho a Davisovu trumpetu, Monkovo a Evansovo piáno, Rollinsův a Coltraneův tenor. Ozvěny toho všeho se hrnuly i do zpustlého česko-slovenského ráje – jehož stalinizace dostávala první trhliny – a (spolu s trhlinami) v nás (v mé generaci) budily naději na obnovu spojení se světem – i na to, že vibrace své doby prožijeme přímo s ním. A v celém širokém spektru, od divadla absurdity po beatnické „jízdy“. Kde nám absurdní humor dával chutnat dobu v černém koncentrátu, umožňovala nám beatnická spontaneita vytěžit poslední extázi – někdy v jediném verši – z „nahé“ vydanosti rozporným aspektům světa a jejich vrstvení ve vědomí.

Novoty šedesátých let znamenaly i prostý návrat starých nadějí, obnova prosperity a dočasná úleva v klání konkurenčních velmocí daly znovu defilovat na orloji předčasně odepsaným přízrakům modernistických a revolučních utopií, jen trochu oprášeným a přešitým. V Čechách nabývaly tím větší přitažlivosti, čím víc se dostávaly do rozporu s cenzurou i s tradičním provincialismem země. Zatímco stalinská hrůzovláda se pomalu, ale jistě měnila ve frašku, zároveň obludnou a trapnou (ani rudí generálové nás na vojně už nedovedli pořádně roztřást), a před knihkupectvími stály fronty na Kafku a Holana, kteří znovu začali vycházet, ožívaly v nás stále víc – aspoň v okruhu mých nejbližších generačních přátel – i vzpomínky na legendární výlety a flámy světáků z meziválečných avantgard. Přitahovali nás beatnici – třeba jsme jejich romantismus trochu uzemňovali středoevropskou věcností -, do „zbitých“ harcování napříč krajinou se nám ale pletly i vzpomínky na poetistické siesty na teráskách s pruhovanými slunečníky a se sifonem do cocktailů. Vzdor skeptické revizi, které jsme ho předtím podrobili po vzoru svých starších iniciátorů, se nám koncem šedesátých let vrátí i smysl pro surrealismus v původní, mytické podobě, chuť na extáze v plenéru a kerouacovské ztékání dalekých Tater (nízkých) až k salaším mystických Help s bůhvíjakým krajáčem zároveň sladké a kyselé smetany zlacené smírným ranním sluncem se v nás bez obtíží spojí s nadějí, že někde v Paříži ještě z přítmí starého krámku vylovíme tajemně světélkující kravatu z přesličky, kterou tam páni z Bretonovy družiny nechali v „období spánků“.

Nebyli jsme sami, podobné retrospektivní sny natáčeli k přítomnosti – i k budoucnosti za jejím obzorem – taky třeba kluci a holky, kteří se motali kolem takzvaných malých divadel (tady dál působila záře padajícího, ale nedopadnuvšího dvojmeteoru Voskovce a Wericha), ti, kterým učaroval receptář experimentální poesie (a mezinárodní síť, jíž její proroci mínili obepnout planetu ve stylu někdejších internacionál) i noví političtí radikálové, kteří se vynořili na českých a moravských vysokých školách. Nejbystřejší ze stalinistů u moci – typu A. J. Liehma – se mezitím převlékli za liberály a tvářili se, že nás znovu přišli spasit, tentokrát doopravdy a načisto. Stejně jako sobě tím chtěli dát nové mládí i režimu, s kterým jim to pak docela nevyšlo; jejich chlebodárci bohužel nepochopili, že nový, liberální kostým je – v dlouhodobé perspektivě - i jejich poslední šance. Liehmové přitom dál směle uplatňovali staré cenzurní praktiky, natolik si nad „jarním“ kvasem v zemi mínili udržet dohled.    

Podivuhodný rok tak – až do osudného léta – dovoloval žít zároveň v různých epochách, zamlčená minulost se hrnula do ulic spolu se zprávami z utopické budoucnosti; ve zkratce v něm šlo naráz prožít jakoby celé dějiny, jako se mi to stalo v tom podivuhodném Dni, na jehož prahu jsem na dvoře blázince v Sadské zahlédl dceru Trockého vraha a na jehož sklonku jsem se octl před zrušeným, džunglí kopřiv a bodláků zaplaveným biografem, kde jsem měl socialistickým učitelkám zvěstovat půvaby erotismu; Tatraplán, v němž jsem projížděl zpustošené Čechy, řídil někdejší advokát Julia Fučíka, cestu lemovaly kromě osleplých ukazatelů a vadnoucích sadů i nadreálné fantomy mé ospalosti, včetně faráře zavěšeného jako na hrazdu na květy obalenou haluz. Zatímco v Literárních novinách vychází Trockého životopis a Egon Bondy zakládá v jakési předměstské remíze maoistickou stranu, na Staroměstském náměstí přede mnou a před mými přáteli v jednom slunném, nedělním odpoledni vyvstane i přízračný Pravý proletář s tváří moudrého písmáka, navlečený v hluboce modrých montérkách (s laclem) a třímající Leninův Sát a revoluci, z něhož předčítá shromážděným a k němuž je nabádá se vrátit jako k prameni; to už je ale jen závěrečná vidina, předem odsouzená ztrnout na slunci jako v záři dávné báje a po níž už může přijít jen to probuzení do skutečnosti, kterým bude ráno 21. srpna.

Ve světě, kam mě to probuzení vyhnalo, jsem pak osobně opravdu mohl nahlédnout víc zblízka do svého století – a zároveň taky ověřit realitu vidin, které před nás osmašedesátý vpustil na scénu. I v Paříži mi ještě načas rozsvěcely okolní prostor; pak jsem ale v tiskárně, kam jsem nesl překlad jakési revoluční brožury, spatřil studentského agitátora s Trockého bradkou a v leninské kšiltovce (ledaže měl naopak Trockého kšiltovku k leninské bradce), jehož státnický úsměv a řeči mě rázem zmrazily – a definitivně vyléčily. Podobně, byť o něco složitěji, dokonal v Paříži i můj surrealismus. Když jsem se v Praze načas přimknul k jeho původní podobě, byl to paradoxně akt „odidipské“ vzpoury proti mému tehdejšímu guru, a výchozí krok cesty za sebou samým; v Paříži ji nicméně zbývalo dovršit i vyvázáním z pout bretonovské centrály, která přes svou věrnost původním mýtům byla sama odcizující pastí, jako kterákoli partaj. S pár novými kamarády jsem její zásady vylehčil, zprivatizoval a převedl na pravidla pouhých soukromých výletů, zároveň jsem se stále víc soustředil hlavně na činnost té osobní agentury, o níž si pak poznamenám do deníku: „Spojit v sobě básníka s milencem a revolucionářem, jak to chtěli surrealisté? Revolucionář jistě nejsem; a pokud jde o básníka a milence, jsou jen zaměstnanci soukromé agentury, která má – obávám se – jediný cíl: zůstat soukromá.“

Trochu mě snad může omluvit, že ani svět kolem nezůstal u původních vyhlídek. Ten úvod k nové éře – a úlevnějším formám života -, jímž se zdála být celá šedesátá léta, se naopak ukázal být posledním záchvěvem lidského světa, který se už jen marně bránil své postupující likvidaci. A své proměně v dnešní nekuřácký, umělohmotný a technem ozvučený konzumní ráj, nápadně podobný spíš zmodernizovanému koncentráku. 

foto © Rossano B.Maniscalchi