Natalia Gorbaněvská: Najisto jsme věděli, že umřeme ve vězení

Podle zjištění Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu v době okupace Československa armádami zemí Varšavské smlouvy od 21. srpna do 3. září 1968 při protestních demonstracích zahynulo 72 osob a 267 jich bylo těžce raněno.

Ze třinácti československých státních a vojenských činitelů, obviněných později z vlastizrady, byl trest vyměřen pouze jednomu, a to Karlu Hofmanovi, který byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody.

V Sovětském svazu, zemi takzvaného „zvítězivšího socialismu“, hlásily hromadné sdělovací prostředky v souvislosti se vstupem vojsk naprostou jednomyslnost lidu a jeho plnou podporu. V souladu s politikou komunistické strany to jinak ani být nemohlo. Už v letech Velké říjnové socialistické revoluce, jak ji nazvali bolševici, se díky leninské teorii a teroru spolu s lidem změnil i sám pojem "lid". Když generální tajemník KSSS Brežněv prohlašoval, že za léta sovětské moci vzniklo zásadně nové historické společenství lidí, sovětský lid, měl pravdu. Na spáleništi fyzicky zlikvidovaného genofondu národa vyrostlo společenství mutantní, absolutně pošlapávající práva jednotlivého člověka. Teorie bolševismu byla prohlášena za jedině vědeckou a správnou ideologii. Sovětský svaz, který se řídil Leninovým tvrzením, že stát je nástrojem potlačování, obsadil Československo v plném souladu se svou vnitřní podstatou. 

Běžně se má za to, že sedm lidí, kteří vyšli na demonstraci na Rudé náměstí, zachránilo čest národa. S tímto tvrzením se můžeme setkat ve většině publikací na toto téma. Je však třeba rozdělit statistickou masu lidí v SSSR v osmašedesátém roce na dvě části. Tou první je sovětský lid ve své drtivé většině. Druhou je samostatná a nepočetná skupina, která je se sovětským režimem přirozeným způsobem neslučitelná a již by právě bylo třeba definovat jako lid, jako národ (nebo jako jeho pozůstatek). Právě tito lidé, ať už se mezi sebou znali nebo ne, dali tak či onak najevo nesouhlas s okupací Československa. Nezachraňovali čest národa, nýbrž sami tou ctí byli, a i oni jednali v souladu se svou niternou podstatou. Bylo jich beznadějně málo a jejich protest nemohl nic změnit - až na jejich osud v onom již zapomenutém světě, kde dominovali rudobílé plakáty, před nimiž, jak se zdálo, nebylo ani v lese úniku. Ti lidé neměli šanci na úspěch. Když jsem se seznámil s proslulým disidentem a spisovatelem Vladimírem Bukovským, zeptal jsem se ho, jaký pro sebe viděl osud v SSSR. Řekl: "Najisto jsme věděli, že umřeme ve vězení." Nikoli náhodou oblíbený přípitek těch obdivuhodných lidí zněl: "Na naši beznadějnou věc."

Říše se však rozpadají a někdy se přímo před očima bleskově zhroutí, jak se to stalo Sovětskému svazu, a pak se náhle přijde na to, že režim neschvalovali všichni, že spoustě lidí vůbec nevadí žít lidsky, a nakonec dojde k většímu (jako v Česku) nebo menšímu (jako v Rusku) postupu k demokracii, a je už zjevné, že nic takového by nemohlo nastat bez té hrstky disidentů a obhájců lidských práv, jichž si společnost téměř nevšimla a které se stát snažil zničit.

Na Rudé náměstí v hlavním městě říše zla, jak ji definoval Ronald Reagan, vyšlo sedm lidí: filoložka Larisa Bogorazová, vědec Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimír Dremljuga, překladatel a kritik Viktor Fajnberg, básnířka Natalia Gorbanevskaya a fyzik a matematik Pavel Litvinov. Aby si je nikdo nepletl s náhodnými kolemjdoucími, usedli účastníci na parapet u někdejšího pranýře a rozvinuli plakáty "Ať žije svobodné a nezávislé Československo" (česky), "Ruce pryč od ČSSR" a "Hanba okupantům". Pracovníci KGB zareagovali rychle, na demonstranty zaútočili, zbili je, zabavili jim a roztrhali plakáty a pak účastníky v autech odvezli.

Nejdéle zůstala na náměstí Nathalie Gorbanevskaya. Přišla s kočárkem, ve kterém leželo její tříměsíční dítě. Příslušník KGB se neodhodlal odebrat jí československý praporek, který držela v ruce, až za okamžik jí ho vytrhl a zlomil. Gorbanevskaya si   v tu  chvíli myslela, že ji se rozhodli nezatýkat, ale pak i ji odvezli a už v autě zbili. Organizátorka demonstrace Natalia Gorbanevskaya byla podle rozhodnutí soudu umístěna ve zvláštní vězeňské psychiatrické léčebně, kde se, jak známo, na vězních mezi jiným zkoušely nové psychotropní přípravky, což bylo samo o sobě horší než vězení. Stejný osud čekal Viktora Fajnberga. Vladimír Dremljuga a Vadim Delone dostali každý tři roky táborů. Larisa Bogorazová, Konstantin Babickij a Pavel Litvinov byli posláni do vyhnanství na Sibiř na dobu tří až pěti let. Nejdelší, pětiletý trest dostal Pavel Litvinov, ale nakonec si nejdéle ze všech, šest let, pobyl v táborech Dremljuga.

Často se říká, že demonstrace na Rudém náměstí byla jediným projevem protestu proti okupaci Československa. Tak tomu není. Protestní akce byly zaznamenány nejen v Moskvě, ale také v Leningradě (nyní Sankt-Petěrburg) i v dalších regionech a svazových republikách země. Například:

Rok táborů dostal Anatolij Marčenko za to, že ještě před vpádem napsal do československých i sovětských novin (Rudé právo, Pravda) dopis odsuzující politiku SSSR vůči Československu.

24. srpna vykřikl neznámý člověk na Okťabrském náměstí v Moskvě neslo proti okupaci, za což ho osoby rovněž neznámé zbily a v autě odvezly.

Ve dnech po jednadvacátém srpnu rozhazovali neznámí lidé v Moskvě letáky obsahující protest proti obsazení.

Koncem srpna 1968 odevzdali P. Grigorenko, S. Pisarev, I. Jachimovič a V. Pavlinčuk československému velvyslanci dopis vyjadřující podporu novému československému politickému kursu.

Student Moskevské státní univerzity V. Karasjov byl poslán do psychiatrické léčebny, vyloučen ze studia a vypovězen z Moskvy za to, že na univerzitě vyvěsil plakát proti invazi a sbíral podpisy pod výzvu.

V devětašedesátém roce V. Lukanin, žijící nedaleko Moskvy, vylepil do okna svého bytu plakát vyslovující se proti přítomnosti sovětských vojsk v ČSSR, za což byl umístěn na deset let do psychiatrické léčebny.

25. ledna 1969 rozvinuly dvě studentky na náměstí Majakovského plakáty s hesly "Věčná památka Janu Palachovi" a "Svobodu Československu". Plakáty jim zabavili, ale dívky měly štěstí,že byly propuštěny.

Taková to ale byla země, že se její svědomí ocitlo především v emigraci. Konstantin Babickij a Larisa Bogorazová zemřeli v Rusku, ostatní účastníci demonstrace ale vlast opustili. V roce 1970 vyšla v nakladatelství Posev o demonstraci na Rudém náměstí kniha Natalii Gorbanevske s názvem Poledne. Brzy následovala vydání ve francouzštině, angličtině a španělštině. V polštině vyšla tato práce v roce 2006. Úmysl vydat do češtiny již přeloženou knihu oznámilo nakladatelství Lidové noviny, ale nakonec nevyšla. "V Československu (tehdy ještě nerozděleném) nakladatelství podle mého prostě ztratilo zájem," píše Natalia Gorbanevskaya v předmluvě k prvnímu ruskému vydání v roce 2007.

Ilja Staševskij
z ruštiny přeložil Milan Dvořák

Text k foto:

Nathalie Gorbanevskaya se narodila 26.3. v roce 1936 v Moskvě. Po absolvování studia Leningradské státní university (1964) pracovala jako editorka a překladatelka. Současně psala verše, ale jen zlomek se jich objevil v oficiálním sovětském tisku. Byla vždy vůdčí osobností ochránců lidských práv. 25. srpna roku 1968 se účastnila demonstrace na Rudém náměstí. Vyjadřovala nesouhlas s vpádem sovětských vojsk na území Československa.

V prosinci 1969 byla Gorbanevskaya uvězněna. O rok později byla uznána duševně chorou a umístěna do psychiatrické vězeňské nemocnice, nejdříve v Moskvě, později v Kazani. Zkoušeli na ni léčbu silnými léky. Tyto postupy využíval Sovětský svaz k likvidaci nepohodlných disidentů. Zneužívání psychiatrie pobouřilo Západ a autorčin osud vzbudil obrovský zájem a solidaritu. Ať už z tohoto či jiného důvodu  byla Gorbanevskaya propuštěna v roce 1972. V roce 1975 emigrovala a v současnosti žije v Paříži. Do dneška se uzdravuje z traumat způsobených vězněním.

Dalo by se předpokládat, že ve verších odrazí své politické názory a aktivity. Ale opak je pravdou. Její poezie je velmi intimní. Verše překračují politiku, neviní, ale naopak popisují básnířčiny niterné emoce. Milostná lyrika evokuje staro-ruskou mystiku. Gorbanevskaya se zachovala velmi statečně a nebála se zůstat zranitelná. Odhaluje  sebe sama ve své poezii bolesti, odloučení, izolaci, zoufalství, hrozivém neštěstí.  

Praha 7.3.2008