Jiří Gruša: Čtyřicet let po roce 1968

Ono jaro v Praze začalo jako česká zimní pohádka: v jádru byla skutečně literatura, možná i úlitba rozumu. Svaz spisovatelů, v počátku centrálně řízená instituce sovětského střihu, se už nespokojoval s pouhým chrlením propagandy. Autoři jako Kohout, Kundera nebo Vaculík (abychom uvedli jen ty nejznámější) na sebe začínali výrazně upozorňovat nezávislými postoji. Někdejší nadšení komunisté už dávno projevovali sebekritičnost a schopnost mezinárodního nadhledu.

Na rozdíl od jiných zemí východního bloku, kam komunismus dorazil ve vleku Rudé armády, si ho Češi v podstatě sami zvolili. V předválečném Československu vládla demokracie orientovaná na Čechy a komunisté se mohli svobodně projevovat. Když ovšem francouzsko-britské porodní báby nechaly své dítě, československý stát, na holičkách, demokracie utrpěla újmu – smrtelnou. Republika se proměnila v nacistický protektorát a Češi byli podrobeni kvazietnickým čistkám (Umvolkung), což v roce 1945 zvrátili v „odsun“, jak se vyhnání označuje v češtině.

Nucený odliv obyvatel napáchal škody nejen na hospodářství, ale i na voličské základně. Měl za následek socialistickou, nacionalistickou euforii, která připravila půdu pro výsledky voleb v roce 1946 a politický převrat v roce 1948. K nacionalismu a socialismu se hlásila dokonce i středostavovská opozice. Situaci samozřejmě napomohla dávná rusofilie Čechů. Nalevo se mluvilo o demokratickém socialismu, napravo o socializující se demokracii.

Vzdor tomu s sebou uchvácení moci v roce 1948 přineslo studenou válku a brutalita následných „čistek“ se blížila sovětskému vzoru víc než kdekoli jinde. Přesto i komunisté (neměli bychom přitom zapomínat, že jejich členská základna přesahovala dva miliony) počítali se zachováním někdejšího hospodářského potenciálu českých zemí: tento západní rozměr země byl Sovětům krajně podezřelý, a musel být proto zlikvidován. Represe byly v prvních letech strašlivé, po smrti Stalina ale skončily a za vlády Novotného a jeho kliky se Praha proměnila v hlavní město země, která se dusila v poststalinské letargii.

Na Čechy tedy nebylo spolehnutí: ve vzduchu stále visely nedokončené čistky a silné politické vzpomínky na první republiku. Na rozdíl od Maďarska, Polska či NDR, kde se zjevná nespokojenost v padesátých letech dala snadno svést na buržoazní a nacionalistické nálady, v Československu to byla otázka „správného“ typu socialismu, jeho politické a ekonomické tváře. V Praze panovalo přesvědčení, že vyřešení tohoto problému bude v zájmu samotného Sovětského svazu, protože ruku v ruce s tím šla otázka sociálního a ekonomického řízení státu, svým způsobem jeho tváře. Dvacet let nato tuto pravdu nahlédl i sám Michail Gorbačov, když se pokoušel dosáhnout čehosi podobného pod názvem perestrojka; sovětská říše se ovšem nepostavila na nohy, nýbrž se vlastní vahou zhroutila. V Praze se v polovině šedesátých let horlivě promýšlela „třetí cesta“ ve snaze prokázat životaschopnost a nadřazenost socialistického systému, který měl projít „procesem revitalizace“.

Úkolu se chopili literáti. Pod tlakem všeobecné nespokojenosti ve vztahu k celkové stagnaci země, zvláště mezi vzdělanci a intelektuály ve straně, byl Novotný v prvních měsících roku 1968 vypuzen z úřadu. Celé to proběhlo se souhlasem Moskvy, protože český stranický vůdce s novým kremelským šéfem Brežněvem nikdy dobře nevycházel. Sověti ale rychle přišli na to, že jeho nástupce ve funkci generálního tajemníka, Alexandr Dubček, Slovák, není jen další aparátčík, ale hvězda nové mediální doby. „Socialismus s lidskou tváří“ skutečně našel svou tvář; to, co se objevilo jako první záchvěvy „procesu revitalizace“, se naplno rozrostlo v politické zemětřesení.

Moskva začala mluvit o „plíživé kontrarevoluci“, o piklech „protisocialistických sil“. Zdůrazňovala nebezpečí „západoněmeckého revanšismu“ a pořádala vojenská cvičení a konference, čímž chatrně zastírala vydírání. Nakonec se uchýlila k největší vojenské operaci od druhé světové války. Bratrská pomoc, jak se akce cynicky nazývala, dostala nikterak objevné jméno: Brežněvova doktrína. Nepokrytě se v ní tvrdilo, že SSSR má právo zasáhnout všude tam, kde usoudí, že socialismu hrozí nebezpečí. Tato doktrína ovšem nikdy nebyla uplatněna v globálním měřítku, a proto ji lze nahlížet tak, že tento druh socialismu byl stěží víc než samoúčelné ospravedlnění sovětského imperialismu.

V protikladu k budapešťskému povstání roku 1956, potlačenému bezmála klasickým způsobem, byl svět v roce 1968 jiný. Média (televize a zvláště tranzistorové rádio) prokázala klíčovou roli. Každá společnost je schopna sama sebe zorganizovat a odpor, který se vzedmul v Praze, toho byl prvním důkazem. Unesení reformisté se vrátili; byli, pravda, politicky poničení, neskončili ale s páskou na očích před popravčí četou po léty prověřeném vzoru kontrarevolucionářů.

Invaze měla své důsledky, nejen pro Čechy a Slováky. Ideologická fasáda byla jednou provždy rozmetána. Vojenská operace odhalila, že Varšavská smlouva je past pro všechny (Putin je tímto prizmatem viděn i nadále). Rusofilství Čechů vymizelo. Zadržení a unesení reformistů, kteří byli v Moskvě přinuceni podepsat takzvaný „Moskevský protokol“, v němž se znovuzrození socialismu prohlašovalo za potrat, prokázalo, že už nelze nadále vykládat únorový převrat roku 1948 jako lék na trauma, kterým byl Mnichov 1938. Neměcký revanšismus už také jako argument ztratil váhu. Rakousko bylo uznáno jako politicky soudržné a, protože Praha si vztahy se SRN vyjasnila až v roce 1974, jižní soused hrál klíčovou roli. Poprvé bylo možné nepolemicky připomínat monarchii. Komunistické strany na západě, především ve Francii a v Itálii, pozbyly důvěryhodnost i podporu.

„Normalizace“ (jak se resovětizace země označovala) si vynutila jistý druh negativní selekce, ačkoli paradoxně zároveň vytvořila i aktivní paralelní společnost, která se projevovala v hnutích typu Charty 77. Tak se otevírala cesta k pádu komunismu v roce 1989. Reformu nahradila demokracie jako státní program. Moje generace, následně symbolizovaná Havlem, už nestála o žádné další reformy, ale přijala svobodu jako životní program. Zde ale tkví zásadní odlišnost oproti studentským hnutím v roce 1968 v západní Evropě, kde se nový úsvit velmi záhy neoznačoval za rudý, ale zelený – a výrazně zdravější. Evropa se nově vnímala jako oběť, jako kontinent rozťatý vedví v bipolárním světě; vytčeným cílem se stalo politické sjednocení. Nebyla tedy pouhá náhoda, že v roce 1985 Charta 77 postulovala německou jednotu. A že všichni bratrští spojenci SSSR z roku 1968, NDR, Polsko, Maďarsko i Bulharsko, jsou dnes členy EU.

A pokud mezi Čechy a Slováky už jednota nevládne, jejich vztah se jako další důsledek roku 1968 vyvinul v rovnoprávnost, což připravilo cestu následnému pokojnému rozdělení.

přeložila Petra Kůsová