Walter Serner: Poslední vyzvání

Výňatky z německého originálu Letzte Lockerung / manifest dada, strukturovaného do šesti oddílů označených římskými číslicemi a sedmdesáti osmi kapitolek označených arabskými číslicemi.

I

1   
Kolem ohnivého kotouče se řítí hovnokoule, na níž se prodávají dámské hedvábné punčochy a oceňují Gauguinové. Věru nadmíru skličující aspekt, nicméně poněkud rozdílný: hedvábné punčochy lze pochopit, Gauguiny ne.

6   
Je všeobecně známo, že pes není hamaka; méně známo je, že bez této křehké hypotézy malířům klesne usmolená pěst; a už vůbec není známo, že citoslovce jsou nejvýstižnější: každý světonázor je směska písmen.

9   
a)  Socha: velmi nešikovná hračka, zostřená metafyzickým pohledem.
b)  Hudba: Náhražka hry nebo erotiky.
c)  Poezie: Chlapec je v úzkých. Recept: zeptej se ho, o které ženě sní, a můžeš mu říct, se kterou nespal. (Pochopitelně jsme  s t á l e  v úzkých; v pasti písmena c) bychom se už ale vyskytovat neměli.)
d)  Romány a podobně: pánové mluví jako na mučidlech nebo, odnedávna, vůbec nemluví. Ještě se trochu zapotí a věc se zdaří: beletrie! ( Na mučidlech je člověk často. Kniha vydaná u S. Fischera je ale příliš zdlouhavý způsob, jak to ze Syrakus přes nějaké drobné dotáhnout až k ústřednímu topení.)
e)  Drama, tragédie, komedie: úzkost se vyostřuje, bodá a probouzí v publiku nejasné tušení, že kino je jako druhý zákusek přece jen nejlepší (v případě nedostatku milkování).

12   
Dámské hedvábné punčochy jsou nedocenitelné. Místokrálovna je fotel. Světonázor je směska písmen. Pes  j e  hamaka. L'art est mort. Vive dada!


II

13   
Nemá cenu klábosit o tyranii . . .  Co si ale počít (ach jo) - se svobodou, že? Každá revoluce byla vzpourou a touhou po milovanější pěsti (erotický masochismus). Počet těch, kteří se, sotva dospělí, vysmívají každé autoritě, je  mizivý stejně tak, jako je zcela nedostačující počet despotů (erotický sadismus). Nikdy žádná revoluce nebyla. Byli jen revoltující. Rok 1789 je historicky nejzneužívanější. Kompaktní majorita hladovějících žaludků hulákala před versailleským zámkem a v omamné závrati ulice stínala hlavy. Revoluce? Hysterická bitka těch, co přišli fyzicky zkrátka. Svoboda? Trochu blahobytu, trochu zajištěné práce, jistota facek a samička sexuálně navyklá na čtvrtinovou stravu, po jejímž boku se jako úřednická (vojenská) fabrika a mizerný žrout smí pnout do oblak. Pompézní!

17   
Válka! C'est la guerre! Jen račte dál, pánové! Jen dál, panstvo! . . . Lidé se chaoticky ženou jeden přes druhého, zmatení, vyděšení, zděšení. Kde je nějaká opora? Kde je jádro? Jaký to má účel? Smysl? . . .  Nevědí totiž, tihle lidičkové, proč jsou vlastně tady, co bylo, co bude, a ani podezření, že slouží soukromým zájmům jednotlivců, nejvýše postaveným gaunerům, na tom nic nezmění; ani vědomí toho, že režiséři jejich zabíjení na bitevním poli inscenují tuhle hru jen proto, že se i oni nudí. Většina vojáků nestřílí proto, že by ten spektákl neprokoukla, ale proto, že ji (ohó) bere jako senzaci.

22   
Stehna jsou kapitální. Války ty nejtěžší průjmy. Svoboda je lunapark. Mír
s k u t e č n á  katastrofa.


III

26   
Když jsem si jednoho dne na chotěbuzském hřbitově uvědomil, že zármutek je jen bolestně intenzivní snaha skrýt před sebou, že ho necítím, rozhodl jsem se:
1. psát už jen pohlednice,
2. vyfackovat si za všechny na mně aplikované výkony honoráře,
3. pokořovat se co nejčastěji (jak se krásně praví v písni),
4. kromě toho v uhranutí nejsvěžejším prádlem stále oslňovat a  
5. už nikdy nebrat v potaz žádnou otázku (neboť každá je nevyhnutelně pošetilá) a žádnou odpověď (neboť každá je naprosto dementní).
Následně jsem se málem oženil. Na poslední chvíli se mi ale podařilo zapomenout na jednu pohlednici. Takže bod 1. nyní zní:
1. napříště ani netvrdit, že už budu psát jen pohlednice.
Toto je tajemství mé už tolikrát obdivované jistoty při styku s číšníky, vdovami a komerčními rady.  


28   
Poslední zklamání? Když se ukáže, že je iluzí myslet si, že jsem bez iluzí. (Maximálně ješitné jednání: předstírat, že jsem hloupější a horší, než bych chtěl, abych vyhověl své ješitnosti, že nejsem ješitný. Naprostý nezdar) . . .  Vrchol naivity? Chce-li se někdo naráz (božebožebože) - dozvědět pravdu. (Koneckonců je však facka přeci jen zoufalým pokusem o sblížení. Také nepravé slzy vypadají často opravdověji než - nepravé.) . . .  Dvě vtipné otázky? Jistěže ne. Dvě pouta.

33   
Jsou takové dny, kdy každý vypadá jako blbec. A noci, kdy i ta největší blbost nabývá na významu. A jsou takové týdny a měsíce a roky a . . . Nejotřelejší slova, nejnenucenější pauzy, vypláznutý jazyk, dlouhý nos a podobné projevy jsou proto velmi úlevnými společenskými úkony; tím spíš, že je beztak každá situace v každém ohledu neudržitelná. Přehrávejme něžně tato milá gesta ( t o t o  je maxima!) a užasneme, jak skvěle se bude všechno odvíjet . . .       

34   
Dámám je třeba dát bez rozmýšlení přednost. Každé pravidlo je výjimka. Psychologie je hendikep. Zplnahrdla: Vybodnout se na všechno.


IV

39    
Každý (jo!) - rukopis je pro toho, komu něco říká, vydařená mystifikace . . .  Nakonec na to pokaždé naletíme. Pokaždé. Naletíme.

44   
Řádně do žeber! Velmi řádně!!! . . .  Zkoumání obrovitých starých rytířských brnění; že se chlapíci jako Casanova a Jindřich IV. se svou syfilidou skvěle vypořádali: promenáda evropskými městy asociuje rytíře (co prosím?) - smutné postavy . . .  V současnosti je v každém ohledu vhodné vymřít. Dnes už člověk neví, co si s  ž e n o u  počít après (ach ty nudné pauzy!) Bývaly kdysi časy, kdy žádné après neexistovalo, pánové básníci. (Indiáni mají dodnes virulentní baktérie, ale jsou zdraví!)

47   
Nakonec . . . je člověk ze samé nudy zlomyslný. Pak zase znudí zlomyslnost. A nakonec člověk začne sbírat obrázky z čokolád. Idealismy strašlivější realismů. Bocher, jehož neopustila mírnost, je poněkud děsivější (neboť je idealista) než zdivočelý imažinista (neboť ten je realista). Kdo asi připadl na tu ampuli „duši"! Snad pohled na nahotu přinášející poněkud zklamání. . . . Toto zklamání však: chytněme se za nos, vzmužme se a přiznejme si, že tajně obdivujeme vlastní nohy, protože se už nenaskýtají příležitosti, které byly dříve nebezpečné . . .

48   
Pohled na Venuši je jedinou jistotou. Démonická moc je kus svíčkové. Zahřívací láhve v posteli barbarství. Duše není zábradlí na mostě. Láska je labutěnstvo.


V

53   
Nebo rozinky. Stačí si předsevzít, že od zítřka budeme místo břicho říkat krop, místo ukazováku fec - a všechno bude radostnější. Momentálně si velmi cením slova „rozinky". Když ho říkám, vybavují se mi zároveň porodní báby, poslanci a tvaroh . . .  Memento leli: čím nepravděpodobnější je nějaká událost je, tím je pravděpodobnější.

55   
Každopádně je morálka nejméně účelné zařízení k odstranění nějaké činnosti. Tím, že jsme schopní držet dobrý obchod (morálku) proti daleko lepšímu (bez morálky), je snadné si přiznat, že v podstatě nemáme žádný postoj. Odstranit morálku by proto bylo možné snad jen zavedením výměnného obchodu na zprostředkováním sňatků. Nebo kdyby se ztížil požitek z mlsání kompotu. Nebo prostě koupelemi.

56   
Vtip je jediný snesitelný způsob opakování dávno zapomenutých pošetilostí.

59   
Rozkoš je jediný podfuk, jemuž přeju trvání.   

61   
Rozkoš je všechno. Mistrovská díla nejsou žádné louky k válení. Vášeň je přiměřená odplata. Vtipy jsou incesty. Morálka je výměnný obchod.


VI

Každý spisovatel, který chce být považován za významného (tedy každý!), se stará o to, aby kvartální výstřelky, které produkuje pro svou biografii, nebyly bezvýznamné. Tvrdí, že se to nedá vydržet, a žije z toho (ne vždy ve vile). Nazírejme přece jeho excesy jako sputum! Vyvrhnutou žluč!! Ach vy prokletá zrcadla!!! . . . Když už člověk vnímá vlastní smrad jako vůni, měl by jí ušetřit alespoň ostatní. Krásné ženy jsou často příčinou toho, že se dokonce regulérní hlupáci chovají jako idioti; bylo by tedy potěšitelné, vznášet se jako vyslovený talent (s nenápadnými vztažnými větami) a úplně zdola urvat to nejvřelejší. Mimochodem už úsměv nad vlastním úsměvem selhává. A okamžitě se objeví vztek . . .  

74   
Jednou možností by snad bylo: vědomě se uvolnit, nechat se nezakrytě strhnout k zapouzdřeným skrytým směšnostem  a bláznivinám - velkoryse se vydat všanc, bezezbytku se vzdát sebe sama: nakopnout - pryč od sebe. (Při této příležitosti aplikovat vesmíru!) . . . Člověk oslňující sám sebe! Nejdětinštější šílenec!! Jsem tady tady!!! . . . Někdy se velice divím, že  v š i c h n i  naráz nezačnou řádit, nebo alespoň se vším neskončí . . . Kykyryký!!!
. . .

75   
V š e c h n o  je symptom. Jazyk stejně jako jazykem produkované rezultáty. Nemít stanovisko žádné stanovisko není. Země se otáčí (nějak) a myšlení je zřejmě jen symptomem tohoto pohybu . . . Protože nemáme smysl (skulinu), jsem posedlí smysl mít, nebo posedlí žádný nemít, to v lepším případě. Člověk je tedy nevyléčitelně šílený . . .  Že měl tento radostný stav celá tisíciletí zajišťovat vřed, je téměř uklidňující myšlenka. Myšlenka? Epochální! Šílenství? Sekulární! Není to také šílenství? Celé hodiny, celé hodiny. . . Kykyryký! . . . Ovšem, ale je to to nejtenčí, poslední,  j a s n é  šílenství . . . Můžu si tedy zplnahrdla dovolit radostně volat kykyryký. (Právě jsem zvolal kykyryký . . . ) . . .
k y k y r y k ý !!! . . .

78   
Nakopnout vesmír do zadku! Ať žije dada!!!

Lugano, březen 1918

přeložila Jana Zoubková