Raoul Hausmann: Dadaismus a avantgarda dneška

Avšak dada nebylo pouhou překompenzací protestu. „Dada bylo víc než jen Dada", bylo negací karteziánské logiky, bylo citlivé na hazard, bylo založeno na „tvořivé lhostejnosti".

Dada nezaložilo školu a odmítlo pokračovat, když vidělo, „že už to dál nejde". Proto ten, kdo byl dadaistou, nemůže být  proti obnově, ale nemůže rovněž souhlasit s žádnou nápodobou.

Ony nové nekonvenční formy, dadaismem vytvořené, byly: écriture automatique, fonetická poesie, artikulace, abstraktní malířství a sochařství, fotomontáž, nová typografie a ready mades. Výtvarné umění dadaiamu mělo dva aspekty: jeden z nich šel směrem neobjektivity a abstrakce /čímž odpovídal fonetické poesii/, druhý byl návratem ke konkrétnímu objektu, např. v ready mades Marcela Duchampa a Man Raye, v Hausmannových kolážích a fotomontážích a ve Schwittersových hmotných obrazech. Ale vulgární materialismus byl přecházen ironií a absurditou.

Podívejme se na neodadaismus: především - dívá se na předmět jako na „věc samu pro sebe", což dada popíralo. Neodadaisté věří, že nahrazují umění „přírodou".

Od doby velké výstavy asambláží v Museu moderního umění v New Yorku r. 1961 a od napsání Seitzovy knihy, byl „konkretismus" prohlášen za „nové anti-umění": přírodní objekty nahrazuji uměleckou práci. Zastánce neorealismu, P. Restany, prohlásil i „Umělecké posvěcení vulgárního předmětu nyní tvoří dadaistický čin. Po 'Nic' a 'Nule' přichází třetí bod mýtu: gesto antiumění, jakožto základní prvek nového vyjádření, se stává funkčním činem, druhem přivlastnění si vnější reality moderního světa." Ale ať již je tomu jakkoliv, koláže dadaistů, Arpovy sochy a Schwittersovy obrazy na lánech papíru vždycky ukazují nějakou konstruktivní myšlenku; i když inklinují k antiumění, zůstávají uměním.

George Maciunas z neodadaistické skupiny Fluxus, vytvořené americkými studenty v Německu, prohlašuje, že skutečné shnilé rajče je lepší než kreslené; anebo let ptáka nebo motýla zase shledává „konkrétním a krásným". Prohlašuje, že neodadaistické happeningy nemají žádnou myšlenku, ani žádný program. Ale happeningy jsou předem přesně vykalkulovány a nejsou ani zbla spontánní - což dokazují zápisky Higginse a ostatních. Happeningy neodadaistů jsou prázdnou repeticí dadaistického jednání.

V r. 1917 v Zurichu přinesl Walter Serner na pódium prázdné křeslo, přistoupil k němu, hluboce se uklonil a vložil na křeslo kytici květů. Název tohoto „happeningu" byl „Báseň". Jestliže Nam June Paik pomalu, oběma rukama současně zvedá housle, jako kdyby byly bůhvíjak těžkou věcí, a pak s nimi praští o zem, je to jenom akt destrukce. Je to totéž jako v případě rozbitého cella, což Arman nazývá „Záchvatem zuřivosti"; cello je přibito cvočky k prknu z podlahy. Arman je přitom zamýšlí prodat jako umělecké dílo.

Stalo se módou říkat, že pařížští „lettristé" vynalezli nové malířské umění: obrazy-dopisy. Ale vzpomeňte si jen na tu gigantickou knihu, která se jmenovala HADO a kterou Dadašéf Baader vyprodukoval z roztrhaných plakátů, nebo na mé plakátové básně /básně-plakáty/, které jsem vystavoval na prvním velkém Dada trhu v r. 1920; nebo na některé ze Schwittersových dopisů -obrazů. Jestliže tedy nyní Vostell presentuje podobné práce jako něco „nového" - tento druh novosti je znám už delší dobu. Tyto dopisy-obrazy zavádějí ještě k jiné otázce: totiž k básním -plakátům Franze Mona a ostatních. / Fonetická báseň jakožto nový druh umění byla                                    vynalezena Hugo Ballem r. 1916, tak jako poesie „vykopávek" neznámých slov je dnes nazývána lettrismeem. / Není to tedy vynálezem Isidora Issou, který to přes to všechno stále tvrdí, ani Franz Mona, Claus Bremera a ostatních.

Před tím, než se mladá generace v Německu seznámila se Schwittersovými a mými záznamy z r. 1955 v Basileji, nevěděla o fonetické poesii zhola nic. Bylo to jen díky dadaismu, že fonetická poesie byla znovu schopna nabrat dech; např. v „movens" Franz Mona a Höllerera, 1961.

Velká část všeho, co kdy surrealismus mohl sehrát v umění, bylo umožněno jen díky jeho dadaistickým předkům. Literární novoty „écriture automatique" byly předvedeny Arpem, Sernerem a do jisté míry i Tzarou ještě před Bretonem a Soupaultem. U některých zakladatelů dada, jako u Balla a Huelsenbecka, se projevily magicko - iracionální tendence. Dokonce i surrealistickému malířství se dostalo skutečné inspirace z dadaistických fotomontáží, zejména pokud jde o fotomontáže Maxe Ernsta. Nyní k fotomontážím; bylo to v r. 1918, kdy jsem viděl v jedné rybářské vesnici na Baltu pohlednicové souveniry z vojenské služby, na kterých portréty rekrutů byly vlepeny do litografie válečné síly. To mě přivedlo k myšlence, abych nedělal obrazy zhola z ničeho jiného, než z částí fotografií. O rok později pak George Grosz, John Hieartfield a Hannah Höch a ještě později i Max Ernst, vytvořili nespočetné množství montáží.

Na první mezinárodní výstavě fotomontáží v Berlíně r. 1931 byly i montáže holandských a ruských umělců. Rusové dokonce vyzdvihli fotomontáž téměř na úroveň národního umění; přinejmenším se alespoň staly důležitým prostředníkem mezi veřejností a reklamní propagandou.

Jedním z prvních, kteří obnovili typografii, byl Marinetti v „Osvobozených slovech". Dadaisté pod vedením Tzary a Picabii v Zurychu a Hausmanna v Berlíně vytvořili nezávisle jiný druh vyjádření se pomocí tisku; směřoval k přeměně celé tištěné kompozice do opticko - fonetické formy. Na velkých výstavách v Amsterodamu a Baden-Badenu, pořádaných v minulém roce, bylo jasně vidět, jak nesmírným vlivem zapůsobila dadaistická typografie na celém světě. A to do takové míry, že lze nyní o tom samém hovořit jako o „visuální poesii", nebo o novém umění „písmových obrazů".

K vynálezům dochází v okamžiku jejich nutnosti. Je třeba jistého klimatu. Intelektuální klima je třeba porovnávat s atmosférickým tlakem, - vlastně je docela možné, že to všechno je jednoduchou meteorologickou záležitostí, že totiž ve všech zemích a na všech kontinentech působí na mozek umělců tentýž atmosférický tlak.

Po válce a revoluci muselo být DADA neheroické, nepatetické. Inklinovalo k relativitě a fenomenologii. Bylo „tvořivou lhostejností", a v téže době dosáhlo stupně absurdnosti a banálnosti. Toto klima by však nemělo být srovnáváno s jiným uměleckým obdobím. Tehdy tomu tak bylo docela prostě jen proto, že si to intelektuální světové klima tak vyžádalo. Dadaisté toto všechno spontánně věděli. Ale všeobecné klimatické podmínky nemohou být opakovány; naléhavosti dnešního „tlaku světa" jsou jistě odlišné; ty dřívější nelze v žádném případě navrátit. „Renesance" bývají ze své velké části smutné a bezvýchodné.

Pro Festival spisovatelů Praha přeložil Miloslav Topinka