Pavel Řezníček: Doutník a jeho tabák

V článkuje sdělováno, že ,jistý odboj nastal v surrealistické skupině francouzské, kde mladí povstali proti Mistrovi Bretonovi André. Zdá se tedy, že gigrlácký (frajerský - pozn. P. Ř.) směr tento končí." A neskončil. Mylné jsou představy, že existuje neosurrealismus či postsurrealismus. Surrealismus je tu pořád. Pražská surrealistická skupina s válečnou přestávkou neustále: podobně je tomu tak v Paříži, nemluvě o skupinách v mnohých zemích celého světa. Samozřejmě že hnutí má své odpadlíky: Aragon, Eluard, Tzara...

Ničím takovým se nepotřísnili básníci uvedení v této druhé části antologie. I když z různých (často osobních důvodů) nejsou členy pražské Skupiny, většinou publikují v revue Analogon. Nejstarší český samizdatový sborník Doutník (vychází od roku 1974) jim také poskytuje přístřeší, takže se dá mluvit o jakémsi Kruhu nezávislých surrealistů (KNS), který je samozřejmě imaginární. Jejich básnické texty mají společného jmenovatele: humor, většinou načernalý až černý, který je jednou z konstant surrealismu. Od nejstaršího Jana Řezáče (narozen 1921), jehož největším životním proviněním je podle písničkáře Jiřího Suchého, že v revue Světová literatura zatajil čtenářům návštěvu Salvadora Dalího u papeže (sic!), až po nejmladšího Vickiho Shocka (narozen 1975) přes tragický humor tragického básníka Karla Šebka, ironického Jana Gabriela, Evu Válkovou, jejíž básně svou černou něhou připomenou Joyce Mansourovou, blasfemika Pavla Řezníčka, kousavého Ladislava Fantu i vyhrožující ostravské surrealisty (Stir up!) - humor je zde všudypřítomný.

Hloupostí o surrealismu se napsalo a píše dosud stále dost. Nejfrekventovanější bláboly jsou: podstatou surrealismu je provokace, ale ta nebo ty dnes už vyvanuly. Nejsou up to date... Surrealisté mají pocit proklatosti. Dále: neustále vykřikují - protestujeme, protestujeme. Dnes protestuje každý - zase to není up to date... Proč surrealismus, když je tu New Age? Surrealisté jsou neustále v zajetí psychického automatismu. Surrealismus - to je, když si někdo nese utrženou hlavu pod paží.

A na závěr dovolte, abych citoval ze studie Jana Řezáče Nedokonalé loupeže ve skleněném domě (Světová literatura, 1967): „Dokud nebudou vydána, či znovu vydána základní díla surrealistického hnutí, na prvním místě knihy Bretonovy, budou čeští zájemci o surrealismus ponecháni nadále napospas ptákopravcům a persekučním maniakům z přibývajících řad spekulativních estetiků. V čele takového korunovačního průvodu Hodnocení jde téměř vždycky velice tekutý a přesýpací Subjekt, za nímž se hrnou neinformovaní Stálenadšenci, v řadě za nimi důstojně kráčí Ti, kteří chtějí Při každé Příležitosti něco trhnout, za nimi slepí Negativisté, krok za nimi Plačky lenosti, jimž vše uniká pod rukama, za nimi ve figurách se pokračující Konvertité, svorně s nimi Kpigonské Tajenky. Zpovzdálí se blíží Mlsní Hrobníci všeho druhu. Hodinu po přejití průvodu jdou v sevřených řadách Rozkošní Vyčkávací. Z chodníku přihlížejí literární kapsáři, bytaři, půdaři, násilníci, žháři, vrahové a jiní loupežníci: všichni už dávno něco ukradli ve skleněném domě surrealistických objevů..."

Tato antologie je určena i těm, kteří o surrealismu slyšeli jen to, že „někde se setkal deštník a šicí stroj na operačním stole". Walt Whitman kdysi prohlásil: „K tomu, abychom měli úžasné básníky, potřebujeme úžasné posluchače." (A čtenáře, dodávám já.) Snad naše antologie bude letenkou do noci...

Praha, listopad 2000

Úvod k 2. části antologie současné české surrealistické poezie „Letenka do noci". Vydalo nakladatelství Petrov v roce 2003.