Gerald Janecek: Dadaismus ve střední a východní Evropě

V kontextu dadaismu figurují dvě hlavní, a často také navzájem neslučitelné, stránky otázky národní identity: 1) jak se náš národ liší od ostatních evropských národů? a 2) je naše vlast stejně tak pokročilá a moderní jako ostatní evropské země? Tyto otázky byly nejcitlivější a nejnaléhavější v oblastech, kterým vládl imperiální panovník chápaný jako utlačovatel a patřící do cizí etnické skupiny, tak jako tomu bylo třeba v případě balkánců. Vytváření národního uvědomění mělo po světové válce vyšší prioritu než protestování proti nesporné stupiditě kultury a politiky, která zavlekla Evropu do zničující světové války. Ve střední Evropě byla válka ve většině případů vnímána jako pozitivní, osvobozující faktor, který s sebou přinesl možnost lokálního rozvoje.

Válečný stav byl sám o sobě překážkou ve vývoji dadaistického programu a země střední a východní Evropy (Československo, Jugoslávie, Maďarsko, Bulharsko, Polsko, Rumunsko, Rusko, Gruzie a Ukrajina) se proto o tomto hnutí dozvěděli až začátkem dvacátých let 19. století, když už byla válka ukončena a většina dadaistické hybné síly vyprchala. S evidentní vyjímkou Ruska, kde se kvazi-dadaistické aktivity spontánně vytvořily z futurismu, podobně jako tomu bylo i v západní Evropě - ale oproti západu dokonce ještě dříve - se dadaismus do těchto oblastí Evropy dostal ze zahraničí a bylo na něj pohlíženo jako na import.

Jak byly zprávy o dadaismu přijímány? Byly tyto zprávy přesné a kompletní? Snažili se místní avantgardisti dadaismus imitovat a reprodukovat tak doslovně, jak jen to bylo možné, nebo se spíše pokusili prorazit s vlastním, podomácku vytvořeným ekvivalentem s jeho vlastními záměry a cíli? Nejspíš bychom měli dodat, že avantgardisté neměli vždy ve zvyku následovat jiné myšlenky a směry. Obvyklým záměrem bylo přerůst samotný dadaismus a dosáhnout nějakého výsledku lokální důležitosti. Občas byla totiž válka a dadaismus vnímány jako prostředky, které vyčistily cestu pro nová, pozitivní poválečná konstruktivní hnutí.

„Opravdu se tu vyskytoval skutečný dadaismus?" Byly nalezeny různě přesvědčivé důkazy o tom, že dadaismus ve střední a východní Evropě skutečně byl. Úkol však byl značně ztížen pomíjivostí a vzácností dokumentární evidence. Často nebylo jednoduché naleznout nezbytné publikace a podpůrnou dokumentaci, a bibliografické informace bývají jen úryvkovité. O vůdci jugoslávského dadaismu, Draganu Aleksićovi, je například obecně známo, že jeho vzácný archív byl vynesen na městskou skládku. Stejná věc se v Maďarsku přihodila i Geröově archívu. Tento problém je obzvláště citelný v oblastech, ve kterých panuje stalinismem vynucená nesnášenlivost vůči podobným avantgardním hnutím. Nesnášenlivost, se kterou se při vedení takovéhoto výzkumu stále ještě musí počítat - jak dávají najevo někteří z přispěvatelů.

Primárním vstupním bodem pro dadaistickou orbitu východní Evropy je Praha, kosmopolitní město, které je jak germánské, tak slovanské. Je jedním z mála míst střední a východní Evropy, která dadaisté skutečně navštívili (Hausmann a Huelsenbeck v roce 1920, Hausmann a Schwitters roku 1921 a Schwitters znovu v roce 1926) a která udržovala kontakt s novinkami v germánském světě. Jindřich Toman (kapitola 2) charakterizoval Prahu jako "dadaistické tržiště" střední Evropy. Mladí čeští avantgardisté publikovali článek „Dadaismus" Richarda Huelsenbecka v českém překladu roku 1919, zamýšlejíce tak vytvoření dadaistických novin, a roku 1920 založili dokonce Českou dadaistickou společnost. Jak tomu však v těchto oblastech často bývá, nevedlo to v Praze ještě ke vzniku plnohodnotného dadaistického hnutí. Nehledě na to se však duch dadaismu rozšířil z Prahy do Jugoslávie, za což tato země vděčí přítomnosti mnoha mladých avantgardistů v českém hlavním městě.

Odrazovým můstkem dadaismu v Jugoslávii byla Orgartská konference zorganizovaná v Praze roku 1920 Draganem Aleksićem, jednoznačně oddaným a uvědomělým dadaistou, který takovým zůstal až do konce života. Jeho mezinárodní aspirace jej přiměly poslat jeho přednáškový text dadaistickým vůdcům, od nichž posléze obdržel pozitivní odpovědi a slova uznání. Aleksić se tímto stal oficiálním členem hnutí a zapáleným dadaistickým aktivistou. V roce 1921 s sebou tohoto ducha přivezl přes Vídeň i do Záhřebu, kde založil dočasnou alianci s Micićovým zenitistickým hnutím, jenže Aleksićův internacionalismus a individualismus byl v konfliktu s Micićovou nacionalističtější agendou. Proto Aleksić založil nezávislou dadaistickou skupinu a vydal několik sbírek se slovem Dada v názvu - Dada-Tank a Dada-Jazz (Záhřeb, 1922) - do kterých přispívali i Tzara, Schwitters a Huelsenbeck. Ironicky však byla okázale anti-dadaistická sbírka Dada-Jok, editovaná Ve Poljanskim, ve svých postojích a výrocích daleko dadaističtější než publikace, na které reagovala. V roce 1922 došlo také k prvním jugoslávským dadaistickým představením. Pozdního podzimu toho samého roku však Aleksić na Haussmanův podnět prohlásil dadaismus za ukončený, a to až do roku 1999.

V Maďarsku fungoval, podobně jako Aleksić v Jugoslávii, Lajos Kassák jako postava stojící ve středu hnutí a organizující avantgardní aktivity. Zde však byla silně vyvinutá tradice básníka-umělce fungujícího pro svůj lid coby patriotický a morální vůdce; romantický individualismus a bezcílný nihilismus proto nebyly přijatelné. Kassákův žurnál A Tett (Čin, Budapešť, 1915-16) už tehdy obsahoval proto-dadaistické básně od M. Györgyho, které se vynořily ze stejného futuristického a expresionistického podhoubí jako curyšský dadaismus. V Maďarsku se však dadaismus dostal do širšího povědomí až ve chvíli, kdy po selhání maďarské komuny z roku 1919 Kassák a jeho kolegové uprchli do Vídně. Éva Forgácsová (kapitola 4) předpokládá, že vyvržencův pocit z života v „zemi-nezemi" dostal Maďary do takového rozpoložení, že byli schopni ocenit dadaismus, stejně jako Němci a Rumuni, kteří byli týmž způsobem vyhoštění ve Švýcarsku. Jednotlivé rozptýlené maďarské komunity se udržovaly v kontaktu s vývojem v Berlíně a všude v Evropě. Podstatné je, že Kassákovým hlavním zdrojem informací byl právě berlínský dadaismus, což dalo jeho pohledu na něj méně hravou a daleko více tragickou prokomunistickou perspektivu. Pro Kassáka sloužil dadaismus a světová válka jako prostředek k pročištění cesty k novému období mezinárodního konstruktivismu. Problémem však bylo, že dadaistický anti-umělecký postoj napadal modernismus, který byl pro Kassáka svatým. Nakonec přišel s teorií piktoriální architektury, která měla dadaismus nahradit. Přesto přese všechno však byl Kassák aktivní ve vydávání dadaistických prací ve svém časopise MA.

Společným principem jejich postojů totiž byl názor, že život je mocnější umění; rozdíl spočíval v tom, že zatímco dadaismus představoval volnomyšlenkářský životní styl, Kassák, coby silný vůdce, inklinoval k představě umělce kontrolujícího situaci a potírajícího chaos. To vytvořilo paradoxní kombinaci racionálně iracionálního. To, co dadaismus hlásal a představoval, bylo očividně nepochopeno, a Kassák odmítl jeho nihilismus a nedostatek snahy nabídnout „pozitivní program pro širší komunitu".

Většina dadaistických děl a publikací ze zahraničí (především z Vídně) si téměř okamžitě našla cestu do Budapeště a inspirovala ve dvacátých letech 19. století mnohá představení a kabarety, které však byly v Budapešti přijímány většinou nepřátelsky. Důsledkem bylo, že v Maďarsku nabýval dadaismus své skandální proslulosti v době, kdy již byl v západní Evropě považován za passé nebo dokonce za mainstream. Forgács si této ironie povšiml a se svou obvyklou pohotovostí poukázal na to, jak nedávné události ve východní Evropě stimulovaly renesanci dadaistického hnutí.

Do tohoto okamžiku jsme zaznamenali především pohyb dadaismu ze západu na východ. Jenže existoval také protipohyb z východu na západ, a to navíc pohyb značné důležitosti, vzhledem k tomu, že v sobě zahrnuje začátek i samotný konec dadaismu. Nejde o přehánění, když řekneme, že dadaismus odvozuje svůj původ z východu, z doby, kdy Tristan Tzara a bratři Jancové dorazili roku 1916 do Curychu, kde se setkali s Hugo Ballem a založili Kabaret Voltaire. Za konec dadaismu je považován přesun Iliy Zdaneviče z Tiflisu (Tbilisi) v Gruzii do Paříže, kde (neúmyslně) předsedal rozpadu dadaismu na soirée "Le coeur à barbe" z července 1923. Zdanevičova skupina "Tcherez" organizovala celou událost a on sám zde četl básně zaum.

Michael Impey nám poskytl detaily o Tzarově před-dadaistické poezii, která vycházela ze symbolismu, ale už tehdy v sobě obsahovala prvky černého humoru, z něhož postupně vykrystalizovaly základy pro nástup dadaismu. V pozdějších letech Tzara důrazně odmítal náznaky, že mezi jeho před-dadaistickým rumunským obdobím a dadaistickým rozkvětem je výrazná trhlina, a spíše se mezi nimi snažil vidět návaznost. Jeho protiválečné postoje a experimenty se zvukem a rytmem mají předválečné rumunské kořeny. Obzvláště zajímavý je možný silný vliv zvláštních prací rumunského absurdistického umělce Urmuze. A jsou to jednoznačně Tzarovy básně napsané a čtené v Rumusku, ale vydané jen v letech 1934 a 1971, které v Curychu zahájily dadaismus.¨

Po válce to v Rumusku vypadalo stejně jako kdekoliv jinde ve střední Evropě: syntetická avantgarda kombinující prvky všemožných trendů, včetně dadaismu, a proto neprodukující žádný ucelený program, hnutí nebo inovativní tvorbu.

Emigranti z různých koutů Evropy pochopitelně měli pro dadaismus velký význam, vzhledem k tomu, že kosmopolitnost a anti-nacionalismus je výrazným atributem tohoto hnutí - dokonce tak významným, že by se chtělo poznamenat, že tam, kde je nacionalismus, není pro dadaismus místo.

Přeložil Dominik Malý