Portrét Arnona Grunberga
03. prosince 2011 13:35
Málokomu se povede získat dvakrát stejnou prestižní cenu za nejlepší literární debut. Arnonu Grunbergovi se to podařilo, a cesta jakou k tomu došel, tvoří milník ve vnímání autorské osobnosti v současné holandské literatuře.
Arnon Yasha Yves (Arnon) Grunberg se narodil v Amsterdamu 22. února 1971 jako syn německých Židů. Jediným jeho vzděláním bylo několik ročníků renomovaného Vossiova gymnázia, z něhož byl pro nekázeň a záškoláctví nakonec vyloučen. Poté vystřídal několik zaměstnání, pracoval například jako lékárenský poslíček nebo umýval nádobí. Založil si také vlastní mininakladatelství Kasimir, které po několika publikacích východoevropských autorů přivedl ke krachu. V té době ale již sám psal a tu a tam i časopisecky publikoval.
V roce 1994, tedy v pouhých třiadvaceti letech, vydal Grunberg první román Modré pondělky (Blauwe maandagen, č. 1999). Tento silně autobiografický příběh vzbudil obrovský ohlas kritiky i čtenářů. Grunberg byl na jedné straně opěvován jako geniální dítě a naděje nizozemské literatury, na druhé straně zatracován pro svůj cynismus a vulgaritu. Ostatně takto zůstávají názory na Grunberga vyhraněné dodnes. Jedni jej již teď považují za klasika, zatímco druhým se z jeho knih dělá nevolno. Debut byl každopádně odměněn dvěma literárními cenami a záhy se začal překládat do cizích jazyků. Mladý spisovatel si pozornosti médií očividně užíval a byl na ni zjevně připraven. Hra s médii se stala, alespoň v počátcích, důležitou součástí jeho úspěchu.
Druhým románem Statisté (Figuranten, 1997, č. 2000) jen potvrdil svůj talent. Jeho osobitý styl, jímž se profiloval již ve své prvotině, se vyznačuje krátkými, pregnantními větami, opakováním větných částí, velmi úsporným popisem, sžíravou (sebe)ironií a neúprosným, někdy vskutku až příliš černým humorem. Autobiografický prvek pozvolna ustupuje do pozadí a v následujících dílech zcela zaniká. Grunberg formou grotesky podrývá veškerá společenská tabu. V prvních románech je to židovství, urputná víra a prostituce. Později neváhá zesměšnit psychologické teorie, využít pedofilii nebo vyslovit pochopení pro terorismus.
Jelikož další román Fantomová bolest (Fantoompijn, 2000, č. 2006) očekávala kritika s postojem „zase další Grunberg“, pocítil autor potřebu psát pod pseudonymem. A tak další dva romány a dva rozsáhlé eseje vydal pod jménem Marek van der Jagt. To však tomuto neobyčejně produktivnímu spisovateli nebránilo v tom, aby souběžně vydával knihy pod vlastním jménem. Trvalo dva roky, než se definitivně potvrdilo, kdo se pod pseudonymem skutečně skrývá.
Kromě literární fikce se Grunberg věnuje žurnalistice, jako sloupkař pravidelně přispívá do dvou časopisů a jednoho celostátního deníku. Zejména v novinářském žánru si nebere servítky a dokáže být ve své kritice neúprosný. Rozčilovat se nad jeho šlehy je v Nizozemsku již téměř faux pas. Autor si rozhodně nedělá hlavu s tím, koho urazí, ať jeto přítel, bývalá milenka nebo třeba nizozemská královna. Ani u nás si kamarády nenadělal, když po své návštěvě České republiky na jaře roku 1999 v deníku NRC Handelsblad jako jediný dojem z Prahy popsal to, kterak se nizozemský ministr kultury na jistém večírku uvedl do stavu těžkého podroušení.
Grunberg po publikaci svého druhého románu opustil Nizozemsko a přestěhoval se do New Yorku. V rámci literárních festivalů a turné cestuje po celém světě (roku 2004 vyšla sbírka jeho cestopisných črt Grunberg kolem světa (Grünberg rond de wereld)) a jasně dává najevo, že země původu je mu příliš malá. Své knihy přestal situovat do Nizozemska a oprostil děj od nepotřebných reálií. Sám se nyní, patrně v reakci na současnou popularitu nizozemsky píšících přistěhovalců, nazývá nizozemsky píšícím Němcem.
Zatím naposledy zčeřil Grunberg poklidné vody holandských kanálů v červnu roku 2003, když přiletěl na křest svého čtvrtého románu Hledač azylu (De asielzoeker). Na autorská čtení cestoval lodí, společnost mu dělala jeho sedmdesátiletá žena a koza volně symbolizující jednu z postav nové knihy.
Bibliografie
1990 – Machiavellista (De Machiavellist) - povídka
1993 – Dny Leopolda Mangelmanna, Dopis M, Krása a pivo (De dagen van Leopold Mangelmann, Brief aan M, Schoonheid en bier) - povídky
1994 – Modré pondělky (Blauwe maandagen) – román (česky 1999)
1994 – Advokát, koželuh a pstruzi (De advocaat, de leerlooier en de forellen) - povídka
1997 - Statisté (Figuranten - román (česky 2000)
1998 – Svatý Antonio (De heilige Antonio) – Dárek Týdne knihy (česky úryvek 1999)
1998 – Útěcha grotesky (De troost van de slapstick) - eseje
1998 – 14. kuře (Het 14e kippetje) –scénář filmu
1999 – Láska je business (Liefde is business) - básně
2000 – Fantomová bolest (Fantoompijn) – román (česky 2006)
2001 – Lidstvo budiž pochváleno, Chvála bláznivosti (De Mensheid zij geprezen, Lof der zotheid 2001) - esej
2003 – Uprchlík (De asielzoeker) - román
2004 – Grünberg kolem světa (Grünberg rond de wereld) – cestopisné črty
2004 – Opička, co bere štěstí (Het aapje dat geluk pakt) – novela
2004 – Židovský mesiáš (De joodse messias) - román
2006 - Tirza (román)
pod pseudonymem Marek van der Jagt
2000 – Dějiny mé plešatosti (De geschiedenis van mijn kaalheid) - román
2002 - Gstaad 95-98 - román
2002 – Monogamně (Monogaam) - esej
2005 – Otto Weininger, aneb existují Židé? (Otto Weininger, of bestaat de Jood?) - esej
Literární ocenění
1994 cena Rabobanky za povídku Tina
1994 cena Antona Wachtera za nejlepší debut
1996 Zlaté oslí ucho za nejlépe prodávanou prvotinu
1998 Stipendium Charlotte Köhlerové za esejistickou sbírku Útěcha grotesky
2000 Literární cena AKO za Fantomovou bolest
2002 Zlatá sova za esej Lidstvo budiž pochváleno, Chvála bláznivosti
2004 Literární cena AKO za román Uprchlík
2004 Cena Ferdinanda Brodewijka za román Uprchlík
Internetové odkazy
http://www.nlpvf.nl/basic/auteur1.php?Author_ID=203
http://en.wikipedia.org/wiki/Arnon_Grünberg
http://forums.wordswithoutborders.org/?q=ArnonGrünberg
Arnon Grunberg na serveru www.iliteratura.cz