Pocta Arrabalovi

Chápe umění jako hru. Svět se v okamžiku, kdy se ho dotýká, mění také ve hru. Přece jenom je toto století místem zakázaných her, pastí přichystanou na hráče. První věc, kterou jsem od něj četl, byla Carta de amor.Y pusieron exposas a las flores, dílo inspirované Francovým vězením. Bylo to v Praze, kde toho času vládli jiní vězeňští páni.

Řekl jsem si, že jednoho dne budou naši hrdinové zapomenuti. Přesto tato Arrabalova knížka - tento špinavý mistrovský kousek, tato orchidej perverzní představivosti, tato výjimečně zkažená ďábelská květina - nezmizí. Bezpochyby jsem se mýlil. Tato dusivá pocta de Sadovi nepřetrvá. Zůstanou jen Epinalské obrázky nově přepsané historie, obrázky vnucující a povznášející vizi uplynulých dekád, protože z lůna tohoto závažného století se může zrodit jen ještě vážnější nebezpečí a větší stupidita.

„Svět se stal smrtelně, absurdně vážným,” říkal Gombrowicz svým kritikům, kteří mu tehdy aplaudovali.

Ach, Arrabale! Jak se jmenuje hvězda provázející tvé kroky? Marx, anti-Marx, Tocqueville, Sartre, Mandela, Bush? Pro tebe není nic posvátnějšího, než tato ctihodná mafie dějin. Tvoje hvězda nese jméno Cervantesovo. V den, kdy jsi přiznal, že slavnostně zdviháš ruce k nebi, veřejnost, (marxisté, nebo anti-marxisté?), jež chtěla slyšet naprosto okouzlující nepřístojnosti, vybuchla smíchy. (Znáš to až moc dobře: je možné je rozesmát jen ve chvílích, kdy jsi nejvážnější). Se zářící čirostí absurdity, brzy potom, co ses podobně doznal v La hija de King Kong, poslední knize, kterou jsem od tebe četl.

Je divadelním dramatem i románem, kde každá z těch her - fotbal, rugby, šachy - je vězením pro pravidla. Tak krásná, jako nádherně dokončené formy. Na rozdíl od šachisty, umělec pravidla skládá sám a co je důležité: pro sebe. Je architektem vězení, tak samotným vězněm. La hija de King Kong má padesát kapitol (nikdy delší než tři stránky) a každá z nich obsahuje: zlomek příběhu hlavní postavy, jeho poctu Cervantesovi (nikdy nepřesahující jeden odstavec), jedno nebo dvě přísloví (podobné těm, které vyslovil Sancho) a tajemnou větu nakonec.

Hry jsou nebezpečné. Je próza a pak způsob, jak ji chytře napsat. Jednoduše a tak zoufale hravě, až se člověk dusí nudou.

Ach, Arrabale! Jak jsi dokázal být, za pomoci tak mnišsky přísného a systematického souboru pravidel, takto nestydatě zábavný? Jak jsi mě dokázal dojmout natolik, že jsem si ony totálně absurdní příběhy nereálného a nemožného hrdiny přečetl na jeden zátah, neschopný knížku odložit?

Po studiích v církevní škole se hrdinka stane prostitutkou, zvládne vyřídit dva pasáky a pryč se dostane útěkem do Ameriky. Šéf party gangsterů po ní jde a zkouší ji zabít. Nepropadne ani jejímu tělu, ani duši, ale její lásce k Cervantesovi, na kterého ona během svých dobrodružství nikdy nepřestává myslet. Cervantes je bohem tohoto románu. V poslední kapitole jede vůdce zločinců na oslovi, na kurvě zamilované do Cervantese, na koni, a pak společně utíkají pod hvězdami amerických prérií pryč do dálky. Ach, Cervantesi, náš otče! Budiž pochváleno tvé jméno! Zůstaň s námi. V této smrtelně vážné a nemilosrdné pustině jsme zůstali sami a máme jen tebe!

Autor: Milan Kundera
přeložil Tomáš Rákos