Makalu

Jsem jako šálek čaje. Křehká bílá schránka, hořká chuť.
To je jako: nemít své ruce v rukou.
To je jako: být v moci trojhlavého boha.

Láska, říkáš. Makalu, říkám.
Pod ní jsou plantáže černého čaje.
Pod ní je základní tábor, ve kterém bych měla být.

Ale léto letos nebylo. A proto ani zima nepřijde.
Černé uhlí ve sklepích spí
a za bílého dne sny se mu zdají.

 

Havrani

Letos prý bude krutá zima. Havrani přiletěli příliš brzo ―
podél Stryje, Tisy, Dunaje. Černé je nebe nad střední Evropou.
Co dělat? A proto spím. A jako slepec objímá horu
Braillova písma, objímám svůj polštář.

V zatáčce snu potkávám staré lásky i se ženami a dětmi,
dotýkají se mě hřbetem ruky. Jsme v čase, kdy Kristus
ještě chodí po kamenité půdě Galileje, 
apoštol Pavel tu ještě není, aby házel po svých bližních kameny.
Trajektorie pohybu: země ― nebe ― ty.

 

Krajina se psy

Kde pohled na čtverce přímořského kraje,
pole, moře pod občasným sněhem
tě vytrhávají z nutnosti
stát uvnitř či vně načrtnutého kruhu.

Psi neustávají v honičce,
pastýři už dva tisíce let čekají na něco mimořádného
a všichni andělé mají zbraně.

Nezbývá než útěk Kamenicí po kočičích hlavách
přes zadní dvorek chemické čistírny s tváří zakrytou, 
ale ty se jednoduše probouzíš a jdeš do knihovny 
za Rafałem Wojaczkem a Cyprianem Norwidem.

Jen polský řidič, který tě veze k hranicím, 
se ještě rétoricky ptá: ach, proč je v našem sexu
takový přebytek duchovnosti?

 

Krajina se sněhem

V zimě dostává bolest novou dimenzi, stejně jako krajina.
Ta, která prošla grafickým lisem, je zkrátka jiná.
Body už nelze spojit vzdušnou čarou, vzduch je vpil do sebe,
jako po ránu tvé vlasy vpíjí hřeben.

Schopnost rozpíjet je dána vlhkostí vzduchu a horkostí těla.
Tak se rozpíjí pěna v půllitrech, tak se rozpíjí čas a krajina, až zbělá
černý pes na sněhu, jelen i s lovcem, kdo honí, i ten, kdo chytá.
Zima, lovec, jelen, toto je afinita.

V zimě bolest houstne, je poslušná zákona grafiky
pohltit všechny barvy. A krev houstne taky:
prsty, ruce a nohy bolest vplétá do kola.
Nová dimenze je hledět na sebe zdola.

 

Na konci ledna

Je téměř jisté, že první pohorky budou větším mezníkem
než první sex; zdá se to v pořádku, ale leckdo může namítnout,
že obcování se zimním lesem tím ztratí na určitosti.
Také mokré nohy už nebude třeba konejšit horkou vodou.
Voda v podobě lesního potoka a ostrovů sněhu 
tak zůstane někde mimo tohle všecko.

Je taky téměř jisté, že zima je jen zdánlivým koncem světa,
stejně jako pád jeruzalémského chrámu, stejně jako čínská zeď,
za kterou není nic, nýbrž březen a duben jako kočovníci, kteří o sobě
stejně dají vědět. Už teď jabloně mají pupeny, když ulomíš
větvičku tam nahoře, uvidíš, a taky myši už nespí pod sněhem. 

Jen vrátný spí, ačkoli by měl hlídat vstup do roklí.
Anna za ním chodí každou noc, 
z terasy je vidět vertikála, která opakuje pohyb stěn a buků. 
Vypráví jí o požáru, o vysazení bříz, o tom, že oheň mohl narušit geopůdní systém.
Ráno vyjdou ven a spatří, že do lapače snů na terase 
se chytilo podivné zvíře s janusovskou tváří.

Fotografie (c) Ondřej Lipár