Z jistého úhlu pohledu můžeme říci, že spisovatelé tu jsou od toho, aby zaznamenávali lidskou paměť a prožitky, to naše paměť a prožitky z nás dělají vášnivé pisálky.

Proto když tu teď stojím před Vámi, nemohu nevzpomenout na události před více než padesáti lety, kdy mezi lety 1960 a 1962 v období takzvaných „tří let nesnází“ zemřelo pro naplnění ideálů komunismu více než 30 miliónů Číňanů. Jednoho večera, když ona otřesná, lidmi způsobená genocida byla ještě v čerstvé paměti všech, si jedna chudá víska v odlehlém koutu čínského vnitrozemí poklidně odpočívala v zapadajícím slunci. Podzimní vítr se honil po hliněném valu vystavěném kolem vesnice za války. Byl jsem tehdy sotva pětiletý chlapec. Ten večer jsem šel se svou matkou za val vysypat odpadky. Máma mě vedla za ruku a ukazovala mi strupovitý jíl zvaný „hlína bohyně milosrdenství“ a žlutou spraš se slovy: „Synku, pamatuj, že když už tě hlad trýzní tak, že máš smrt na jazyku, tuhle hlínu a kůru jilmu můžeš jíst, kůru jiných stromů nebo jinou hlínu ale nejez, nebo umřeš.“

Pak odešla domů připravit večeři. Mámina odcházející silueta se chvěla jako suchý list ve větru. Já tam stál a zíral na jedlý jíl, hleděl na zapadající slunce, šedé střechy domků, pole v barvách soumraku a můj zrak pomalu zastřela podivná temnota, jako když se spustí opona.

Toho večera jsem se stal tím, který vnímá temnotu. Od toho večera si pamatuji slovo, které jsem se naučil příliš brzy: trýzeň. Znamená žít v temnotě vystaven utrpení. V té době pokaždé, když jsem zatahal mámu za ruku a prosil o jídlo, stačilo, aby vyslovila slovo trýzeň a mně se zatmělo před očima.

V té době byly Svátky jara skutečným svátkem. S jejich příchodem se na tvářích dětí rozhostily blažené úsměvy očekávání. Stačilo však, aby si můj táta, podobně jako většina otců, zamumlal slovo trýzeň a já tiše zalezl do kouta a ponořil se do chladné samoty a vnitřních stínů, radost z blížících se svátků byla ta tam.

V té době nebylo v Číně žití hlavní životní náplní, jediným posláním celé země bylo dělat revoluci. Revoluce si žádala mé rodiče, aby v ulicích mávali rudými vlajkami a skandovali: Ať žije předseda Mao! Táta s mámou, stejně jako rolníci z naší vesnice se uprostřed vší té revoluce občas ohlédli a bezmocně vydechli: trýzeň. A mně se při tom slově pokaždé zatmělo před očima, jako by uprostřed bílého dne padla noc. A tak jsem příliš brzy pochopil, že temnota není jen barva, že je podstatou života. Je nevyhnutelným osudem Číňanů, je způsobem, jakým se vypořádávají s osudem.

Později jsem se stal vojákem a odešel z vesnice, opustil jsem domovinu, která mě zrodila a živila, ale ať se stalo cokoliv, těch temných stínů jsem se už nikdy nezbavil. A tak jsem za tou černou oponou nesl na svých bedrech temnotu a tím jí vzdoroval, jako když člověk silou vůle snáší trpký úděl a vzdoruje tak lidskému utrpení.

Jistě, Čína se od těch časů změnila, bohatne, vzkvétá, velké části své více než miliardové populace dokázala zajistit základní životní potřeby. Zdálo by se, že daleko na východě zazářilo jasné slunce. Ale čím je světlo jasnější, tím temnější stíny vrhá. Někteří se těší z tepla, jasu a krásy jeho záře, jsou ale i tací, kteří z těch stínů v přirozené nedůvěřivosti cítí obavy a neklid, vnímají chlad a chmury.

Já patřím k těm, které osud vybavil citlivostí na tmu. Dívám se na dnešní Čínu a vidím překotný rozkvět, ale i zvrácenost, rozvoj a jeho zmutované podoby, vidím korupci, absurditu, zmatek a absenci řádu. Den co den dochází k tolika událostem, které se vymykají běžnému racionálnímu i emocionálnímu chápání. Vidíme, jak se na té prastaré rozlehlé zemi hroutí a rozpadají po tisíciletí upevňovaná pravidla chování, etika a morální řád, z právního řádu se stává skákací guma na dětském hřišti. Když se dnes chcete z pozice spisovatele vyjadřovat ke státnímu zřízení, moci, demokracii nebo ke svobodě, přepadá vás pocit vlastní nedostatečnosti, předem víte, že poodhalíte nanejvýš špičku ledovce. V očích takového spisovatele se i ty nejkonkrétnější lidské potřeby jako je strava, bydlení, lékařská péče, vzdělávání, plození dětí či péče ve stáří stávají předmětem obav a neklidu, v očích takového spisovatele ještě nikdy předtím nevzbuzovaly tolik strachu a očekávání. Je to, jako když nemocný doufá v objev zázračného léku a nemůže se zbavit strachu, že lék nebude účinkovat a jediné, co nakonec přijde, bude zhroucení planých nadějí a smrt. Právě z tohoto neklidu a obav je upředen dosud nepoznaný pocit úzkosti celého národa. A úzkost národa se v očích spisovatele zjevuje jako stín v bodě nejjasnějším, odvrácená strana světla za oponou…

Nikdo tomu spisovateli neřekne, kam se řítí ten rozjetý rychlík ekonomického růstu.

Nikdo tomu spisovateli neřekne, jestli to, co visí nad hlavou každého Číňana, nabobtnané za století nekonečných revolucí a hnutí, jsou mračna těhotná hromy a blesky, které mohou kdykoliv udeřit z nebes.

A už vůbec mu nikdo nedokáže říct, jak vysoká by měla být cena za naše svědomí a lidskou důstojnost, když mamon a moc vládne všemu poté, co vytlačily ideály komunismu, kapitalismu, demokracie, svobody, práva i morálky.

Dovolte mi vzpomenout na starozákonního Jóba, který po všem, co musel strpět, odpovídá své bláhové ženě: „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Tato jednoduchá řečnická otázka ukazuje, že Jób si je plně vědom své zkoušky; znamená také, že dobro a zlo nutně existují vedle sebe. Já nejsem Jób, kterého si Bůh vybral, aby trpěl. Vím ale, že si mě nebesa i život vybraly jako toho, kdo citlivě vnímá temnotu. Ukrývám se v přítmí na samém kraji světla, odkud pozoruji svět, píšu o něm a hledám ve tmě světlo, měsíční záři, hřejivé teplo, hledám lásku, dobro a tu věčně pulsující duši.

Jsem spisovatel literatury i víry, můj život i mou tvorbu ovládá neklid z temnoty, který bytostně pociťuji v samém srdci světla. Proto zde chci poděkovat své milované vlasti za její otevřenost a toleranci, že mě nechává z mého úkrytu za oponou psát o současnosti i minulosti, o člověku a o lidské duši. Proto zde chci upřímně poděkovat členům poroty Ceny Franze Kafky, že se letos rozhodli poctít mě touto křišťálově čistou literární cenou. Ne, to není jako když se Jóbovi po létech zla a utrpení dostane požehnání a bohatství. Udělujete cenu jednomu z nádeníků, kteří zakusili muka a utekli, aby o tom podali zprávu, udělujete cenu slepci, který jde nocí a svítí si baterkou na cestu. Díky tomu světlu může každý, kdo vnímá temnotu, chovat víru ve světlejší časy; díky tomu světlu si mohou lidé uvědomit existenci temnoty a vyhnout se utrpení. Ten nádeník a slepec mohou na své noční cestě se zprávou posvítit těm, kdo procházejí kolem, byť by to byl jen krátký kousek cesty.

Z čínštiny přeložila Zuzana Li
Úplné znění Jenovy řeči naleznete v revui Souvislosti 1/2016.