Walter Serner: Příruční breviář pro hochštaplery

I když - znalce napadne titulek originální dada publikace Dada au grand Air / Válka zpěváků v Tyrolsku, jež byla vydána v září 1915 v Tarrenzu u města Imstu. Byla výsledkem osvěžujícího letního výletu pařížské dada prominence v Alpách (Tzara, Breton, Éluard spolu s Maxem Ernstem). Tedy přece jenom něco zajímavého. Třetí a poslední „kongres", který vedl k rozpuštění hnutí, se konal právě na rakouské půdě!

Pravda, budeme-li brát v úvahu územní hranice v roce 1914, patří do Rakouska i Lajos Kassák a jeho časopis MA a převratné záležitosti v Praze: 1. dubna 1920 zde hostovalo skandální hnutí berlínských dadaistů (Huelsenbeck, Hausmann a Baader) a pořádala se další živá vystoupení a přednášky. V porovnání s mrtvolností Vídně je to pozoruhodné. Z takových geografických hranic vyšel i Walter Sarner.

Narodil se Karlových Varech 15. 1. 1889, jeho otec vydával místní noviny. Zde navštěvoval gymnázium. Neúspěch při maturitě jej inspiroval k první literární publikaci „Rady pro maturanty", v podstatě sarkastické nadávání učiteli. Druhý pokus o složení maturity se podařil, Walter si změnil jméno ze Seligmanna na Sernera a odešel do Vídně. Studoval práva a psal, obdivoval současné mladé umění (Adolfa Loosa, Klimta, Kokoschku) a uctíval Karla Krause. Ale Vídeň mu byla málo progresivní, přitahoval jej Berlín a tamní mladí umělci udávající tempo. Zapojen do zdejšího víru, stal se doktorem práv. Vypukla první světová válka. Pravděpodobnost odvelení, těhotenství jisté slečny a hrozící pobyt ve vězení (za křivou výpověď), uspíšily Sernerův kvapný odchod z Německa a zakotvení v neutrálním Švýcarsku. V Curychu se aktivitou v predadaistických kruzích rázem stal známou osobou se špatnou pověstí. Přispíval do časopisu Der Mistral, brzy založil svůj vlastní Měsíčník pro literaturu a umění Sirius, zřetelně inspirovaný expresionismem (soudě nejen dle jeho červené obálky). Serner uveřejňoval své eseje a vyprávění, v nichž ještě není ani stopy po pozdější dadaistické agresivitě. I k právě otevřenému Cabaretu Voltaire zaujímal pesimistický postoj. 

Až v roce 1918, kdy byl Sirius pozastaven, Cabaret Voltaire rozpuštěn, a Tzara založil časopis Dada, otočil Serner o 180 stupňů - za tři týdny sepsal manifest Poslední uvolnění (Letzte Lockerung) - Příruční breviář pro hochštaplery, stal se dadaistou a za krátko i pravou rukou šéfa dada Tristana Tzary. Sernerův debut se odehrál u příležitosti osmého Dada Soirée 9. dubna 1919, své první texty publikoval v květnu 1919 v Antologii dada, kromě jiných i výtah ze svého manifestu, který patří k nejzásadnějším a nejbrilantnějším dada textům vůbec.

V letech 1919/1920 publikoval Serner manifesty, básně, polemiky a aforismy v rozličných dada publikacích, kromě toho však získal značné renomé jako happeningový specialista. Tzara udržoval kontakty s Francií a Itálií, Serner se orientoval na německy mluvící země a hlavně na svou vlast. Jak se mu to podařilo je dodnes záhadou, každopádně se postaral o záplavu tiskových zpráv o curyšských dadaistech, které vycházely v Berliner Boersen-Courier, Prager Tablatt, Bohemia (v Praze), Pester Lloyd a Neue Wiener Journal.

Rakouský tisk zareagoval na dada relativně pozdě: první známá zmínka je z roku 1918 ve vídeňském literárním časopise Mír (Der Friede), který označil dadaistický večer za „nejtrapnější klackovinu, která se kdy udála", což byl obvyklý tón soudobých komentářů k dadaismu. Ze zpráv západního tisku mohl člověk získat dojem o existenci dada viru, který se šíří jako epidemie (značnou zásluhu na tom nesl právě Dr. Serner). Rakouští novináři prakticky každý týden žasli nad dalšími Jobovými zvěstmi, které se v tisku objevovaly (Goethe jako dadaista, Duševní anarchie, Umělecký bolševismus nebo Dada v lékařské péči). Počínání dadaistů bylo celkově označováno jako nestydatost, curyšská soirée za skandály, jaké švýcarské město nepamatuje. Tomu kraloval Walter Serner, který se postaral rovněž o efektní negativní reklamu, když pod cizím jménem psal do novin zděšené komentáře vlastních představení.

Ve vídeňském tisku vyšla recenze Antologie dada od Paula Bussona, s názvem Gugu-dada, jež přirovnávala Antologii dada ke knize pro dvouleté děti. Autor se prý velmi stydí, ale přes velikou snahu vůbec nepochopil, co hnutí dada je.

Sernerův obrat k hnutí dada byl doprovázen radikálním rozchodem s jeho duchovním otcem Karlem Krausem. Vzájemně se konfrontovali a hecovali články v tisku, Serner se postaral o to, aby byl Krausovi doručen jeden výtisk Antologie dada, ten na oplátku uveřejnil esej Gespenster (Strašidla), ve kterém se poprvé zmiňuje o dada. Proběhla živá a urážlivá diskuse, Karl Kraus složil dokonce báseň. Ale po půl roce vyjádřil také kompliment originalitě rumunských židovských chlapců, kteří bojují vlastní pošetilostí, nesmysl povýšili na uměleckou snahu a diletantismus na svůj nejvyšší trumf.

Serner zůstává věrný své zásadě, že „dadaismus je pouze předstírání právě tak fiktivního světového dění za účelem všeobecné smrtící parafráze" (In: Berliner Bőrsen-Courier, 31. prosince 1920) a věnuje Vídeňanům lahůdku: 20. září 1919 vychází „originální zpráva Nového vídeňského žurnálu" podepsaná panem M. Genem, která detailně líčí průběh nejnovějšího devátého curyšského dadaistického soirée: „Deváté dada soirée se uskutečnilo před pozvaným publikem proto, aby nedošlo k ještě ohavnějším výtržnostem, jakým bylo publikum vystaveno na soirée předchozím. Večer proběhl poměrně klidně, vždyť dunící výbuchy veselí a vzrušená zvolání k dada manifestaci patří a svědčí o minimální zdrženlivosti." Žádné soirée se pochopitelně nekonalo, zpráva je celá smyšlená, takže tentokráte proběhla dada akce nikoliv v Curychu, ale přímo na stránkách vídeňského tisku!

Pokus o vytvoření samostatné dada pobočky v Ženevě byl úspěšný. V tisku jste mohli číst o „prvním dadaistickém kongresu v Ženevě". Prager Tagblatt (7. 12. 1919): „Sernerův návrh odstranit z dadaistických spisů veškerá slova a stanovit obecné pečetidlo pro nejpoužívanější spojky byl bouřlivě přijat, stejně tak i jeho dodatek co nejvíce spojky eliminovat a nahradit je hmatem." Krátce poté bylo hlášeno „policejní rozpuštění dadaistického světového kongresu", přestřelka mezi Tzarou a Sernerem vyvolala paniku, „která jen díky zásahu moudrých hlav mohla být včas potlačena" (Neues Wiener Abendblatt, 30. 1. 1920). Následoval „rozsudek v ženevském dadaistickém procesu" - pokuta 3 000 franků nebo tři měsíce vězení. Serner se vyjádřil, že „přestože do dobré biografie patří trocha vězení, on je bohužel nucen zaplatit pokutu, a je této okolnosti velmi vděčen, protože delší samovazba by přispěla ke kontemplaci a podobným nepřístojnostem" (Wiener Morgenzeitung, 13. 2. 1920). Následoval Obrazoborec v Ženevě, Dada bál v Ženevě, kupodivu i První dada meeting bez skandálu pod širým nebem, „na kterém vůdce dadaistů Dr. Serner přesně ve tři hodiny odpoledne nakopl vesmír" (Prager Blatt 13. 4. 1920) a konečně po „krvavé rvačce v Tabarin-baru, při níž jedné tanečnici zlomil nohu", přišlo s konečnou platností vyhoštění Sernera ze Švýcarska.

Jinými slovy, Serner se v Ženevě nudil až ke vzpurnosti. Pomohl sice na svět salónu dada a zorganizoval dvě výstavy. Rovněž zmíněný dada bál se opravdu uskutečnil. Jeho spolubojovník Christian Schad produkoval fotogramy a dadaistické dřevěné reliéfy. Ale aktivity dvoučlenného vojska měly malou odezvu. Serner měl již brzy namířeno do Paříže, kde působil Tzara a Mouvement Dada sklízelo triumfální úspěchy. Na vízum čekal dlouho a Tzarovi psal: „ je to katastrofa, nudím se strašlivě".

Doktor Serner nebyl Pařížanům zcela neznámý. Prostřednictvím Tzary se podílel na několika publikacích (a naopak - zásoboval německý tisk skandálními zprávami z Paříže). Když konečně v říjnu 1920 dorazil do Paříže, obzvláště přátelsky jej uvítal Francis Picabia a ve čtrnáctém vydání Revue 391 byl Serner oficiálně uveden, dokonce s fotkou a dada portrétem od Picabii. (Karl Kraus si stěžoval, že mu je z neznámých důvodů zasílán „dadaistický centrální orgán").

Tristan Tzara takovou radost ze Sernerova příjezdu neměl, ale zpočátku se spolupráci nebránil. Doktor se podílel na přípravách Tzarovy mezinárodní dada antologie Dadaglobe (která nikdy nevyšla) a samozřejmě informoval tisk o změně svého působiště. 19. listopadu psal Berliner Börsen Courier o „druhém dadaistickém světovém kongresu v Paříži", na kterém zahajovací řečník Walter Serner sdělil, že „dada po ani ne dvou letech prudkých bojů dokázalo rozklížit náboženství, umění a vědu a svými telurickými silami zasadilo do země novou, myšlenkově volnou, upřímnou a pudy hnanou kulturu." Na závěr svého vystoupení požadoval dada patent pro svůj objev, pro dadaismus tolik důležitý: a sice, že všichni proroci, umělci a revolucionáři, jsou hochštapleři. Ten mu byl jednomyslně udělen a na závěr byl Serner zvolen oficiálním dada leadrem pro Rakousko, Československo a Rusko.

Co se ale v Paříži v těchto týdnech skutečně událo, není jasné. Christian Schad (jediný, komu Serner něco vyprávěl o svých zážitcích) říká, že Tzara se evidentně cítil ohrožen ve své vůdčí roli a od počátku si pokoušel od svého bývalého kumpána zachovávat odstup. „Ačkoliv minimálně Picabia a Breton, kteří začali být skeptičtí vůči absolutnímu vládnutí Tzary, neprokázali Sernerovi žádnou nedůvěru, začala pro něj být situace nesnesitelnou. A když si Tzara, tohoto si povšimnuv, začal před ním hrát na velkého mistra, aby definitivně od sebe odvrátil podezření z uzurpátora cizích myšlenek, opustil Serner mlčky společnost kolem Picabii a Paříže." (C. Schad, Relative Realitäten. In: W. Serner, Die Tigerin München 1971).

Sernerův žertík o druhém světovém kongresu, který se drze otřel o pařížskou scénu, měl dohru: 21. prosince otiskl Börsen Courier dopis pařížských dadaistů (kromě Tzary jsou podepsání i Picabia a Ribemont-Dessaignes), jenž dementoval pařížský kongres a Sernera označil za outsidera postiženého megalomanií. To bylo dostatečně jasné a Serner okamžitě vyvodil důsledky. Do Börsen Courier poslal ironickou repliku a odcestoval. Zároveň začal vydávat první povídkový sborník Zum blauen Affen (U modré opice), nový úsek jeho spisovatelské kariéry. Svůj manifest dada nechal pomocí nového přebalu překřtít na Příruční breviář pro hochštaplery a pro ty, kdo se jimi chtějí stát; ve značně rozšířeném vydání z roku 1927 bylo slovo dada nahrazeno slovem rasta.