125 let od narození mysteriózního Waltera Sernera

Poprvé se jeho zapomenuté jméno objevilo v souvislosti s výstavou Dada East!, kterou v roce 2004 pořádal mezinárodní Festival spisovatelů Praha. Ten také na autorovu počest pojmenoval literární soutěž pro studenty středních škol – Cenu Waltera Sernera. Prestižní Walter-Serner-Preiss uděluje též německý rozhlas Berlin-Brandenburg ve spolupráci s berlínským Domem literatury. K sernerovské literární tradici se hlásí Rakušanka Elfriede Jelineková, nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2004, a zabýval se jím básník a znalec hnutí dada Ludvík Kundera. O jeho odkaz pečuje Gymnázium Kadaň, na němž Serner kdysi maturoval. 

Walter Serner je považován za mysteriózní osobnost evropského literárního světa první poloviny dvacátého století. Pro některé to byl mezinárodní hochštapler a tvůrce braku, pro další geniální intelektuál, který v mnohém předběhl svou dobu, říká Petr Hlaváčekz Collegium Europaeum Filozofické fakulty UK, který právě z německého originalu překládá do češtiny nejznámější Sernerův román „Die Tigerin“ (1925). Kniha, ze které vám přinášíme úryvek, vyjde pravděpodobně již v tomto roce. 

Walter Serner: TYGŘICE

Vůbec nikdo netušil, z čeho vlastně žil. To je sice v rozhodujících pařížských kruzích předpokladem k tomu, aby vás brali vážně. Ovšem okolnost, že Fec nebyl viděn ani jako hráč ani ve zřetelné společnosti nějaké ženské bytosti, zkrátka, nikdy v jedné z oněch situací, které skýtají alespoň jisté odůvodnění jakýchsi příjmů, mělo to obecně onen nevýhodný následek, že jej vážně nebral nikdo. Byl považován za jednoho z těch posthumních idealistů, kteří hauzírovali mezi Fourierem a Bakuninem a v jakési hluboké misi se jevili jako hubení revenanti. Nebo jej měli za jednoho z politováníhodných diletantů, tajně pracujících na nějakém zvráceném díle; anebo za jednoho z těch malých specialistů, jejichž obor bude jednoho dne teprve objeven. Nebo dokonce za nesmělého dělníka. Mnozí jej však bez okolků považovali za pitomce. Velký a všeobecný byl proto úžas, když se Fec náhle ukázal po boku krásné Bichette, která ho veřejně zahrnovala všemožnými projevy své divoké přízně. Po několika dnech to bylo zcela mimo pochybnost, neuvěřitelné se stalo skutečností: Bichette nalezla svého mistra. Bichette, tygřice, se nechala zkrotit. Ono přízvisko obdržela nejen proto, že k ní přirozeně sedělo, nýbrž i proto, že si ho skutečně zasloužila: byla výstřední, krutá, záludná, ano, často i hanebná, posedlá neomezeným sklonem k vagabundství. Měla vlasy barvy mědi, černé sveřepé oči s namodralým bělmem a používala oněch křiklavých barev, zčásti přírodních, jimiž se líčí Pařížanky. V každém ročním období byla oblečená do sukně a blůzky, zřídka nosila podprsenku a nikdy klobouk. Její hlas, ačkoliv v zásadě chraplavý, byl přesto řízný a jen vzácně sugestivní. Mluvila pouze argotem, rozšiřovaným nanejvýš o velké množství svévolných novotvarů. Tři muži se kvůli ní dostali do vězení, dva se kvůli ní zastřelili. Nespočitatelný zbytek jejích obdivovatelů, které všechny po několika nocích odkopla, aniž jí imponovaly přísahy či výhrůžky, byl připraven bez výjimky a na sebemenší znamení se k ní kdykoliv vrátit. Svými kolegyněmi byla nenáviděna, neboť nikdy nežádala peníze. Muži jí sami nutili drahocenné dárky nebo to, co právě měli u sebe. Její pýcha neznala hranic, její posměch byl protivný a provokoval jen sotva znatelným úsměvem. Prala se s každým, kdo chtěl, a to s šikovností, která byla nebezpečná. To, co alespoň jednou v životě postihlo každou ženu, totiž, že třeba jen na krátký čas propadla nějakému muži, bylo u Bichette něčím jen těžko představitelným.
Rozumí se samo sebou, že zvědavost v kavárnách na Montmartru dosahovala forem nejprudšího vzrušení. Každý chtěl vědět, na čem ten vztah závisí. Nad stoly bzučely nejsmělejší hypotézy. Všechny však byly zavrženy jako příliš primitivní nebo příliš obyčejné.

Nadační fond Festival spisovatelů Praha take připravuje instalaci pamětní desky, která by měla být odhalena na domě V Kolkovně 5, v posledním Sernerově pražském bydlišti. Osobnost a dílo literárního experimentátora a provokatéra se tak pomalu a jistě vrací i do české kulturní paměti, z níž bylo ve druhé polovině 20. století programově vytěsňováno.