Yves Bonnefoy: Pražské objevy
15. května 2007 12:03
Podat co možno nejvěrněji momenty jednoho takového snění, které se někdy utváří stejně, jako vyvstává a rozplývá se ten druhý sen, noční. Krátké prózy, které mi o tom nedávno přišlo napsat, se také podobají snům, a určitě v sobě nesou něco málo ze svého důvěrného sepětí s nevědomým chtěním, protože se snažím nedovolit své úvaze, aby přezkoumávala to, co se v nich ukazuje bezprostředně překvapivého, nepochopitelného.
Zdá se mi, že dokážu postřehovat to, co už je organického a zvláštního v tom dílku skrytého života, který se tu psaním zjevuje, a mohu tedy napomoci k tomu, aby jen rostl a lépe dýchal, rozvážným proškrtáváním, které slouží jenom jeho potřebě. Což mimochodem odpovídá myšlence, že André Breton se mýlil, když se domníval, že absolutní automatismus je podmínkou hodnověrného slova. Všechno, co prochází nejčerstvější pamětí, všechno, co zachycují oči a co doléhá k uším, může se tu projevit bez zábran, a děje se tak na úkor propojování, poměřování, obezřetného zvažování, na nichž spočívá veškeré formulování, aťsi třeba probíhá bez souhlasu vědomí. Naproti tomu proškrtáváme-li, vybíráme-li a necháváme protějšek, ať vybírá, umožňujeme tak jisté rozvržení, podporujeme ukládání, a kdoví, možná i povzbuzujeme spodní tok myšlení, aby využilo této základní úpravy k další skladbě, jejímž účinkem se v některých básnických či uměleckých dílech smysl stává zklidněním a hudbou. Už v tom, čemu sami od sebe říkáme „krásné sny", proběhl přece ten hlubší pochod, díky němuž se tvar, podchycený ve vznětech touhy a poté vyvázaný, může povznést vysoko, až k světlu, ale tam na onu touhu počkat a pojmout ji, osvěžit ji svou vodou, zklidnit ji svou vážnou radostí. Krásné sny... Bylo chybou surrealismu, že ještě zrychlil už tak netrpělivý běh slov, že si zakázal zastavení v místě, které je přece nejspíš křižovatkou, zkratkou, prahem ztraceného příbytku - co kdyby, ano, a proč potlačovat jedinou velkou otázku? -, ale psychoanalýza by se ve svém pochopení touhy zase ochudila, kdyby své zkoumání symbolů nerozšířila o „estetický" rozměr a nepokusila se tak ocenit i ony činitele skladebné, rytmické, momenty ticha, periferního šramocení, krásy, jež někdy dodávají výjevům, které zažíváme ve spaní, jejich nezapomenutelnou podobu. V tom, co chci zapsat dnes, však snění vzniklo samo, mimo dosah bílé stránky, stranou nějakého literárního či experimentálního záměru, a rychle, řekl bych dokonce neovladatelně, až k přerušení, o němž jsem nevěděl, zda je to konec, nebo jen překážka, na niž jsem narazil. V té chvíli jsem jenom naslouchal, a teď, po letech, si chci jen vybavit situace a otázky, které se mi tehdy vryly do paměti. Zápis patrně pozmění detaily, ať už na podporu toho, nebo v rozporu s tím, co tu za té náhle příznivé
příležitosti přicházelo k sobě: myslím, že mohu být věrný, ale nebudu mít tu pozornost, o níž jsem prve hovořil. V tom podstatném jsem však, jak věřím, svědek poctivý, a tudíž jen a jen svědek.
1. května