Yves Bonnefoy: O Paulu Celanovi

Myslím, že Paul Celan se rozhodl zemřít tak, jak zemřel, aby se alespoň jedenkrát v jeho životě, na nějž si paradoxně činila nárok poezie a exil - paradoxně, neboť i ta nejzoufalejší poezie si podržuje nostalgii po nemožném slavení a potřebu přinejmenším několika blízkých - setkala slova a to, co je. O žádném básníku nemůžeme říci stejně důvodně: jeho slova nepokrývala jeho zkušenost - z čehož je mimochodem dobře patrno, že psát není básníkův nejvlastnější cíl. Jeho slova se nepodobala barvě nebe, tvářím, těm několika hlasům, jež si zamiloval v dětství, rozhodně se k nim málo hodila a promlouvala cizími konotacemi: jazyk, jímž psal, a literaturu, kterou procházel, si osvojil jen dílem náhody. A pak tu bylo další omezení, pro jeho ducha niternější a krutě bezprostřední: ještě méně dokázala ta slova vypovědět hrůzu, kterou prožil, v jejích krajních polohách - a proto také ta hrůza musela zůstat. Slova se sice nabízela, neměla však dostatečnou účinnost, byla ve stejné míře uzavřená jako imanentní, lhala v okamžiku, kdy byla co nejskrupulózněji zaznamenávána. Jistěž je Paul Celan nutil, znásilňoval je svým stále napjatějším, eliptičtějším rukopisem, ale přinejmenším viděno očima jeho srdce, v jádru slova - ve zkoumané mandorle, kde spatřil téměř smazanou fresku trůnu bez Boha - bylo stále zjevnější, jak nedosažitelná je přítomnost člověka jako takového, to, čemu lze říkat Verbum. A tak tento básník cítil, že ono psaní, v němž chtěl mít základ, je vyléváním bez počátku a konce, že je proudem, jenž s sebou dokonce strhává ideu břehu, z níž se zrodilo. Ne, tomuto proudu nemohlo autenticky odpovídat nic skutečného, nic tu nemohlo v absolutním smyslu platit jako referent: nic, kromě samotné řeky, jež jako by se za noci, ve svém velkém pošpiněném tichu, zavíjela do sebe (a vytrácela se) jako jediný signifikát na míru tolikeré nepřítomnosti. Mez básně se pro Celana nacházela v mlčení za zapřenými předměty a zrušenými myšlenkami; tato mez, takto přijata, nicméně dosvědčovala proti veškerému defétismu, že není pravda, co se dnes běžně tvrdí, totiž že už neexistuje nenapadnutelný referent, na němž by bylo možno založit naše znaky. I když je slovo natolik rozcupováno, jak tomu bylo pro Paula Celana, a není než temnou a násilnickou luciditou, tříštící a rozptylující všechno kromě echa vlastní prázdnoty, řeka - pokud ji akt, jakým byla tato smrt, ještě rozšíří a sblíží s veškerým životem, jenž se zkouší, s veškerou myšlenkou, jež se hledá, s veškerou nadějí a s veškerou vzpomínkou-, řeka jakožto skutečné prázdno, se může povznést k platnosti odpovědi a vložit do promluvy, za niž nikdo neručil, skutečno, vyslovené v pauze před posledním slovem. A tehdy poezie, třebaže je nucena abdikovat, přesto ukázala a dokonce naplnila svou funkci. Jako Rimbaud nepřestal psát z rozmrzelosti nebo z lhostejnosti, ale aby ještě jednou něco vyjádřil, a to znakem (onou poslední tečkou), jenž by označoval přázdnotu ostatních znaků a zároveň přinášel - právě jakožto znak - svraskalou skutečnost, stejně tak Paul Celan zemřel, aby - pokračuje ve své básni - konečně nalezl to, čeho si žádá každá báseň: jednotu dlouhé věty a trocha bytí, jímž tato věta není. Vezmeme-li v úvahu hotové - větám inherentní - důvody k naději, můžeme tomu říkat zoufalství. Toto zoufalství, jež se vzdalo péče o vnější statky, nicméně neopomnělo ochránit a koneckonců v negativu uskutečnit naději jako takovou, naději, která je pravým životem.

Je-li tomu tak, je ovšem podstatné a vzhledem k virtualitě tohoto díla - ke znaku této smrti - náležité vrátit se k tomu, čeho jsem se dosud jen letmo dotkl, k vůli k poezii: a říci jasně, ještě jednou v dějinách (i když prý končí), že dospěje-li ono zajisté náročné a bolestné vědomí, jež označujeme za básnické, k těmto mezním formám inkarnace, k této negativní účasti, jde vždy proti sobě samému, proti svému tělu a krvi: neboť je ze své povahy simultánním hledáním místa a formule, jinak řečeno smyslu, který vše proniká a všeho se ujímá. Možná, že některá díla z naší doby, spíše náměsíčná než tragická, tuto jeho roli zatemnila. Dnes snadno a souhlasím, že právem, účtujeme s někdejší naivní vírou, s iluzí objektivního smyslu a transcendence našeho já, jehož likvidaci vyhlásil Nietzsche. Avšak nezapomínejme, že to, co skončilo s Nietzschem a s moderní kritikou, je spíše jistý přístup než samo místo zkušenosti, k níž tento přístup vybízel. A uvědomme si, že slovo a smysl zůstávají možné právě proto, že už nemůžeme nevědět, že řeka, jež jim odpovídá na rubu i těch nejšťastnějších jazyků, je ve skutečnosti širší a hlubší a v jistém smyslu i prázdnější než ta, k níž dospívá pod nočním nábřežím bída člověka, jemuž se už nedostává slov. Ano, i kdybychom měli pro každé slůvko konstantní a blahodárný význam, pro každé gesto harmonickou virtualitu, a kdyby se ozvala na každou otázku v nás důvěryplná odpověď ostatních bytostí - stále by se tím vším valila ona řeka, odnášela by to pryč a obracela vniveč. Neboť struktury, jež přikládáme na to, čemu říkáme svět, jsou - jak jinak - jen mlžný obáček, náš jazyk. A ta nejlépe prožitá plnost je jen slupka na prázdnotě, již neštěstí cítí pod svými rozbolavělými prsty. Ale právě proto také praxe toho, co je - uskutečňuje-li se jistým otevřeným způsobem, pozorným k nepřerušenému, pravidelnému zurčení vod z hlubin a ze všech stran -, není slepou uličkou iluze, ale tou nejobsažnější, a tudíž nejlucidnější otázkou, jakou může poezie ještě dnes položit mlčení. Proti rétorice naší doby, útočišti duchů, jež rozčiluje nebo plní strachem prázdné nebe, je třeba připomenout - je to první krok - onu vůli zakoušet, sjednocovat, slyšet jak radost okamžiku, tak hrozbu chvíle, vůli být i mluvit, což ve skutečnosti znamená hledat, uznávat, usilovat o nalezení dna. Řekl jsem, že funkcí poezie je slavit. To jest: odevzdat se místu, okamžiku, třebaže nejsou ničím, neboť na jejich dně je všechno. Všechno, které je ještě stále ničím, ale - jak to říci - které má od chvíle, co jsme je přijali, hudební elán. Srdcem žitého a sklízeného bez ustání protéká řeka. Ale tentokrát - nebo konečně - plná jasu a transparence. Třebaže nic nejsme, to, co můžeme mezi věcmi světa, poté co jsme otevřeli knihu života, je přesto mnohonásobnou skutečností, skutečností - mohli bychom říci - věty mimo prázdnotu slov.

Abychom takto mohli vyslovovat svět, je ovšem třeba narodit se tam, kde kniha - to, co o ní věděla tradice - dosud nebyla roztrhána. Stále slyším Paula Celana, jak mi říká - bylo to u mne, jednoho odpoledne, kdy jsme se dali do řeči o románském malířství a architektuře: Vy (měl na mysli francouzské, západní básníky) jste doma ve svém jazyce, svých odkazech, mezi knihami a díly, jež máte rádi. Já stojím mimo... - Paul Celan, vím to, oprávněně toužil po štěstí: po štěstí, jež není obrácením rubu, přestávkou v tragédii, ale světlem smyslu na jejich horizontu, sdíleným třeba jen jednou, ale zato plně. Žil-li však mimo, a přijal-li toto mimo, trpěl tím o to více, že cítil tuto okolnost svého údělu jako překážku položenou do cesty jeho nejvyššímu poslání, a to nejen v rovině šalebných slov, ale v hořké závrati, již mu tato křivda vnucovala. Uměli mu tak často připomínat, že stojí mimo - Žid nevyslovitelného jména ve válečné Evropě (i v té poválečné), německy mluvící Pařížan. Znovu ho vidím, jak jsme jednou v noci vycházeli od Borise de Schloezera, o němž jsem mu často vyprávěl a kterého si přál poznat. Možná se cítil uvolněný rozhovorem, v němž se rýsovala imponderabilia kultury, jež byla koneckonců do jisté míry jeho - obrysy ruského myšlení, vášnivějšího co do duchovního hledání než to zdejší, a také přátelštějšího a vstřícnějšího -, ať tomu však bylo jakkoli, na ulici náhle propukl v pláč při vzpomínce na urážlivou kampaň, jíž byl před několika lety terčem a o níž jsem si myslel, že ji čas už zahladil. Vzpomněl jsem si tehdy na první příčinu těch neblahých útoků, jejichž obsah už je dnes docela nezajímavý. Neboť jsme byli spolu, když potkal toho staršího nemocného muže, také emigranta, jehož já jsem už neměl nikdy spatřit, ale jemuž on, Paul, pak neúnavně věnoval veškerou svou náklonnost a péči, až se dočkal toho, že se vše obrátilo proti němu. Kdyby byl toho prvního dne lhostejný nebo roztržitý, bylo by ho to zachránilo. On, Žid, člověk obývaný slovem, jež předpokládalo druhého, vrhající se od já k ty, nepochybně pociťoval jako nejtvrdší formu svého exilu, že musel žít v hlubinné neosobnosti západních jazyků, které přemýšlejí o inkarnaci pouze v termínech paradoxu a vycházejí přitom z půjčené knihy. Hrozná, a zákeřná rozdílnost! Jelikož naše jazyky umějí donekonečna popisovat věci přírody, zatímco on byl od počátku zajatcem ducha dialogu, Paul Celan měl za to, že nedokáže vidět jasně a bez mázdry na očích lilii zlatohlavou, zvonek řepku, jako by biblický Bůh tam v poušti, byť tak starostlivý o člověka, nedal druhům jméno. I to byl způsob, jak přijít o svá slova. A na oplátku já a ty, já a já, slyšel, jak v něm absurdně mluví, žvatlají jeden přes druhého. Setkání přitom zůstávalo jeho potřebou, byla by to jeho moc. A v rozhovoru, o němž snil, nepočítal ani s bouří vzájemného obnažování, ani s prorockým obviňováním. Jeho úsměv, třebaže často zakrýval výrony zraněné paměti, byl něha sama. Jeho gesta byla, především v prvních letech po příchodu z Vídně - v čase podnájmu v rue des Écoles, univerzitních menz, archaického psacího stroje se sloupořadím řeckého chrámu a skutečné nouze -, nadmíru nonšalantní a jeho hlava se půvabně nakláněla k rameni, jako by dlouze doprovázel po živých nočních rozhovorech letními ulicemi přítele, kterého znovu uvidí až zítra. Později měl záchvaty nedůvěřivosti; jeho podezření, jež dříve nebo později neušetřila nikoho, byla však jen potrhaným rubem jeho potřeby důvěřovat, jak to po někdy nespravedlivém hněvu dobře dosvědčovala vřelá prostoduchost jeho návratů. Kdybych dokázal lépe číst jeho básně, jsem si jist, že bych pod nejčernějšími obrysy a nejstrmějším žebrovím znovu nalezl onu vroucnost, jež nenávidí pouze samotu. A nic by nebylo falešnější než vidět v jeho eliptickém psaní - a přes onen častý stín odstupu a ironie - touhu odvrátit se, vůli k lakonismu nebo zatuhnutí řeči v kontaktu s ošklivými věcmi. Jeho stručnost znamená existenciální okamžik: nezalyká se ničím jiným než nadbytkem slov a smutkem, že se nedokáže vyjádřit, když se stvrzuje neslučitelné - Buď pochválen, Nikdo. Tato křeč je jen krajní formou - a koneckonců jak účinnou - touhy komunikovat.

Ostatně si myslím, že ta hořkost se v posledních měsících jeho života začínala vytrácet - a právě v tom byl úspěch pozitivní poezie, doklad jejího vlivu na jeho dílo, spějící ke konci. S překvapením jsem v něm tehdy nacházel něco prostého, znovu nonšalantního, objevoval jsem v něm onu otevřenější, možná usmiřitelnou bytost, již jsem poznal po jeho příchodu do Francie. I když mluvil o trápeních, jež mu působily léčebné postupy - velmi mu znesnadňovaly veškerou přípravu seminářů, veškeré myšlenkové soustředění -, zdálo se, že ho teď pojí tajemné pouto s ruchem ulice, z něhož měl v jiných obdobích strach, a s barvou nebe. Opakovaně jsme poprvé zavzpomínali na vzdálené roky, kdy pro něho bylo ještě mnoho možností otevřeno a kdy se ve skutečnosti rozhodovalo o jeho životě. Dokonce jsme si naplánovali, že jednoho dne pojedeme do Tours, kde před rokem 1940 začal studovat lékařství, a to pár kroků od ulice, kde bylo mé lyceum. Museli jsme se tenkrát potkávat na bulvárech. Po celá léta jsme nepřestávali příležitostně evokovat neuchopitelnou podobu těch dní před naší společnou minulostí, ale byl jsem to spíše já, kdo se k nim vracel, neboť Tours bylo mé město, pro něho to už byla poezie. Viděl jsem v té blízkosti, jež zůstávala nezužitkována - co vlastně? Popravdě bych nedokázal říci, co znamenala ve vztahu k náhodě a k úkolu ji zrušit. Paul se do Tours nikdy nevrátil a jeho tvář se rozzářila, když ten nápad dozrál. Kruh existence, jenž se mu uzavíral před očima a stával se osudem, mu tehdy, jak se domnívám, ukázal alespoň zásvit, zlomeček smyslu, vzešlý z jeho věrnosti sobě samému: světelná řeka však přesto mísila své vody s tou druhou, na jejímž břehu si našel příbytek, který se neodvažoval zaplnit svými papíry a knihami. O čtrnáct dní později, v předvečer naší malé cesty, se ale rozpršelo jak z konve, a my se telefonicky domluvili, že odjezd odložíme na příští měsíc. Pak následoval jeho poslední pobyt v Německu, a já si tak z posledního setkání odnesl velmi ošidný dojem uklidnění. Opustil jsem ho v noci na rohu přestavěného, ponurého bulváru a nenapadlo mne, že už nebude žádné pokračování.