Hans Richter: Dada Paříž

Breton, Aragon, Soupault, Ribemont-Dessaignes, Birot, Eluard, Rigaut, Fraenkel, Céline Arnaudová čekali jenom na Tristana Tzaru, aby vyrazili. Když se v Paříži 1919 objevil u Picabii, bylo všecko takříkajíc na spadnutí. Breton vedl „nouvelle serie" důležitého časopisu „Littérature". Už číslo 1 bylo věnováno Dada.

Začalo mimořádné, literární tažení, v němž sejmenovaní v četných časopisech a stejně četných podnicích přičiňovali z plna srdce a z plna hrdla. Nové myšlenky a formy řeči pokračovaly v experimentech započatých v Curychu a Berlíně, v Hannoveru a Kölnu. Na tuto tak mohutně útočící duchovní falanx veřejné mínění nestačilo, i když se o to v zuřivých útocích a potyčkách pokoušelo. Podlehlo... ale s požitkem. Vedle Bretona a Tzary tu byl především Picabia se svou těžkou zbraní „391". Smetla ze země všecko, co vůbec hodlalo vznášet nárok na důstojnou vážnost.

Curych a především Berlín nashromáždily už zkušenosti v oblasti napadání publika en gros. Paříž tuto zkušenost tvořivě shrnula, a když dadaisté oznámili, že si na jevišti budou veřejně navzájem stříhat vlasy, publikum vzalo jeviště a dadaisty útokem.

Tzara, který přece už do Paříže přišel jako nesporný Monsieur Dada, nedal si vzít vedení z rukou, ale váha osobností jako Breton a Picabia stále více udávala směr, jímž se Dada mělo ubírat, a nepodařené výlety Dada, jakož i „proces proti Barrésovi" byly dohodnuty v Picabiově studiu, a vedení procesu převzal Breton.

Ale ani tyto podniky nezadržely rostoucí napětí a krise rozpouštění se rýsovala zřetelně. Vedle hlasitého vývoje literatury šlo v těch třech letech výtvarné umění dále svou cestou, ať už to bylo proti umění, nebo pro umění. Picabia, Man Ray, Max Ernst, Ribemont-Dessaignes pořádali dále výstavy. Jean Crotti, Suzanne Duchampová a především Serge Charchoune dále malovali obrazy... ať už k literárním bitkám přispěli jakou chtěli rebelií. Man Ray objevil fotografii bez kamery: objekt položit přímo na desku - osvětlit - voilá, rayogram. Duchamp postavil v New Yorku stroj z různých skleněných sektorů, který uveden do rychlého pohybu měl vyvolávat třírozměrné prostorové efekty. Ale bojiště Dada v Paříži zůstalo vyhrazeno hlavně básníkům a spisovatelům. „Congrés international pour la détermination des directions et la defense de l'esprit moderne" přinesl otevřenou roztržku mezi Tzarou a Bretonem na jedné straně a mezi oběma a Picabiou na straně druhé. Breton bral kongres vážně, kdežto Tzara mínil, že by se mělo rozhodnout, jestli je důležitější lokomotiva nebo cylindr na hlavu. Ještě moment to vypadalo, že vítězem je Tzara, se svým „Coeur á barbe", na něž odpověděl Picabia svým „Pomme de Pins". Leč Tzara podlehl Bretonovi. Picabia se s Bretonem usmíří. Čas Dada minul, na tu nemoc nenarostlo koření. Ve Výmaru se ještě jednou sešlo několik přátel na „Pohřbu Dada". Tzara sepsal smuteční proslov a přednesl ho v Jeně, Hannoveru a Berlíně. Tiskem vyšel v Schwittersově MERZ č.7, 1923.

Hans Richter

(z knihy DADA 1916 - 1966; dokumenty mezinárodního hnutí Dada, sestavil a komentuje Hans Richter - Southbury, Connecticut, copyright Goethe-Institut 1969)