Představujeme New York

Striktně řečeno, Armory Show dadaismu spíše předcházela, většina exponátů byla totiž kubistická. Její význam pro americkou kulturu je však nepopiratelný: povzbudila zájem mnoha významných sběratelů, ovlivnila spoustu umělců a uměleckou a intelektuální atmosféru tehdejšího New Yorku.

Historie newyorského Dada je složitá a nejasná. Z mnoha důvodů, především geografických, a také kvůli staré touze Američanů nepojmenovávat věci evropskými termíny, nebylo totiž americké dadaistické hnutí nikdy doopravdy organizované. New York sloužil v letech první světové války jako útočiště evropských umělců, kteří americké moderní umění velmi ovlivnili; z mnoha jmen zmiňme alespoň Marcela Duchampa, Francise Picabiu, Alberta Gleizese, Jeana Crottiho či Henri-Pierra Roche. Duchamp později o newyorské umělecké scéně prohlásil: „Nebylo to Dada, ale mělo to stejného ducha, i když to nemělo curyšského ducha."

Tohoto ducha dále kultivovali mecenáši a galeristé. Jednou z nejvýznamnějších úloh v šíření Dada po Americe hrál Alfred Stieglitz, vlastník galerie „291", specializující se na moderní umění. Název galerie, pojmenované podle čísla domu, v němž síň sídlila, posloužil Picabiovi za inspiraci při vymýšlení titulu jeho časopisu „391". Duchamp se proslavil především svými objekty, tzv. ready-mades, jimiž ovlivnil celou řadu dalších umělců, jako např. Mana Raye, Charlese Sheelera, Beatrice Woodovou nebo Charlese DeMutha. Nejslavnější z těchto objektů „Fontána" musela být pro údajnou neslušnost dokonce v roce 1917 odstraněna z výstavy Společnosti nezávislých umělců.

Avšak vliv na šíření Dada po Americe měl i Tristan Tzara, ačkoli Spojené státy nikdy nenavštívil. Společně s Picabiou rozesílali do různých amerických periodik dadaistické publikace, které obvykle působily pohoršení a rozhořčení. V roce 1921 pak zakládající členové muzea moderního umění Societé Anonyme, a.s. Drier, Duchamp a Man Ray uspořádali první a poslední Dada akci v New Yorku; přílišného úspěchu se však nedočkala. Ve stejném měsíci vydali Man Ray a Duchamp časopis „New York Dada", jenž podle Mana Raye „přitáhl jen malou pozornost... naše snaha byla stejně marná, jako bychom se pokoušeli pěstovat na poušti lilie". A tak došlo k paradoxní situaci: zatímco dadaistické časopisy často považovaly newyorské Dada za aktivní větev celého hnutí, americká veřejnost - a často i samotní umělci - považovali Dada za čistě evropskou záležitost.

Richard Olehla