Louise Norton: Buddha koupelny

Jsme jako ti filosofové, které Dante umístil do svého Pekla a posadil jim hlavy na ramena obráceně. Kráčíme kupředu a díváme se zpátky, každý jsme více svým předchůdcem než sebou samým. Naše oči nejsou naše.

Myšlenky, které naši předkové spojili, žádný člověk nerozlučuj! Remy de Gourmont ve svém klidném rozboru v La Dissociation des Idées ukazuje, jak posvátný je svazek idejí. Aspoň jedno je na našem lidském uspořádání půvabné - ženatý muž nemůže být nikdy pouze manželem. Kromě toho, že je strojem na vydělávání peněz a jediným mužem, se kterým může jediná žena spát ve vší počestnosti a bez hříchu, může být současně pro jinou ženu tím jediným zosobněním její abstraktní představy. Hříchu, ač pro své zaměstnance je pouze „Šéfem" a pro své děti pouze „Otcem" a sám pro sebe nepochybně něčím mnohem složitějším.

Avšak s předměty a myšlenkami je to jiné. Nedávno jsme měli možnost pozorovat jejich úzkostlivou monogamii.

Například když umělecká komise Společnosti nezávislých umělců ve velkém spěchu rozhodla o odstranění exponátu s názvem Fontána zaslaného na výstavu jistým Richardem Muttem, protože tento předmět byl v jejich atavistických mozcích nerozlučně spjat s určitou přirozenou tělesnou funkcí vykonávanou obvykle v soukromí. Jak nádherný ve své čisté prostotě linií a barev se však musel jevit každému „nevinnému" oku! „Jako krásný Buddha," prohlásil kdosi, „jako nohy Cézannových žen"; nepřipomínají však tyto dámy a jejich protáhlá i zaoblená nahota vaší představivosti chladné křivky dekadentních instalatérských porcelánových předmětů?

Mohl by být alespoň prubířským kamenem hodnoty Umění! Je-li pravda, jak říká Gertrude Steinová, že obrazy, které jsou pravé, zůstanou pravé, pak prosím vezměte na jedné straně toto umělecké dílo, které se v Minulosti tak osvědčilo, tedy Fontánu, a na druhé téměř kterýkoli z většiny obrazů, jež se červenají na kilometrech stěn expozice ve Velkém Centrálním Paláci UMĚNÍ. Chápete, co myslím?

Jako pan Mutt mnozí z nás měli zřejmě poněkud přehnané představy o nezávislosti Nezávislých. Bylo smutným překvapením, že o sporné otázce Co je UMĚNÍ rozhoduje Komise cenzorů.

Těm, kteří říkají, že exponát pana Mutta může být Uměním, ale pochybují, zda je uměním pana Mutta, pakliže jej stvořil instalatér, odpovídám prostě, že Fontánu nevytvořil žádný instalatér, ale síla imaginace; takže vlastně říkají o imaginaci: „Všichni jsme jí šokováni a někteří znechuceni." Někteří z mých blízkých známých, předstírajíce pochopení pro sílu představivosti pana Mutta a jeho porcelánového předmětu, lstivě citují Montaignův příklad z jeho Síly imaginace o muži, jehož latinské jméno si za žádnou cenu nedokážu zapamatovat a který tak usilovně studoval „podstatu a příčiny bláznovství", až si nenávratně poškodil vlastní schopnost úsudku, takže se skrze nepřiměřenou moudrost sám zbláznil. Je to hezká historka, ale na obhajobu pana Mutta musím ve vší poctivosti připomenout, že náš milý Montaigne byl užvaněný naivní stařík, nespolehlivý a nevědecký, který na stejné téma uvádí zcela vážně míněný argument, že jistá bílá žena pouhou silou své představivosti porodila černouška! Takže M.Montaigne je dobrý s bídou jako aforista.

Jenže co s těmi, kteří se ustaraně ptají: „Míní to vážně, nebo si z nás dělá legraci? Možná je pravda obojí! Nebo to není možné? V této souvislosti bychom si měli připomenout, že smysl pro směšné stejně jako „smysl pro tragické roste a klesá s mírou naší vnímavosti". Takže víceméně záleží na nás. Dnes všeobecně převládá pocit, že umělcův trpký pohled na přehnaně institucionalizovaný svět tupé statistiky a zastaralých pouček vede k „podvodu". Číňané s upřímným přesvědčením o neměnnosti věcí ctili své předky a místo pochopení k nim přistupovali s vážností, avšak my, kteří se klaníme Pokroku, Rychlosti a Výkonu, jsme jako psík, který se omámeně honí za svým vlastním ocasem. Ke svým předkům se nechováme s náležitou úctou a právě tato naše falešnost a pokrytectví plodí umělce, kteří jsou někdy smutní, a jestliže se v tvorbě některých z nich projevuje dokonce zahořklost a posměch, pak je to proto, že si dobře uvědomují, že radostný duch jejich díla je pro naši dobu zakopaným pokladem.

„Buddha koupelny"
Louise Norton
The Blind Man č. 2
New York, květen 1917