Janco – Dada

V letech 1916 až 1920, kdy v tomto uměleckém hnutí působil nejaktivněji, vytvořil Janco celou řadu originálních a objevných maleb, dřevořezeb, reliéfů i samostatných plastik - objektů, které se dnes řadí k nejodvážnějším experimentům v moderním abstraktním umění dvacátého století.

Nevázaný umělecký výraz, kterým jsou tyto rané tvůrčí projevy prostoupeny a který se obvykle souhrnně nazývá „duchem Dada", provázel Jancovu tvorbu i po emigraci do Izraele v roce 1940, kde pomáhal vybudovat proslulou uměleckou komunitu Uin Hod - po letech se zde v roce 1982 dočkal oficiálního uznání své celoživotní tvorby vyjádřeného otevřením muzea „Janco/Dada".

Francis M. Naumann:  Mohl byste zavzpomínat na své umělecké začátky?

Marcel Janco:  Umění mě lákalo odmalička, snad také díky mé matce. Moje maminka byla nadaná hudebnice, sice bez akademického vzdělání, ale uměla zahrát na klavír Liszta a díla dalších velkých skladatelů. Ze svých tří synů a dcery se snažila vychovat muzikanty, abychom mohli hrát společně. Můj nejmladší bratr měl být houslistou a můj starší bratr se nakonec velmi dobrým houslistou opravdu stal. Já jsem měl být klavíristou. V mém případě však nad hudbou zvítězil zájem o výtvarné umění, tíhl jsem především k barvám a tvarům. Otec ovšem moje umělecké sklony nepodporoval. Chtěl, abych se stal jako on úspěšným obchodníkem. Jenže po tom jsem já rozhodně netoužil.

Kreslit jsem začal asi ve třinácti. Měli jsme nádhernou zahradu, kde jsem trávil všechen volný čas kreslením a malováním. Maminka mě nechala zapsat na lekce kreslení k jednomu z  našich tehdejších nejlepších umělců - jmenoval se Iser, byl to Žid a živil se kreslením karikatur pro noviny. Dnes ho nikdo nezná.

FMN:  Nestudoval Iser u Deraina v Paříži?

MJ:  Ano, a nejen to, on také uvedl Galanise a Deraina do Bukurešti, kde jim uspořádal výstavu. Jako první nás seznámil s moderním francouzským malířstvím. A já jsem už během studia na střední škole začal připravovat výstavu vlastních prací a stýkat se s básníky, spisovateli a dalšími umělci. Patřil jsem ke skupině umělců, mezi nimiž byl i mladý Tristan Tzara. Bydlel v Bukurešti, ale chodil do jiné školy. Spřátelili jsme se díky umění a literatuře.

FMN:  Takže vy jste se znal s Tzarou ještě před odjezdem do Curychu?

MJ:  Ovšem. Už v Bukurešti nás spojoval společný zájem o francouzskou literaturu. Spolu s dalšími jsme založili časopis Simbolul, který vycházel asi rok.

FMN:   A s Tzarou jste pak odjeli do Curychu?

MJ:  Ne, to bylo ještě jinak. V roce 1913 jsme oba dokončili školu a naši rodiče se rozhodli poslat nás na studia do ciziny. Já jsem chtěl studovat malířství, ale to se nelíbilo mému otci, který pro mě chtěl vybrat něco praktického a na studium malířství mi odmítl dát peníze. Věděl, co mě jako umělce čeká. A tak jsem si vybral architekturu. Přihlásil jsem se na curyšskou techniku a tam jsem se znovu sešel se svým přítelem Tzarou, který studoval na univerzitě nedaleko naší školy filosofii.

FMN:  Co vás přivedlo do Kabaretu Voltaire?

MJ:  Po příjezdu do Curychu jsme s mým bratrem Julesem hledali nějaký podnájem. Měli jsme ještě z Rumunska adresu otcova obchodního známého, ale právě propukla válka a spojení s domovem se přerušilo. Přestaly nám chodit peníze a my jsme neměli jak se živit. Řekl jsem si, že bych se mohl pokusit prodat nějaké své obrazy, a začal jsem pilně malovat, ale všude mě odmítali. Nikdo mě neznal. A pak jsem dostal nápad. Doma v Rumunsku jsme s bratrem společně provozovali hudbu - já jsem zpíval a on hrál na klavír a na housle. A teď jsme se rozhodli vydělat si nějaké peníze společným vystupováním a začali obcházet místní kabarety a kavárny. Jednoho dne jsme zašli i do staré čtvrti a tam v jednom podniku objevili spisovatele, básníka a režiséra Hugo Balla.

Hugo Ball byl také válečný uprchlík; jako německý voják byl na frontě raněn a dostal povolení odjet na léčení do Švýcarska. S pomocí několika přátel založil v Curychu kabaret a pokoušel se vydělat na živobytí. Sám byl výborný pianista. Zeptal se mě: „Vy jste malíř?" Když jsem přisvědčil, řekl: „Můžete v celém kabaretu vystavit svoje obrazy. Uvidíme, jestli něco prodáte. A jestli chcete, můžete zpívat a já vás budu doprovázet." Řekl jsem, že mě může doprovázet můj bratr, a v únoru 1916 jsme otevřeli Kabaret Voltaire.

FMN:  Chodilo k vám hodně lidí?

MJ:  Spousta, hlavně mladých. Studenti, kteří sdíleli naše protiválečné názory, naše umělecké a společenské ideály. Naše představení byla často velmi revoluční, nejen z uměleckého hlediska.

FMN:  Řekněte mi něco o tom večeru, kdy jste četli úryvky z básní ve třech jazycích současně.

MJ:  To napadlo Tzaru. On to vymyslel a zrežíroval. Nikdo nemohl rozumět třem jazykům najednou, ale pro Tzaru to byla „hudba". Představení vyvolalo skandál. Museli jsme je třikrát opakovat - nikdo ničemu nerozuměl, ale všem se to moc líbilo.

FMN:  A nikdo si nestěžoval?

MJ:  Ale ovšem, v novinách napsali, že jsme blázni. Vzpomínám si, že se na nás dokonce přijela podívat skupina mediků z Vídně, žáci doktora Junga, slavného psychiatra. Chtěli zjistit, jestli jsme normální nebo šílenci. Dlouho jsme s nimi diskutovali, a oni nakonec došli k závěru, že normální nejsme. Nechápali například abstraktní obrazy na stěnách. Byli jsme tehdy velmi extrémní v našem postoji ke všem konvencím.

FMN:  Vzpomínáte si na hodně slavných lidí, kteří k vám chodili?

MJ:  Například na Lenina, bydlel nedaleko a do kabaretu chodil dost často. Ne že by s našimi názory souhlasil, ale hledal mladé buřiče, které by mohl využít pro své politické záměry.

FMN:  Diskutovali jste s ním o svých názorech?

MJ:  Ano, hodně jsme spolu mluvili. Lenin nesouhlasil s abstraktním uměním. My jsme zastávali přesvědčení, že jen díla vytvářená bez osobního a individualistického zájmu, ale vyjadřující společné, mezinárodní ideály, mohou změnit stav současného umění. Byli jsme svědky, jak evropská civilizace selhala, a chtěli jsme starou kulturu zničit a zavést místo ní nové vyjadřovací prostředky, nový jazyk. Prosazovali jsme abstraktní umění, protože jen takové umění mohou chápat všichni bez rozdílu.

FMN:  Kdo podle vás nejvíce přispěl k tomu, že se Dada rozšířilo i do jiných zemí? Tzara?

MJ:  Nejaktivnějším propagátorem Dada byl Hugo Ball. On celé hnutí založil a všechno organizoval. Tzara ovšem uměl neuvěřitelně vzrušovat publikum. Křičel na ně, urážel je, fyzicky je napadal. Čím větší skandál způsobil, tím větší byl o náš kabaret zájem. I on se zasloužil o slávu Dada na celém světě. Jeden večer se v Curychu něco odehrálo a za tři dny o tom věděla Paříž, Londýn, Amerika i Afrika. Tzara byl první básník, který se živil poezií. Vzpomínám si, jak jsme ho jednou po představení nemohli najít, a když jsme ho objevili v jedné postranní uličce, právě počítal, kolik se toho večera vybralo na vstupném.

FMN:  Na jaké další slavné umělce si vzpomínáte?

MJ:  Velkým soupeřem Tzary byl Richard Huelsenbeck. Vzpomínám si na jeden večer, kdy Tzara četl Huelsenbeckovy verše z papírů, které mu vytáhl z kapsy, a Huelsenbeck zase přednášel básně, které tahal z kapsy Tzarovi. V rukou drželi hole a všelijak jimi gestikulovali. Hans Arp vozil z Paříže díla různých malířů, která jsme pak vystavovali - Picassa, Delaunaye a dalších. Měl za ženu pozoruhodnou umělkyni Sophii Täuberovou. Pak tam samozřejmě byla přítelkyně Hugo Balla básnířka Emmy Henningsová. Mezi posledními, kteří se k nám přidali, byl Hans Richter. A také jsme mezi sebou měli geniálního švéda Vikinga Egelinga. Byl to úžasný umělec, ale sotva se dokázal uživit. Jednou večer mě odvedl stranou k lampě, vytáhl z kapsy sešit a rychle listoval stránkami. Byly pokreslené stovkami čas, které se v pohybu jevily jako abstraktní film. To bylo první představení abstraktního kinetického umění.

Ale patřila k nám i řada místních umělců - Švýcarsko nebyla umělecká poušť: byli tam malíři Lüthy a Tcharner, kteří tehdy jako první tvořili ve stylu mystické abstrakce. Dnes se mluví stejným jazykem v Japonsku i na Jávě nebo v Paříži. Všude vládne abstraktní umění, Číňané jsou v něm stejně dobří jako Francouzi, možná ještě lepší. Nezapomínejte, že v době, kdy jsme s abstraktním uměním začínali, Evropané právě objevili jeskynní kresby a nádherné primitivní umění, které vytvářeli obyčejní lidé bez jakéhokoli akademického vzdělání. Tehdy člověk přišel na to, že umění může dělat každý, stačí mu barvy, podobně jako v hudbě.

FMN:  Vy sám jste namaloval obraz, který zachycuje představení v Kabaretu Voltaire.

MJ:  Ano, je na něm Hugo Ball u piana, Tristan Tzara stojí na jevišti s rozpřaženýma rukama, vedle něj je Huelsenbeck a za ním já. Ta vysoká postava úplně vzadu je čísi přítel, jehož jméno si už nepamatuji, a vpravo tančí Emmy Henningsová.

FMN:  A na zdi visí jedna z vašich masek.

MJ:  Ano, v takových maskách jsme tančili. Inspirovali jsme se lidovým uměním. Vyráběli jsme ty masky z papíru a lepenky, některé jsou teď v našem muzeu.

FMN:  V Jeruzalémě visí také další váš obraz Bál v Curychu. Když se dívám na ty roztříštěné tvary a čáry pokrývající celé plátno, napadá mě, jestli na vás nepůsobily stejné vlivy, jaké v téže době ovlivňovaly francouzské kubisty.

MJ:  Ne, je to jen abstraktní kompozice barev a tvarů, která má odpovídat rytmu tance. Nic víc.

FMN:  Kabaret Voltaire existoval jen půl roku. Proč jste ho zavřeli?

MJ:  Neměli jsme na jeho provoz peníze. A pak jsme měli ještě jednoho velkého nepřítele - švýcarské zákony. Za války se ve Švýcarsku dodržovala takzvaná policejní hodina, v deset večer musel být všude klid. A to byl náš konec. Naše představení si získávala popularitu a dokonce jsme začínali vydělávat. Jenže pak nás kolem deváté večer začala policie upozorňovat, že musíme končit - nepomohly ani přímluvy curyšského starosty, který byl na naší straně.

FMN:  Co jste dělal potom?

MJ:  Byli jsme z toho všichni zoufalí. Hledali jsme jiné působiště, a tehdy nám pomohl přítel Hans Corray, který předtím přivezl do našeho kabaretu lidovou hudbu z Jávy, kde několik let žil a vydělával peníze. Díky jeho stykům jsme se s naším Dada programem přestěhovali do curyšské kavárny Sprüngli a Tzara, který se mezitím seznámil s řadou slavných umělců z celého světa, tam v Galerii Dada vystavoval díla například Kandinského, Delaunaye, Maxe Jacobse a dokonce i Bretona. Curych se tehdy stal jakýmsi uměleckým a kulturním středem Evropy.

FMN:  Nepozval vás Tzara do Paříže?

MJ:  Zvali mě, ale já jsem se nepohodl se surrealisty, protože oni si chtěli přivlastnit myšlenky, se kterými přišlo Dada už dřív, jako je automatické psaní a inspirace podvědomím. Francouzi se nechtěli smířit s tím, že by v umění mohl být někdo před nimi. Nějaký čas jsem ve Francii pracoval se svým bratrem jako architekt.

FMN:  Nezúčastnil jste se velkých dadaistických událostí v Paříži?

MJ:  Ano, jenže mě znechutilo, jak se k nám chovají. Neměl jsem tam žádné přátele kromě Tzary a Arpa. Breton fakticky znemožnil Tzarovi pracovat. Surrealisté odmítali uznat naše zásluhy a pokoušeli se nás prostě anulovat. Surrealismus se mi zošklivil zejména svým pojetím výtvarného umění. Začali cpát do všech obrazů nahá těla a nesmyslné příběhy, a to jsem nemohl přijmout. My jsme chtěli vytvořit nový výtvarný jazyk abstraktního vyjádření, ale to jim nestačilo.

FMN:  Takže jste se vrátil do Rumunska?

MJ:  Ano. A v Rumunsku jsme na Dada navázali. Jako architekt jsem pracoval jen čtyři nebo pět měsíců v roce - v zimě je u nás příliš chladno a nedá se stavět, takže jsem maloval a vydával s přáteli novou revui Contimporanul. Žilo se mi dobře až do doby, než přišel Hitler. Přátelé, hlavně Fernand Léger z New Yorku aHans Arp z Paříže, mě zvali, abych přijel za nimi, ale já jsem váhal, nechtěl jsem se stát dalším bludným Ahasverem. Chtěl jsem být doma ve své vlastní zemi, a tak jsem nakonec odjel do Izraele. Přivezl jsem s sebou myšlenky moderního umění a pomáhal zde vytvářet jeho základy.

FMN:  Myslíte si, že dadaismus má dnešním umělcům stále co říct?

MJ:  Snad každý týden dostávám dopisy z celého světa, od Indie až po Mexiko, ve kterých se mě lidé ptají, jak naše hnutí vzniklo, kdo vymyslel jeho název - jestli Tzara nebo já nebo někdo jiný. To ale není podstatné, důležité je, že Dada zůstává stále živé. Prý dokonce existuje nové hnutí, které si říká „Neo-Dada" a které vyznává velmi podobné ideály, které jsme prosazovali my. Zbývá ještě mnoho úkolů, které stojí před moderním uměním a které jsme my nestačili vyřešit, takže budoucí generace rozhodně mají co dělat, chtějí-li naše sny a touhy naplnit. Za těch sedmdesát let Dada neztratilo nic na své naléhavosti. Nedávno jsem měl v Tel Avivu výstavu obrazů, a kdosi mi napsal: „Dada není mrtvé. Dada je věčné." Ze srdce s ním souhlasím.

Rozhovor s Marcelem Jancem vedl Francis M. Naumann v Izraeli, 1982

(z Art Magazine, 1982, kráceno)

přeložila Zuzana Mayerová