Theo Van Doesburg: Dadaismus

Mladí a zjevně inteligentní jedinci (jako Hugo Bal [sic], Tristan Tzara, Hans Arp, Richard Huelsenbec a další), „unikátní individua", nepřišli na žádný lepší způsob, jak vyjádřit své chladné pohrdání existencí jako takovou. Všichni pak usilovali o nezávislost, a to absolutně nezávisle. Již bylo dost laboratoří, kde jsou myšlenky pitvány pod mikroskopem a nakládány do lihu. K čemu slouží umění? K potěše drahých měšťáků? Neznějí sonety našich „slavných" básníků stejně plechově jako cinkot mincí, za které se prodávají? Není umění jako banka, kam se ukládají jednotlivé generace pro budoucí spekulanty, jako to dělají měšťáci?

V tomto duchu byla veřejnost seznámena s dadaismem v Kabaretu Voltaire. Bouřlivou atmosféru večerů nám přibližují zprávy z dobového tisku (Zurich Chronicle 1915-19). „Jeden pokřikuje v předsálí, jeden se rve, první řada je spokojená druhá si stěžuje na neschopnost zbytek křičí, kdo je rychle další přinese velkou pokladnu, Huelsenbeck proti dvěma stům, Hoosenlatz posílený velmi velkou pokladnou a zvony kde levá noha - jeden protestuje, jeden křičí, jeden rozbije okno, zabije sám sebe, jeden ničí, jeden se brání zásahu policie."

Byl takto zřetelný odpor veřejnosti oprávněný? Anebo to bylo jen pusté elitářství? Odkud vlastně dadaismus přišel a co chtěl?

Dadaismus představuje chaos, ve kterém žijeme. Dada bylo ve vzduchu. Nedá se říct, že by vzniklo, že by bylo stvořeno - dada prostě bylo. V té době neexistoval termín, který by tuto povšechnou duchovní atmosféru odlišil od ostatních myšlenkových postojů. Koneckonců samotné slovo DADA, zcela libovolně nalezené ve slovníku, neznamená nic. Je produktem vnímavosti ke konkrétnímu okamžiku. Potřeby hesla, jež by v té chvíli vyburcovalo představivost celého světa.

Ne, dadaismus se nezrodil z bezuzdného elitářství. Právě naopak: z totální a hluboké odevzdanosti lidí, kteří se v tiché odloučenosti zabývali těmi nejzávažnějšími problémy.

Dadaismus se poprvé dostal ze své obskurnosti na světlo světa po návratu malíře Francise Picabii (původně kubisty) z Ameriky. Picabiův oblíbený časopis 391 (s podtitulem le rate) velmi vtipně zesměšňoval hlubokou nesmyslnost, chabou estetiku, náboženskou plytkost a filosofickou vážnost. Dadaisté, jisti si relativitou existence, se nikterak nebrání zesměšňování sebe samých.

Sám Picabia o sobě někdy říká, že je rastaquouere (označení pro člověka, který si žije nad poměry), jindy používá výraz le rate (zkrachovanec).

Ve svém dadaisticko-filosofickém díle „Ježíš Kristus Rastaquouere" podává následující definici:

„Rastaquouere je posedlý touhou jíst diamanty. Vlastní nesourodou směsici svátečních šatů a naivních citů: je prostý a něžný: žongluje se vším, co mu padne do rukou: neví, co jiného s tím dělat, chce se mu prostě jen žonglovat - nic neumí, ale vynalézá.

Rastaquouere je zkrátka něco jako ekvilibrista." Tato definice zcela vystihuje dadaistu.

z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová

Theo Van Doesburg
„Dadaismus"
překlad Michael White
Merz (Hanover)
č. 1, leden 1923