Vítězná povídka 10. ročníku Ceny Waltera Sernera

Skrýval se v almaře

Jsem ve veliké secesní váze, která je obklopená šípkovým keřem. Mírně se mi třepou konečky prstů. Vedle stojí dřez plný překapávané kávy a badyánu, o něj jsou opřené hrábě, někdo je tady asi z roztržitosti zapomněl. Po podlaze je rozprostřeno suché podzimní listí, navzdory zimě, která již vládne za okny. Na stěnách jsou nalepené staré pohlednice s brouky. Brouci mě děsí, snad zůstanou na pohlednicích. A na stropě vítr houpe se starým křišťálovým lustrem. Někdo začal hrát Beethovenovu Ódu na radost na klavír. Má rád suché víno.

Přestal hrát, ale z gramofonu položeného na rustikálním stole znějí stále stejná slova:

„Žhnoucí okoun, záškodník, čajová štika, krásy, papírová vrána, obrábějící stroj, holub narážející do renesančního sgrafita, skógur, zklamaný špenát, hory čekají, chudí lidé, mrtvé vážky, svět hoří, žhnoucí okoun, záškodník, čajová štika…“

Opakují se ve smyčce, nevím, kdo otáčí gramofonovou desku. Snad nezačne pršet.

Do pokoje vkročil kamzík, modřín mu brání ve výhledu. Očima těká po místnosti, vypadá rozrušeně. Obešel modřín. Nese několik básnických sbírek pojednávajících o vztahu strakapoudů k Bohu. Jednu mi daruje. Děkuji mu.

Pleteme vlněné svetry, ukrýváme se před rysem, snad nás vyslyší.

Kniha je nádherná.

Kamzík vypadá pobouřeně. Je rozčílený. Nešťastný. Smutný.

Pobíhá okolo stromu a naráží do stěn. Přistupuje ke gramofonu, zuřivě ho rozdupal.

„…zklamaný špenát, hory čekají, chudí lidé, mrtvé vážky…“

A v místnosti se na okamžik rozhostilo ticho, husté jako kukuřičná kaše.

Zakřičí.

Naráží do oken a střepy se tříští o podlahu.

Na boku se mu udělala rána, teče mu krev.

Přišla stará paní, snaží se kamzíkovy rány ošetřit, vykroutil se jí, uběhl a ukryl v almaře.

Jak mu jen můžu pomoci? Co by si přál? Můžeme ho utišit? Jak veliké je jeho utrpení?

Zapaluji svíčku a doteky její jemné záře snad přinášejí naději. Snad. Neznámý opět usedá ke klavíru a v místnosti se rozprostírají jemné tóny snů. Kamzík usíná. Bude mu jistě lépe. Bude se mu zdát o nekonečných krajinách, nepoškozených stroji.

Nějaký chlapeček přišel posbírat střepy z rozbitých oken.

Všichni máme strach a jsme naplněni úzkostí. Máme strach o kamzíkovy světy.

A tak jsem vstala ze secesní vázy a na tapety píšu slova jeho krví. Komorní A. Útěcha. Mír. Příliv.

Kamzík má strach z lidské krutosti a proto se choulí v almaře. Čekáme, až se probudí a ke mně mezitím přichází spoustu otázek.

„Jaký je kurz koruny na mezinárodním trhu? Kolik je na lukách kopretin? Která banka nabízí nejvýhodnější úvěr? Jaké květiny měl Cézanne nejraději? Může být herec nevinný? Kolik lidí čekajících na tramvaj 24 si právě zapálilo cigaretu? Kdo vynalezl pisoár? Kolik manažerů ve středním věku má strach ze smrti? A vešel by se ten strach do láhve od vína? Jak chutná ovoce z Arcimboldových obrazů? Zhřešila bota, která snila o létání?“

Otázky přerušil alarm. Vítr zvedl listí, starý křišťálový lustr spadl na podlahu. Modřín začal plakat. Klavír se rozladil. Tapety popraskaly pod tíhou slov. Brouci utekli z pohlednic a hrnou se k rozdupanému gramofonu. Skrz rozbitá okna začal do pokoje padat sníh jako krutý odkaz skutečnosti. Neznámý začal křičet. Dřez přetekl. Secesní váza praskla. A z rozhlasu se ozývá hlas Adiny Mandlové.

Kam jenom utéct? Kam jenom uprchnout?

Chlapeček se rozplynul. Stará žena se svlékla a vyskočila z okna. Kamzík odběhnul a jeho strachy a starosti zaplavily místnost a převrhly svíčku. Listí začalo hořet. O několik vteřin později je v plamenech celý pokoj. Hoří kamzíkovy knihy. Snažím se je zachránit.

Kam uprchnout, jak nás zachránit? Můžu utéct před skutečností?

Schovám se pod peřinu.

Místnost je v plamenech, hoří tapety a pohlednice na stěnách, hoří modřín, slyším praskání dřeva a rány které se ozývají společně s dopadnutím větví. Hoří klavír, neznámý však hraje dál. Co nehoří, se v okamžiku rozprášilo.

Jak jenom zachránit knihy, představy, naděje a nešťastného kamzíka?

Ležím pod peřinou a potichu odříkávám staré verše, které dobře znám.

Přišel starý pán,

již ho znám,

nosí sebou kozu…

Mám strach. Strach mě kouše do ucha a tak ho zavírám do čajové plechovky. Vše utichá. Neznámý nehraje. Kde je? Přijď prosím a obejmi mě. Už je slyšet jenom vítr, poodkryju peřinu a rozhlédnu se. Pokoj je celý zničený, téměř nic zde nezůstalo. Na ohořelou podlahu dopadá stále více sněhu, posla ze skutečnosti. Všichni shořeli a já osaměla.

V dálce slyším radostně odbíhajícího kamzíka. Jeho obavy, starosti, strachy a stíny shořely.

Můžete nacházet.

Já jen,

že kdyby ty ryby,

neshořely,

možná by tu byly,

a snili o tom jaké to je vlastnit vlastní nohy,

nebo rohy.

Bolí mě v patě.

Rozhovor s Annou Petruželovou na ČT24.