Řecko
09. května 2008 17:22
V dubnu 1967 využila skupina plukovníků politické nestability a chopila se moci. Král se pokusil o návrat, byl ale ze země vyštván a v prosinci stanula v čele státu junta zvaná „režim plukovníků“.
Vláda okamžitě začala likvidovat veškerou opozici, zvláště levicovou, ale i liberální politiky a spolky hlásající lidská práva. Mnoho intelektuálů, spisovatelů a umělců putovalo za mříže, do vyhnanství, bylo drženo v domácím vězení nebo zavražděno s cílem utužit diktaturu.
Demonstrovat se v Řecku nesmělo, a tak vyhnaní Řeci a zastánci demokracie po celém světě pochodovali ulicemi ve snaze upozornit mezinárodní společenství na situaci v Řecku. Devatenáctého dubna, v den prvního výročí junty, se v Londýně kolem řeckého velvyslanectví konaly obrovské demonstrace. Herečka Melina Merkuriová, zbavená občanství, vyslovila slavný vzkaz:
„Řeci, bratři moji, mluvím k vám z daleké země. Přeju vám krásné Velikonoce – Kali Anastasi! – a svobodu v Řecku, kde se na zločinné plukovníky brzy zapomene jako na zlý sen.
Tady je Londýn, Londýn, který jste poslouchali v temných letech hitlerovské okupace. Za téhle nové okupace, uvalené těmi ubohými, směšnými Hitlerovými bratránky, se semkněte, jak jsme to my Řeci v těžkých chvílích vždycky uměli. Dáváme vám své čestné slovo, že ve svém bezpodmínečném boji nepolevíme, dokud poslední vězeň nevyjde na svobodu.“
K nejdůležitější události došlo 13. srpna. Básník Alexandros Panagulis, který před nástupem diktatury sloužil v armádě a po příchodu plukovníků k moci od vojska odešel, se pokusil zabít hlavního vůdce Papadopulose. Atentát se nezdařil a Panagulis byl zatčen. Svůj čin ospravedlňoval těmito slovy: „Nechtěl jsem zabít člověka. Já bych člověka zabít nedokázal. Chtěl jsem zabít tyrana.“ Po mnoha měsících mučení byl při zinscenovaném procesu 3. listopadu spolu s dalšími odpůrci režimu odsouzen k smrti. Mezinárodní lobby byla naštěstí dostatečně silná na to, aby vojenského diktátora zastrašila tak, že se poprava odložila.
Nakonec se v Athénách uskutečnila největší demonstrace roku 1968. Po roce strachu se lidé odvážili vyjít do ulic, aby uctili památku Jorgose Papandreu. Úřad řeckého ministerského předsedy zastával po tři funkční období před plukovnickým převratem, a proto byl ihned po nástupu „režimu plukovníků“ zatčen a uvržen do domácího vězení. Zemřel prvního listopadu a více než dvacet procent Athéňanů proměnilo jeho pohřeb v obrovskou demonstraci k uctění jeho památky i na protest proti vojenskému režimu.