Polsko

Drama je křesťansky laděné, režisér Dejmek ho ovšem inscenoval se silně politickým podtextem. Představení bylo sice vzápětí zakázáno, po kratičkou dobu, kdy se uvádělo, mělo ale ohromnou odezvu. Při posledním předvedení, po obrovském potlesku vestoje, se pochodovalo ulicemi k soše Mickiewicze, polského národního hrdiny. Policie spontánní demonstraci rozehnala a zadržela dva studenty.

Po této události narůstalo na polských univerzitách napětí a poté, co varšavský Svaz spisovatelů 2. března vyzval k podpoře hry, 8. a 9. března vyšly do ulic více než čtyři tisíce studentů. Obyvatelstvo stálo sice na jejich straně, policie ale řadu z nich zadržela a zbila, dokonce i na schodech kostela sv. Kříže. Desátého března vyjádřilo studentskému hnutí podporu deset tisíc lidí okupační akcí u Varšavské univerzity, kde se skandovala protivládní hesla, pálily se propagandistické noviny a zpívaly se vlastenecké písně. Policie se pokoušela akci zlikvidovat slzným plynem, demonstranti ale unikli a zamířili k ústřednímu sídlu strany. To bylo tak důkladně chráněné policií, že k němu studenti nepronikli, vydali se tedy k ministerstvu kultury, které vzali útokem a obsadili. Do pár dnů se hnutí rozšířilo po celé zemi a ve velkých městech jako Krakov, Lublin, Lodž, Vratislav atd. se konaly protestní akce. Krom řady manifestací konaných na znamení podpory se pořádaly i demonstrace, při kterých zasahovala polská policie a mnoho lidí zbila.

Oficiální tisk sice demonstranty napadal, podpora veřejnosti však neochabovala, strana tedy zvolila nový druh politického útoku. Označila demonstranty za „sionisty“, ačkoli se všeobecně rozumělo, že je to pouze zástupné označení pro „Židy“. V zemi, v jejíž dějinách se to nenávistí k Židům a pogromy jen hemží (ještě po druhé světové válce byli mnozí z těch, kdo přežili holocaust, vražděni Poláky), tato klička mocně zapůsobila. Vláda nařkla z vyvolávání nepokojů „sionisty“ a zveřejnila seznamy židovských studentů, čímž poštvala veřejnost proti studentům. Občané uspořádali oficiální protidemonstraci proti „páté koloně“. Pomáhal přitom Zbowid, spolek válečných veteránů, spolu s radikálním antisemitským hnutím, které vedl ministr vnitra generál Moczar. Devatenáctého března první tajemník, aby zklidnil situaci, vyzval studenty, aby přestali demonstrovat.

Studenti na kapitulaci nepřistoupili a 22. března policie pohrozila, že vtrhne na univerzitu, jestli všichni demonstranti do devíti hodin sami neodejdou. Po vypršení ultimáta čtyři tisíce studentů ještě mnoho hodin vzdorovaly, nakonec ale akademickou půdu opustily. Mnoho z nich bylo zatčeno, a tím jejich hnutí skončilo.

Guillaume Basset

přeložila Petra Kůsová