Francie

Nepožádali přitom o souhlas vedení, které proto povolalo policii. Demonstranti pouze pokojně vyjádřili svá přání v prohlášení nazvaném „Le manifeste des 142“ (Manifest 142), což byla v podstatě pozvánka na schůzi, na které se 29. dubna mělo diskutovat na téma „Kapitalismus a vysokoškolský řád“, a pak univerzitní půdu opustili. Tak ve skutečnosti začal řetězec událostí tvořících „květen 1968“.

Po celý duben na Nanterreské univerzitě i na mnoha dalších vysokých školách (jako třeba na Sorbonně) sílilo napětí mezi studenty a vedením, ale i mezi studenty samými. Sedmadvacátého března byl v důsledku stížnosti z řad studentů zatčen Daniel Cohn-Bendit, jeden z vůdců. Začalo vyšetřování v souvislosti s návodem na výrobu Molotovova koktejlu. Mnoho studentů demonstrovalo poklidnými okupačními akcemi, debatami a stávkami, zvláště na vysokých školách v Paříži, ale i po celé Francii (v Lyonu, Grenoblu, Marseille…). V té době studentští stoupenci krajní levice vyjadřovali své názory a požadavky skrze spisky a nápisy na zdech, které se dodnes citují. Druhého května došlo ke třem zásadním událostem: krajně pravicová organizace „Occident“ vypálila kanceláře studentského svazu, Nanterreská univerzita byla uzavřena a osm studentů (mezi nimi i Daniel Cohn-Bendit) bylo povoláno před kárnou komisi Pařížské univerzity.

Tyto události donutily studenty odejít z univerzit a demonstrovat, kde se dalo. Na Sorbonnu, normálně uzavřenou, vtrhla 3. května policie, která zadržela množství demonstrantů. Situace se vymkla kontrole a v Latinské čtvrti vypukly silné boje: na policisty létaly dlažební kostky, ulicemi se valily dopravní značky a hořící auta… Celkem bylo zatčeno na 600 lidí. Francouzská komunistická strana ten den vyjádřila nesouhlas s hnutím, které označila za „anarchistické“. Ve dnech 4. a 5. května se konal soud se třinácti studenty, z nichž dva putovali na dva měsíce do vězení.

Šestého května zasedala kárná komise. Okolí Sorbonny bylo uzavřeno, demonstraci to ale stejně nezabránilo. Po celý den docházelo k silným střetům mezi policisty a studenty, kterým pomáhala dospívající mládež. Cílem bojů, které probíhaly v následujících dnech, bylo vymoci si opět vstup do Latinské čtvrti, kam studenti nesměli. Demonstrující studenti se denně až do 9. května snažili proniknout na zakázané území a bojovali s policií dlažebními kostkami. Současně se na různých vysokých školách ve Francii konalo mnoho akcí. Tato fáze vyvrcholila 10. května: studenti bez jakéhokoli organizování obestavěli Sorbonnu barikádami. Do dějin toto vstoupilo jako „La nuit des barricades“ (Noc barikád).

Jedenáctého května se premiér Georges Pompidou pokusil situaci uklidnit tím, že propustil zadržené studenty a oznámil, že se vysoké školy opět otevřou a 13. května se budou skládat zkoušky. Bylo už ale pozdě. Květen se z pouhého studentského hnutí rozrostl: všechny krajně levicové skupiny a odborové svazy svolávaly na 13. května celonárodní demonstraci na podporu sociálních požadavků, mezi které se v některých případech řadil i pád vlády. Ten den se na Place de la République shromáždil milion lidí a po celé Francii stávkovala polovina dělníků. Sotva se Sorbonna otevřela, ihned ji obsadili studenti. Vyhlásili ji za svobodnou, autonomní a lidovou univerzitu. Patnáctého května studenti a hlavně umělci obsadili i divadlo Odéon. Dělníci vtrhli do mnoha symbolických továren jako Sud Aviation, Renault, Peugeot… Stávkovaly i služby: dráhy (SNCF), elektropodniky (EDF), televize (ORTF), pošta a pozadu nezůstaly ani nemocnice. Všichni se tato hnutí snažili sjednotit, mezi jinými i filosof Jean-Paul Sartre, který vylekal dělníky v továrně Renault. V noci ze 23. na 24. května se v Paříži opět objevily barikády, které se stavěly i v Lyonu a Štrasburku. Největší demonstrace se konala 24. května a někteří se obávali, že je to začátek skutečné guerillové války, skutečné revoluce.

Pětadvacátého května vláda přizvala odboráře ke krizovému jednání a předložila „les accords de Grenelle“ (pojmenované podle ulice, kde byl dokument podepsán), které zahrnovaly mnoho z toho, co dělníci požadovali: zvýšení minimální mzdy i jiných platů, zkrácení pracovního týdne, vyplácení mzdy i ve dnech stávky… Dělníci ale na dohodu nepřistoupili. Stávky pokračovaly. Francouzský prezident de Gaulle, který se v předchozích týdnech v podstatě nevyjadřoval, se v Baden-Badenu sešel s generálem Massuem. Když si byl jist, že se na armádu může spolehnout, vyhlásil 29. května v rádiu (pracovníci televize pořád ještě stávkovali), že neodstoupí, že Pompidoua neodstaví, rozpustil ale národní shromáždění. V Paříži mu vyjádřilo podporu něco mezi třemi sty tisíci a milionem lidí, kteří pochodovali městem. Obdobné manifestace se konaly i na dalších místech Francie. V době volební kampaně byly veškeré demonstrace přerušeny a 16. června byla Sorbonna evakuována. Třicátého června zvítězila ve volbách pravice.

Květen 1968 skončil.