Margaret Atwood: Realita a pravda

Na list amerických bestsellerů se tak po několika desetiletích opět vrátil román George Orwella 1984, kde je spojení „alternativní pravda“ hojně využíváno v tzv. „newspeaku“, mluvě, která je zde prostředkem manipulace. Ale nejen tento román se v posledních měsících dostal zpět mezi ty nejprodávanější. Dalším titulem je rovněž „The Handmaid`s Tale“ (Příběh služebnice), dystopický román kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové. Je citován zejména v souvislosti s mysogynní politickou agendou nového amerického prezidenta. Ale nezůstávejme pouze u Donalda Trumpa, paralely se dají najít i u regionálních událostí. V texaském Senátu se nedávno konal protest proti uzákonění zákazu potratů během druhého trimestru těhotenství, což by vlastně dovolovalo doktorům lhát o mentálním vývoji plodu. Aktivistky protestovaly v Senátu oblečené do červených šatů a bílých čepců, které přímo odkazují na „služebnice“ z románu Margaret Atwood.

Sama autorka se exkluzivně pro New Yorker Magazine rozepsala tom, jak její román, který shodou okolností psala v roce 1984, zasahuje do současnosti:

Narodila jsem se v roce 1939 a začala vnímat svět kolem sebe během druhé světové války. Uvědomila jsem si, že staré pořádky se mohou vmžiku změnit. A že změna může být rychlá jako blesk. Na tvrzení „to se u nás nestane“ se nedalo spolehnout: cokoliv se - za určitých podmínek - může stát kdekoliv.

K vytváření románu přispělo tolik historických skutečností – skupinové popravy, zákony proti přepychu, pálení knih, program SS Lebensborn, kradení dětí argentinskými generály, historie otroctví, historie americké polygamie... je to dlouhý seznam.

Dějištěm knihy je Cambridge ve státu Massachusetts, sídlo Harvardovy univerzity, dnes nejvýznamnější liberální vzdělávací instituce, dříve však sídlo puritánského teologického semináře. Moje hlavní premisa se zdála i tehdy v roce 1984 přehnaná. Budu schopná přesvědčit čtenáře, že se ve Spojených státech udál převrat, který přeměnil původní liberální demokracii na teokratickou tyranii, která vše bere doslova? V mém románu už ústava ani Kongres neexistovaly: vytvořila jsem Gileádskou republiku postavenou na puritánských základech ze 17. století, které vždycky přetrvávaly pod nátěrem moderní Ameriky.

V mém románu se počet obyvatel snižuje kvůli toxickému životnímu prostředí a mít životaschopné děti je vzácností. V totalitních režimech, nebo vlastně v jakékoli ostře hierarchicky vymezené společnosti, si vládnoucí třída vytváří monopol na cenné věci, takže si elita v tomto režimu z mého románu zařídila přidělování plodných žen jako Služebnic. Biblický precedent autority naleznou v příběhu Jákoba a jeho dvou žen, Ráchel a Lei a jejich dvou služebnic. Jeden muž, 4 ženy, 12 synů – s tím, že služebnice neměly právo na svoje syny. Ti patřili jejich paním, tedy manželkám.

A tak příběh začíná.

V souvislosti s románem často odpovídám na tři základní otázky.

Zaprvé, jedná se o feministický román? Pokud se tím myslí ideologický pamflet, ve kterém ženy nejsou schopny morální volby, pak ne. Pokud se tím myslí román, ve kterém jsou ženy lidskými bytostmi se vší různorodostí povah, pak ano. Protože v opravdovém světě jsou ženy zajímavé a důležité. Nejsou dodatečným nápadem přírody, nejsou druhořadými hráči ve hře lidských osudů a každá společnost to vždycky věděla. Bez žen, schopných rodit děti, by zanikly celé civilizace. Proto jsou masová znásilnění a vraždy žen, dívek a dětí vždycky společným rysem genocidních válek a dalších tažení s cílem pokořit a vykořisťovat skupiny lidí. Ovládání žen a dětí je znakem každého represivního režimu na této planetě.

Druhá otázka, na kterou často odpovídám: Napsala jste protináboženský román? A já říkám, znovu záleží na tom, co se tím myslí. Režim používá biblické symboly, tak jak by to pravděpodobně udělal každý autoritářský režim, který by ovládl Ameriku. V mojí knize se dominantní náboženství snaží získat doktrinální nadvládu a nám známé náboženské denominace jsou odstraňovány. Stejně jako bolševici zničili menševiky, aby se vypořádali s politickou konkurencí a jako frakce v rámci Rudé gardy bojovaly na smrt proti svým spolugardistům, stejně tak se katolíci a baptisté stávají cílem eliminace. Sama Offred (hlavní hrdinka) má svou soukromou verzi Otčenáše a odmítá věřit, že tento režim byl dosazen spravedlivým a milosrdným Bohem. V našem světě se dnes některé náboženské skupiny snaží organizovat aktivity na ochranu skupin lidí v ohrožení, mezi nimi jsou i ženy. Román tedy není protináboženský. Je proti používání náboženství jako zástěrky pro diktátorství, což je něco úplně jiného.

Je Příběh služebnice předpovědí? To bývá třetí otázka, kterou mi lidé kladou – čím dál tím více, když se kliky uvnitř americké společnosti dostávají k moci a uvádějí v platnost dekrety, které ztělesňují to, co chtěly udělat, dokonce i kdysi v roce 1984, když jsem psala svůj román. Ne, není to předpověď, protože předpovídat budoucnost ve skutečnosti není možné: existuje příliš mnoho proměnných a nepředvídatelných možností. Řekněme, že je to anti-předpověď: pokud tuto budoucnost dokážeme popsat do detailu, možná se nesplní. Ale ani na taková zbožná přání se nedá spoléhat.

Krátce po nedávných amerických volbách se začal šířit strach a úzkost. Vnímáme, že základní občanské svobody jsou v ohrožení, stejně jako mnohá práva žen, která jsme vybojovali za poslední desítky, ba dokonce stovky let. V této atmosféře rozdělení, ve které nenávist k mnoha skupinám roste a kdy extremisté všeho druhu vyjadřují pohrdání demokratickými institucemi, je jisté, že někdo někde (hádám dokonce mnozí) sepisují to, co se jim děje, tak jak to sami zažívají. Nebo si to zapamatují a sepíšou později, pokud budou moci.

V průběhu let na sebe Příběh služebnice vzal mnoho forem. Byl přeložen do více než 40 jazyků. Byl převeden do filmové podoby, jejíž režie se ujal Volker Schlöndorff. Scénář je dílem slavného anglického dramatika a nositele Nobelovy ceny Harolda Pintera.

Byl operou i baletem. Také ho teď převádí do podoby komiksu. A v dubnu 2017 se stane televizním seriálem od společnosti MGM/Hulu.