Krajané v USA: „Nejsme Rakušani. Jsme Čechoslováci!“

Před první světovou válkou žilo ve Spojených státech více než půl milionu obyvatel českého původu. Jednalo se o nehomogenní skupinu rozrůzněnou politickými názory, náboženským přesvědčením i společenským postavením. Zastávali rozdílné názory na svou vlast a ne všichni dávali najevo své češství. Mnozí přijali hodnoty americké společnosti za své, stejně jako angličtinu a nový životní styl.
Mnoho přistěhovalců se ovšem stále cítilo svázáno s českou zemí, sdružovali se v krajanských spolcích, četli krajanský tisk a snažili se udržovat tradice a zvyky své původní vlasti. Stejně tak dbali na to, aby jejich děti nezapomínali na jazyk český. Toto vědomí příslušnosti k české vlasti pomohlo vytvořit výjimečnou česko-americkou identitu, jejíž podstatou bylo přijetí amerického způsobu života, hodnot velké demokratické společnosti a zároveň pociťování jakéhosi závazku ke své staré vlasti. Tento závazek byl vepsán ve výzvě krajanům: „Svou ruku pomocnou dej, dítě, své zemi.“
Krajané podporující rozpad Rakouska-Uherska se vyznačovali vysoce aktivním přístupem v prosazování této myšlenky. Cítili se povinováni podporou českému národu v nerovném boji proti absolutistickému mocnářství.  Historička Dagmar Hájková v knize Naše česká věc: Češi v Americe za první světové války zajímavě nastínila proměnu identity české komunity podporujících tzv. českou věc ve Spojených státech: „Od jasného prohlášení ‚nejsme Rakušani‘ a proklamování češství, přes různé interpretace postavení Čechů v nové zemi a vztahu k ní, charakterizované pojmy Čecho-Američan, Čechoameričan, americký Čech či Američan českého původu, vedla k postoji ‚jsme Čechoslováci‘. Pojem Čechoslováci či Čecho-Slováci používaný v závěrečné fázi války měl symbolizovat a prezentovat jednotu odboje a podpořit Masarykův program nezávislého státu. Současně ovšem skrýval množství rozličných motivací, hodnot a názorů.“
 
Čechoslovakismus – koncept jednoty dvou národů

Čeští a slovenští emigranti ve Státech tvořili jeden ze základních pilířů československého zahraničního odboje a významné podporovatele Masarykovy cesty za vznikem Československa. Během první světové války se Češi a Slováci stali blízkými spojenci v boji za „českou věc“, přestože se jejich představy o společném soužití v jednom státě lišily a dlouho hledali společnou řeč.  Profesor Masaryk i Edvard Beneš odmítali separatistické snahy či volání Slováků po autonomii.  Základní kulturně-politickou koncepcí pro národní osvobození Čechů a Slováků a pro vznik samostatného Československa se stal tzv. čechoslovakismus, který na základě myšlenky o jednotě Čechů a Slováků určil směr vyvázání se z nerovného postavení v Rakousko-Uherské monarchii.  Kromě této koncepce existovaly i další návrhy na řešení tzv. české otázky, někteří chtěli vyjednávat s Vídní o jiné podobě monarchistického uspořádání, někteří volali po obnovení království českého.  

 Sjednocení krajanského hnutí: „Dolů s rakouskou orlicí!“

Jeden z krajanů Kirchman napsal Masarykovi dopis, ve kterém vyjadřuje popisy Čechů ve Státech: „My jako američtí občané nezapomínáme na naši českou kolíbku, nejsme z těch, protože osudem zavátí v dálné krajiny zámořské, kde život svobodnější i příjemnější než pod krutovládou rakouskou, abychom se stali nedbalých osudu našich bratří ve vlasti rodné. Jejich žal, jest vždy naším zármutkem, jejich radost nad osvobozením bude našim potěšením…v Čechách o nás nevědí, my o Čechách víme všecko, protože plně čteme o všech českých událostech.“
Česká komunita rovněž vykazovala pozoruhodnou organizovanost, ať už v oblasti vydávání vlastních tiskovin nebo školství. Čekala pouze na jednotící element, který by je aktivoval. Tím klíčovým elementem byla válka. Již od prvních dní války se projevilo v této komunitě národní cítění provázené silnou antipatií vůči rakousko-uherským utiskovatelům.
„Bolavé vzpomínky na ponižovanou chudobu, náboženskou přetvářku, zotročovaného ducha i těla vyvolaly hořkost, plnou nenávisti, ve chvíli, kdy Rakousko-Uhersko, samo jsouc ve službách Hohenzollernů, zahnalo české a slovenské regimenty k Bělehradu, aby tam ubíjeli srbské bratry,“ vzpomíná na pocity mnoha českých krajanů Vojta Beneš.
Všude probíhaly protirakouské a protiválečné demonstrace, kde padaly taková hesla jako „chceme být osvobozeni ze spárů rakouské orlice“, „Dolů s rakouskou orlicí“, rozvášnění demonstranti dokonce pošlapali rakouskou uniformu a ničili rakouské erby. Těchto demonstrací se zúčastnilo až 60 000 tisíc Čechů.  

 Krajanská hnutí v New Yorku a Chicagu

Postupně se zformovala zcela spontánně dvě centra zahraničního odboje – v New Yorku a v Chicagu. Slavným místem, kde se scházeli krajané a pořádali masové mítinky na podporu osamostatnění Československa, byl Plzeňský pivovar právě v Chicagu. V tomto městě bylo rovněž na počátku září 1914 založeno České národní sdružení, později nejvýznamnější česká krajanská organizace, jejímž předsedou se v počátku stal lékař Ludvík J. Fisher. Cesta za výjimečným postavením této organizace byla velmi bouřlivá. Její pobočku v New Yorku reprezentovala významná postava zahraničního odboje Čechameričan Emanuel Voska, vlastenec, podnikatel i špion. Dopisoval si s Masarykem a jeho cíle pak tlumočil Českému národnímu sdružení, Masaryk se pro ně posléze stal nezpochybňovanou vůdčí autoritou. V roce 1915 se ke sdružení připojilo 70 000 členů, v roce 1917 už to bylo 120 000.

Právě v New Yorku a Chicagu byla krajanská podpora nejsilnější. Žila zde velká komunita první generace československých imigrantů, kteří měli velmi silnou vazbu na svou vlast, osobně zažili život v monarchii a vzhledem k nedostatečné znalosti angličtiny se zcela nemohli identifikovat s americkým způsobem života. Mezi krajany byly od počátku nejaktivnější skupiny orientované volnomyšlenkářsky, socialisticky a proticírkevně a silný okruh pak představovali Sokolové. Postupně se k nim přidávali i krajané se zpočátku rezervovaným přístupem k Masarykovi. Na smýšlení českých krajanů měly obrovský vliv desítky novin a časopisů, mezi jejichž redaktory se objevovala známá jména jako filosof a básník František Matouš Klácel, diplomat a

jazykovědec Karel Jonáš nebo spisovatel a právník Josef Jiří Král. Z hlediska sjednocení amerického krajanského hnutí byla stěžejní akceptace společného programu, získání mezinárodní podpory i financí. Toto dokládá rezoluce přijatá na manifestaci v Chicagu, kterou ve své knize cituje Dagmar Hájková, kde se mj. praví:
„Čeští Američané jako největší zahraniční větev česká připojují se…jménem umlčeného svého národa k projevům Čechů usazených ve Švýcarsku, Francii, Rusku a Anglii a dokumentuje, že je věren myšlence osvobození všech malých národů a v řadě prvé osvobození národů slovanských. Naše větev českoamerická, jež tvoří celou osminu národa, má povinnost v této době ze všech sil působiti k obeznámení světové veřejnosti se spravedlivými těmi požadavky, vlivnými osobami a tiskem, zvláště francouzským a anglickým působiti k lepšímu pochopení jich. Současně jest třeba intervence našich vlivných přátel a jednotlivých nám nakloněných vlád. Je proto třeba hlavně finančních obětí české Ameriky, aby požadavky naše mohly býti propagovány a včas tlumočeny.“ 

Literatura:
Ivan Dubovický:  Češi v Americe
Dagmar Hájková:  Naše česká věc
František Hanzlík a Václav Vondrášek: Krajané v USA a vznik ČSR

Projekt připravuje Marie Fišerová