Kde bychom mohli začít: O Brianovi Turnerovi

..

Listopad 2003. Americký pěšák seržant Brian Turner je odvelen do Iráku s taktickou jednotkou 3. brigády Stryker z 2. pěchotní divize v rámci velmi kontroverzní, Američany vedené invaze jako odpověď na zvěrstva páchané Husajnovou diktaturou.

Ale označit tuto celé desetiletí definující okupaci iráckého území za vysoce kontroverzní zdaleka nedostačuje. Největší světové protiválečné protesty, s účastí tří milionů lidí, se konaly v Římě během rozmisťování jednotek a v podobě pochodu Britské koalice Stop válce, který se stal vůbec největším protestem ve Spojeném království a jehož se účastnilo sedm set padesát tisíc lidí.

Turner nečiní žádné závěry o etice války. Ani se nevykrucuje ze zobrazování krutých skutečností. Jeho vzpomínky na tu dobu My Life as a Foreign Country (Můj život jako cizí země), publikované v roce 2014, náleží do rodu osobních reflexí jako útržků z útržků, jedná se o jakýsi neo-(nebo snad hyper-)impresionismus, v němž je každý obraz takový, jaký byl viděn, každá vzpomínka taková, jaká zůstala uchována, ať už se z nich stal fakt či fikce, ponechané víceméně samy o sobě. Turner tesá tolik památníků, rétorickou, jako křída bledou tvář války.

Do písku zamiřte stopovky a střely.

Do písku zelený kouř míří.

Každou střelu s ploutví točící se ve světle.

Každou světlici vybuchující na nebi.

Do písku zalézejte kostlivci války, rok co rok.

Tento výňatek z básně „Do písku“ z Turnerovy sbírky Here, Bullet (Tady, Kulko) z roku 2005 se prostě zaměřuje na jeho zkušenosti z průběhu válečného divadla v Iráku.

Těžko bychom v Turnerově současné poezii hledali mladickou osudovost z první světové, ačkoliv jeho prózou zpětně prolínají obrazy historické i ty nejsoučasnější, ať již, mimo jiné, z války v Pacifiku ze druhé světové či z bojišť Americké občanské války, přičemž v současném konfliktu stopuje původ přítomnosti vlastní rodiny.

Jeho básnický styl se kloní k čistě postmodernímu, částečně surrealnému v jeho úletech k homérskému patosu a posvátné bázni, má blíž ke strategickému odtržení Keitha Douglase než k romantickému humanismu Wilfreda Owena. Ale ten Turnerův patří do jiného věku, s odlišným cynickým chápáním, co to znamená být zapojen do bitvy, chápáním, za co se bojuje, přičemž znalost vojákových hrůz je podložena hraním videoher či sledováním dokumentárních záběrů na youtube.

Na základně na předměstí Mosulu kolem stolu, na kterém balíčky s Bojovou dávkou potravin reprezentují domy, které jsou určeny k razii, Turnerova jednotka připravuje strategické operace:

Praskají nervy a propukají vášně. Americké benzinové pumpy a prádelny a fronty nezaměstnaných a železářství jsou pryč. Pro teď to jsou vojáci. Stojí nad modelem života někoho jiného.

A čtenář stojí vedle nich, Turner stojí vedle nich, hledí jejich očima.

Nic než smrt tu zůstala.

Nic než kulky a bolest

a krvácení do kolapsu

a všechny ty kurva a do hajzlu

a Ježíši Kriste raněných.

Nic tu nezůstalo než smrt.

Všechno je až na dřeň, ale kvůli morálním absolutnům: zobrazení, paměť, historie jsou vystaveny určitému taktickému osvětlení, nikdy ne s důrazem na to, ukázat, kdo má pravdu a kdo ne, ale kdo tam je, byl a bude. Je možné, jak Turner popisuje ve snu, který zahajuje jeho paměti, že současný válečný básník, alespoň v Americe a v Evropě, má blíž k bezpilotnímu letadlu bez předsudků a s černýma žhnoucíma očima. 

Uvěříš tomu, když to uvidíš.

Uvěříš tomu, když ti dvanáctiletý

hodí granát do pokoje.

Nebo když snajpr udělá 

díru do něčí lebky.

Uvěříš tomu, když čtyři chlapi

vystoupí v Mosulu z taxíku

a pokropí ulici kulkami.

Otevři krabičku se smrtí

a zjistíš něco o nožích

a zubech. Otevři krabičku se smrtí a 

poučíš se, jak drsní chlapi loví duše.

Neoficiálně byl podle této Turnerovy básně pojmenován válečný film The Hurtlocker (Smrt čeká všude) z roku 2008. Jakmile je krabička otevřena, zdá se, že obsahuje ducha války v novém tisíciletí, konfrontaci, zoufalství a žal.

Navzdory etickému bahnisku invaze, či snad kvůli tomu, Turner píše historii, osobní i globální, což je akt hodný historika naděje, naděje, že budoucnost může žít s traumatem neustálé přítomnosti, války, která se táhne kolektivní pamětí přes kontinenty i oceány. Paměť za historií jako sled vzpomínek týkajících se války jako živého, dědičného stavu, pomník v podobě básníka. Jeho je text, který může být vždy a jen vojákův a který promlouvá k těm, k nimž sám patřil.

Vítr v zádech je tlačí do tichých míst v historii, kde jména a životy a okamžiky a slova a naděje a všechny zvyky lidských bytostí jsou strženy, pod pískem a vodou a tíhou toho, co učinili, se nakonec promění v kámen. 

Poslední otázkou čekající na odpověď zůstává, kde končí kámen a začínají pomníky.

Článek britského básníka Joshuy Jonese přeložil z angličtiny Luboš Snížek.