Potom už jsem nedokázala veslovat dál. Dlaně jsem měla plné puchýřů, záda spálená, bolelo mě celé tělo. Povzdechla jsem si a sklouzla do vody. Ani to nešplouchlo. Plavala jsem pomalu, mé dlouhé vlasy se kolem mě vznášely jako nějaká mořská květina, jako sasanka, jako ta medúza, která je k vidění v brazilských vodách. Plavala jsem k tomu neznámému ostrovu, chvíli tak, jak jsem předtím veslovala, proti proudu, a pak, když jsem se vysvobodila z jeho sevření, mě začaly unášet vlny. Do zálivu a na pláž.

Ležela jsem tam natažená na horkém písku, hlavu plnou oranžové sluneční záře a moje spodnička (jediný kus oblečení, který jsem měla na sobě) se na mně pekla dosucha. Byla jsem unavená a vděčná. Jako bývají všichni zachránění. 

Padl na mě tmavý stín; nebyl to mrak, ale člověk s oslepující svatozáří. „Jsem trosečnice,“ vypravila jsem ze sebe nateklým suchým jazykem. „Ztroskotala jsem. Jsem tu úplně sama.“ A vztáhla jsem k němu napuchlé dlaně. 

Ten člověk si vedle mě dřepnul. Byl černý: byl to černoch s hlavou porostlou kudrnatou vlnou, celý nahý, kromě spodků z hrubé látky. Nadzvedla jsem se a zkoumavě pohlédla na ten plochý obličej, malá tupá očka, široký nos, masité rty, kůži, která nebyla černá, ale temně šedá a suchá, jakoby obalená prachem. „Agua,“ řekla jsem, zkusila jsem to portugalsky a posunkem naznačila pití. Neodpověděl, ale prohlížel si mě jako tuleně nebo sviňuchu vyvrženou vlnami, která zanedlouho zdechne a bude moci být rozporcována a posléze zkonzumována. U boku měl oštěp. Dostala jsem se na špatný ostrov, pomyslela jsem si a hlava mi klesla. Jsem na ostrově lidojedů. 

Natáhl ruku a hřbetem dlaně se dotkl mé paže. Zkouší, jaké mám maso, pomyslela jsem si. Ale potom se mi dech zpomalil a uklidnila jsem se. Páchl rybinou a ovčí kůží. Byl horký den. 

Nemohli jsme takto zůstat napořád, tak jsem se posadila a znovu začala posunky naznačovat pití. Celé dopoledne jsem veslovala a od předešlé noci jsem nepolkla ani doušek. Teď už mi bylo jedno, jestli mě potom zabije. Toužila jsem jen po vodě. 

Černoch se zvedl a pokynul mi, abych ho následovala. Vedl mě, celou ztuhlou a rozbolavělou, přes písečné duny a po stezce, která stoupala do hornaté části ostrova. Ale sotva jsme začali stoupat, něco mě strašlivě píchlo a z paty jsem si vytáhla dlouhý trn s ostrou černou špičkou. Třela jsem si ránu, ale pata mi rychle natekla. Kulhala jsem bolestí. Černoch mi nabídl svoje záda, naznačoval, že mě ponese. Váhala jsem, byl to střízlík, menší než já. Ale neměla jsem na vybranou. Tak jsem napůl skákala po jedné noze, napůl se vezla na jeho hřbetu, spodničku jsem měla vykasanou, bradou jsem se otírala o jeho drátěné pačesy a stoupala s ním do kopce. To podivné objetí zezadu konejšilo můj strach z něho. Nestaral se, kam klade nohy, všimla jsem si, že bosými chodidly drtí celé trsy těch trnů, z nichž jeden mi probodl kůži. 

Pro čtenáře odkojené příběhy cestovatelů mohou ta dvě slova – pustý ostrov – vykouzlit představu místa s jemným pískem a stromy poskytujícími blahodárný stín, s potoky, které běží vstříc trosečníkovi, aby ukojily jeho žízeň, kde mu do dlaní padá šťavnaté ovoce a kde se po něm nechce nic, jen proklimbat dny, dokud se neobjeví loď, která ho odveze zpátky domů. Ale ostrov, na kterém jsem ztroskotala já, byl úplně jiný: byl to velký skalnatý kopec s useknutým vrškem, zvedal se přímo od moře ze všech stran, kromě jedné, která byla posetá křovisky, která se nikdy neobalila květem a nikdy neshazovala listy. Ostrov lemovaly chaluhy vyvržené na břeh vlnami, linul se z nich nesnesitelný puch a byly domovem rojů velkých, bledých blech. Všude pobíhali mravenci, stejní, jaké jsme měli na Bahíi. A také další škůdci, kteří žili v dunách: byl to drobný hmyz, který vám vlezl mezi prsty u nohou a prokousal se do masa. Dokonce ani Pátkova tvrdá kůže se jim nedokázala ubránit: na chodidlech měl krvavé praskliny, kterým ale nevěnoval žádnou pozornost. Hady jsem neviděla, ale za dne vylézaly na slunce ještěrky, aby se ohřály; některé byly maličké a hbité, jiné veliké a neobratné, na hlavě měly modrá okruží, která se jim rozsvítila, když vycítily nebezpečí. Potom syčely a světélkovaly. Jednu jsem chytila do vaku a zkusila si ji ochočit, krmila jsem ji mouchami. Ale mrtvé maso odmítala, tak jsem ji pustila na svobodu. Také tam byly opice (o kterých budu vyprávět později) a ptáci. Ptáci byli všude: nejenom hejna vrabců (tak jsem jim říkala), kteří celý den štěbetali a poletovali z keře na keř, ale na útesech nad mořem také obrovské spousty racků a bílých terejů a kání rudochvostých a kormoránů, takže skály byly celé bílé, poseté jejich trusem. A v moři sviňuchy a tuleni a všemožné druhy ryb. Takže pokud by mi stačila společnost živočichů, mohla jsem si žít na svém ostrově v dokonalém štěstí. Ale kdo přivyklý lidské řeči se spokojí s krákáním, švitořením a vřeštěním, se štěkotem tuleňů a kvílením větru? Náš výstup konečně skončil. Můj soumar se zastavil, aby popadl dech. Ocitla jsem se na rovné plošině nedaleko jakéhosi tábořiště. Po obou stranách se pod námi rozprostíralo třpytivé moře a ta loď, která mě sem dovezla, se plnou parou vzdalovala k východu. 

Myslela jsem jenom na vodu. Nezajímalo mě, jaký osud mě čeká. Chtěla jsem jenom pít. U brány tábořiště stál nějaký muž. Měl tmavou pleť a hustý plnovous. „Agua,“ řekla jsem a udělala posunek. Mávl na černocha a já jsem pochopila, že hovořím s Evropanem. „Fala inglez?“ zeptala jsem se, jak jsem se naučila ptát v Brazílii. Přikývl. Černoch mi donesl misku vody. Vypila jsem ji, donesl mi další. Byla to ta nejlepší voda, jakou jsem kdy pila. 

Neznámý měl zelené oči, vlasy měl vybělené sluncem do barvy slámy. Usoudila jsem, že mu může být asi šedesát. Měl na sobě (dovolte mi ho celkově popsat) vestu a spodky ke kolenům, takové, jaké nosívají lodníci na Temži, a vysokou kuželovitou čapku. To všechno bylo posešíváno z kůží, kožešinou navrch. Na nohou měl pevné sandály. Za opaskem zastrčenou krátkou hůl a nůž. Je to vzbouřenec, bylo to první, co mě napadlo: vzbouřenec vysazený na břeh milosrdným kapitánem. A ten černoch pochází z ostrova a on si z něj udělal sluhu. „Jmenuji se Susan Bartonová,“ řekla jsem. „Vysadila mě posádka tamté lodi v dálce. Kapitána zabili a se mnou udělali tohle.“ 

Na té lodi, navzdory všem urážkám, jimž jsem tam byla vystavena, i v těch hodinách zoufalství, které jsem strávila sama na vlnách s mrtvým kapitánem, který mi ležel u nohou, zůstaly mé oči suché. Ale v tu chvíli, znenadání, jako by se mi z očního důlku vysunula nějaká páka, jsem se rozplakala. Seděla jsem na holé zemi, bolavé chodidlo jsem si držela v dlaních, kolébala jsem se dopředu a zase dozadu a vzlykala jako dítě. A ten neznámý muž (byl to samozřejmě Cruso, o kterém jsem vám vyprávěla) se na mě díval spíš jako na nějakou rybu vyvrženou vlnami než na nešťastné lidské stvoření. 

Jak byl Cruso oblečený, jsem vám už řekla. Teď vám popíšu jeho obydlí. Uprostřed té plošiny na kopci byl shluk skalisek, vysokých jako dům. V trojúhelníku mezi dvěma z nich si Cruso postavil z větví a rákosu chýši; rákosí bylo umně posvazované a propletené vějířovitými listy a tvořilo tak střechu a stěny. Svůj trojúhelníkový hrad Cruso obehnal plotem s brankou, která se otáčela na kožených závěsech, a za ním, chráněný před opicemi, rostl na záhonu divoký hlávkový salát. Tento salát, spolu s rybami a ptačími vejci, byl náš veškerý jídelníček na ostrově, jak ještě později uslyšíte. 

V chýši měl Cruso úzkou postel, která představovala veškerý jeho nábytek. Podlahu tvořila holá hlína. Pátek spal na rohoži pod okapy. 

Když jsem si konečně osušila slzy, požádala jsem Crusa o jehlu nebo nějaký nástroj, kterým bych si odstranila z nohy další trn. Přinesl jehlu vyrobenou z rybí kosti s ouškem proraženým na širším konci; čím ho udělal, netuším. Tiše sledoval, jak si vytahuji trn. 

„Budu vám vyprávět svůj příběh,“ řekla jsem. „Neboť si jistě říkáte, kdo jsem a jak jsem se tady ocitla. 

Jmenuji se Susan Bartonová a jsem osamělá žena. Můj otec byl Francouz, který prchl do Anglie, aby se vyhnul stíhání ve Flandrech. Ve skutečnosti se jmenoval Berton, ale, jak už to bývá, jeho jméno bylo ústy cizinců zkomoleno. Moje matka byla Angličanka. 

Přede dvěma lety unesl jeden Angličan moji jedinou dceru do Nového světa. Byl to jednatel a agent přepravního průmyslu. Vydala jsem se ji hledat. Když jsem přijela do Bahíi, setkala jsem se s odmítáním, a když jsem nepřestávala naléhat, s hrubostmi a výhružkami. Úředníci Koruny mi nenabídli žádnou pomoc, tvrdili, že je to záležitost, kterou si Angličané musejí vyřídit mezi sebou. Bydlela jsem po podnájmech, vydělávala si na živobytí šitím, a pátrala a čekala, ale žádnou stopu po svém dítěti jsem neobjevila. Tak jsem se nakonec, zoufalá a bez prostředků, nalodila na obchodní loď do Lisabonu. 

Deset dní po vyplutí z přístavu, jako kdyby mého neštěstí už tak nebylo dost, se posádka vzbouřila. Vtrhli do kapitánovy kajuty, a – hluší k jeho prosbám o život – jej nemilosrdně zavraždili. Ty, kteří byli proti, spoutali do okovů. Mě vysadili do člunu s kapitánovým mrtvým tělem a nechali mě moři napospas. Proč se tak rozhodli, to nevím. Ale bývá obvyklé, že ty, které jsme zneužili, postupně znenávidíme a nepřejeme si, aby na nich náš zrak museldéle spočívat. Srdce člověka je temný les – to je jedno úsloví, které mají v Brazílii. 

Byla to náhoda – nebo to tak vzbouřenci zamýšleli –, že mě vysadili na místě, odkud byl vidět tento ostrov.,Remos!‘ volal námořník z paluby. To znamenalo, že se mám chopit vesel. Ale já jsem se třásla hrůzou. Smáli se a pošklebovali se mi, a já se houpala na vlnách sem a tam, dokud se nezvedl vítr. 

Celé dopoledne, zatímco se loď vzdalovala (domnívám se, že vzbouřenci se chtěli stát piráty u břehů Haiti), jsem veslovala s mrtvým kapitánem u nohou. Dlaně jsem brzy měla plné puchýřů – pohleďte! –, ale neopovažovala jsem se ustat, bála jsem se, že mě proud odnese pryč od vašeho ostrova. Daleko horší než bolest, kterou mi působilo veslování, byla představa, že mě v noci proud zanese na širé pusté moře, kde, jak jsem slýchala, číhají nasvou kořist hlubinné příšery. 

Potom už jsem nedokázala dál veslovat. Dlaně jsem měla plné puchýřů, záda spálená, bolelo mě celé tělo. Povzdechla jsem si a sklouzla do vody. Ani to nešplouchlo. Začala jsem plavat směrem k vašemu ostrovu. Vlny mě donesly až na pláž. Zbytek znáte.“

 

 

foto ©Milena Findejs