Nelehké začátky našich krajanů za oceánem

Celá staletí byli Češi nuceni bojovat za existenci a zachování vlastního národa, když se na dlouhou dobu dostali pod nadvládu rakouské monarchie. Museli bránit svůj jazyk i kulturu. Dlouhou dobu neumožnil feudální systém nižším vrstvám vlastnit půdu a jako nevolníci neměli téměř žádnou osobní svobodu, bez souhlasu pánů se nesměli oženit, chodit do školy či se odstěhovat. Mimo půdu panství, ve kterém žili, neměli žádná práva, často se tak za celý život nepodívali dále než do sousední vesnice. Není tedy divu, že se mnozí z nich, když bylo zrušeno nevolnictví a později i robota, rozhodli opustit svou rodnou vlast a zkusit štěstí v zemi, která jim slibovala politickou i ekonomickou svobodu, které se jim zde nedostávalo. Osudy českých vesničanů, kteří se vydali na dlouhou cestu za vysněným životem za oceán a kteří často těžce budovali nový domov, svědčí o odvaze a urputnosti našich krajanů, kterou později prokázali, když neváhali i přes každodenní starosti pomoci finančně i materiálně své staré vlasti za první světové války i v boji za samostatnost Československa.

Pozoruhodné osudy prvních krajanů v Americe

Už Jan Ámos Komenský se zajímal o kulturu nově objeveného světa. Dokonce mu podle některých pramenů bylo nabídnuto místo na Harvardově koleji, Komenský ale zůstal věrný evropskému kontinentu a dal raději přednost Švédsku. A tak se tedy tenkrát nestal jedním z prvních Čechoameričanů na americké půdě.
Příchod prvních krajanů do Ameriky se datuje od druhé poloviny 17.století. Odcházeli s nadějemi na lepší budoucnost  do země, která jim slibovala svobodu vyznání i politickou, často si byli vědomi, že jejich romantické představy budou na hony vzdáleny skutečnému životu, který je čeká. Většina z nich pracovala v továrnách nebo se z nich stali farmáři na nekonečných prériích.
Prvním historicky doloženým Čechem byl Augustin Heřman, který pro holandskou Západoindickou společnost vyjednával s indiánským obyvatelstvem odkup půdy u dnešní Philadelphie. Později pracoval v Novém Amsterodamu, tedy dnešním New Yorku, jako člen nejvyšší rady guvernéra. Živil se také jako diplomat, obchodník a kartograf. Je autorem první mapy Virginie a Marylandu a také vůbec jednoho z prvních vyobrazení New Yorku. Za své zásluhy obdržel rozsáhlé pozemky, které jako správný vlastenec pojmenoval „České panství“ (tedy Bohemia Mannor).    
Významnou stopu na americké půdě zanechali Moravští bratři prchající před náboženským pronásledováním z Čech. V Pensylvánii ve městě jménem Bethlehem vybudovali společný dům, zvaný Gemeinhouse, ve kterém se jim podařilo soustředit misijní aktivity mezi indiánské obyvatelstvo. Mnozí z misionářů se pak stali se svými poznatky cenným zdrojem poznání života severoamerických indiánů. Amerikanista Ivan Dubovický ve své knize Češi v Americe upozorňuje na přínos Moravských bratrů v oblasti hudby. Navzdory cizímu kulturnímu prostředí se jim podařilo uchovat tradici moravské lidové hudby i obeznámit americké obyvatelstvo s evropskými skladateli.
Některým Čechům se v zámoří podařilo výrazně prosadit, jako se to v oblasti literatury podařilo moravskému rodákovi Karlu A. Postlovi, jenž se spolu s Jamesem Fenimorem Cooperem stal velkým průkopníkem americké dobrodružné literatury. Zasloužil se o to, že do evropské kultury pronikly indiánské příběhy inspirované beznadějným bojem původního obyvatelstva s bezohlednými bílými kolonisty, jak jej sám popisuje ve své knize Tokeah aneb Bílá růže. Sám byl nucen ze starého kontinentu uprchnout před policejním režimem hraběte Metternicha. O něco později se hraběti „pomstil“ ostrou kritikou zpátečnického rakouského režimu v knize Austria as It Is: or Sketches of Continental Courts.   

Strastiplná pouť prvních českých osadníků do nové země

Když byla v roce 1848 zrušena robota, jen zdánlivě tím byly odstraněny poslední pozůstatky feudální společnosti. Chtěl-li se ovšem běžný rolník vyvázat z roboty, musel zaplatit opravdu tučnou náhradu, a mnozí z nich by se tak ocitli na dně.  Když se nadto začaly v Čechách i na Moravě šířit kramářské písně o blahobytu v Americe a i po těch nejodlehlejších vesnicích objevovat letáky o nálezech zlata a prodeji levných pozemků, emigrace se v důsledku těžké situace v Rakousku-Uhersku pro mnohé jevila jako jediné východisko. Díky těmto skutečnostem nastal po roce 1848 skutečně masový odliv obyvatelstva za oceán, částečně díky obrovské propagandě, kterou živily americké lodní a železniční společnosti, jejichž agenti distribuovali po celé zemi brožury a letáky slibující začít nový, lepší život.
Samostatnou kategorii vystěhovalců představovali Češi pronásledovaní rakouským režimem, ať už kvůli náboženskému přesvědčení či politické příslušnosti. Z těchto důvodů Čechy opustila řada představitelů socialistického hnutí, mezi nimi i Josef Boleslav Pecka.  

Chudí vystěhovalci, venkovská čeleď či městský proletariát, byli nuceni snášet otřesné podmínky na lodích, které je měly dopravit za lepším životem. V malých nevětraných prostorách se tísnily až stovky pasažérů - mužů, žen i dětí, jejichž situace se o mnoho nelišila od otroků dovážených z Afriky. Jídlo, které si sebou vezli, se často zkazilo po prvních týdnech plavby a nezbylo než jíst zatuchlé a zkažené zbytky. Největším zabijákem byly nemoci, které se na lodi šířily jako požár, zvláště cholera. V těchto podmínkách mnohé rodiny americké břehy ani nespatřily, zemřely již během plavby, často dorazili pouze vdovy či sirotci.

Pro většinu osadníků představoval příchod do Států kulturní šok, odlišný byl život ve městech i v prériích, těžko se adaptovali na nové prostředí, byli znevýhodněni neznalostí anglického jazyka. Mnozí z prvních osadníků přicházeli do Států jen s holýma rukama a odhodláním začít nový život.
Cyril M. Klimesh, který ve své knize Přicházeli zdaleka sleduje osudy prvních českých emigrantů, kteří se usadili ve městě Spillville ve státě Iowa, popisuje útrapy českých „pionýrů“: „Jakmile totiž čeští emigranti opustili bezpečí své vesnice, stali se snadnou obětí podvodníků i nešťastných náhod, protože byli v mnohém naivní. Bojovali nejen s živly, nemocemi a nedostatkem peněz, ale i s darebáky, kteří se snažili připravit je i o to málo, co měli…Byla to tedy cesta plná strádání, nepohodlí, útrap a často i tragédií.“
Na své začátky v nové zemi tak zcela jistě nevzpomínali jako na „zlaté časy“. I poté, co se mnohým z nich podařilo usadit, byly těžkosti a starosti na denním pořádku. Prérijní život osadníků byl zcela odlišný od toho, který vedli na českém venkově. Na farmách vzdálených od sebe i několik mil byl každý odkázán sám na sebe, vystaven nemocem, útokům divokých zvířat, ale také nájezdům indiánských kmenů. Cyril M. Klimesh upozorňuje, že Indiáni se chovali pro osadníky zcela nevypočitatelně. Zatímco Siouxové často vypalovali domy, zabíjeli a unášeli osadníky, některé mírumilovné kmeny s bílými obyvateli vycházeli. Zmiňuje se např. o případu, kdy šest Indiánů z kmene Winnebago vtrhlo do chalupy jednoho z osadníků: „…jeho bezbranná žena stála ochromená strachem. Indiáni sebrali ještě teplý chléb a pokojně odešli, a po čtyřech dnech se objevili znovu s čerstvě skoleným jelenem a planými švestkami.“
Chtěli se tak odvděčit za jídlo, které si od ní vzali.

 Literatura:
Ivan Dubovický:  Češi v Americe
Cyril M. Klimesh:  Přicházeli zdaleka
Dagmar Hájková:  Naše česká věc
František Hanzlík a Václav Vondrášek: Krajané v USA a vznik ČSR

- - - - - - - - 

Projekt připravuje Marie Fišerová