Tomáš Grulich: Česká diaspora

95. výročí podpisu Pittsburské dohody a vzniku Československa oslavila česká delegace návštěvou Pittsburské univerzity a její Československé národní síně. Pomáhala ji vybudovat dcera T. G. Masaryka Alice společně s Čechy trvale žijícími v Pittsburghu. Tomáš Grulich, předseda Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, měl jako všichni nabytý program, který byl dán především oblastí jeho ústavního působení. Poprosili jsme jej o komentář, jaké si přivezl pocity a materiál z této cesty pro svou další práci.

Když jsem v hotelovém pokoji v americké Pensylvánii otevřel „Pittsburgh´s Yellow Pages“, často jsem narazil na jména Harry Nowak, Marry Svoboda, Jeff Nowotny. Bylo tedy jasné, že jsem se ocitl ve městě, ve kterém je patrný otisk české a slovenské komunity. Z tohoto hlediska je i pochopitelné, že se Pittsburgh stal centrem českých a slovenských snah a že zde byla před pětadevadesáti lety podepsána tzv. Pittsburská smlouva určující budoucí soužití Čechů a Slováků v jednom státě. Původní dům, ve kterém budoucí první prezident Československa T. G. Masaryk podepsal zmíněnou smlouvu, ustoupil nové výstavbě. Význam této události nebyl zapomenut, v jednom z nových domů byl umístěn památník zobrazující T. G. Masaryka a Woodrow Willsona a v místním parku tuto událost dnes připomíná také pamětní deska.

Kdysi významné ocelářské a průmyslové město Pittsburgh lákalo přistěhovalce z Evropy dobrými výdělky a perspektivou lepšího života. Stalo se cílem i naší emigrace, české, ale především Slováků, a v roce 1918 také sídlem zastřešující krajanské organizace Slovenská liga. Je potěšující, že i když sláva ocelářů ustoupila v sedmdesátých letech 20. století novým odvětvím vědy a průmyslu, neztratil Pittsburgh na zajímavosti ani pro novou českou migraci. A tak jsem zde měl možnost setkat se s místními Čechy, ať již šlo o potomky přistěhovalců z přelomu 19. a 20. století, příslušníky exilu uprchlé z Československa před komunistickou totalitou až po nejmladší občany ČR, kteří v současnosti navštěvují některou z pittsburských univerzit, nebo jsou zaměstnání ve světově významných podnicích, jakým je například firma Westinghouse.

Rád bych podotkl, že v současné době se k České republice ve světě hlásí kolem 2,5 milionů lidí. Jde o velmi různorodou skupinu lišící se především důvody svého odchodu. Pro českou společnost je velmi překvapivé, že za posledních dvacet let opustilo Českou republiku 150 až 200 tisíc občanů, kteří žijí trvale nebo dočasně mimo svou vlast (jen pro srovnání - dle statistiky StB odešlo mezi lety 1948 až 1989 z ČR přibližně 150 tisíc lidí). Odjeli za prací, studiem nebo i za hlasem svého srdce. Přesný počet neznáme, žádná statistika není vedena. Jde o kvalifikovaný odhad ministerstva práce a sociálních věcí. Každopádně Českou republiku opouštějí odvážní a vzdělaní lidé, kteří pak zdejší společnosti chybí.

Z tohoto důvodu stálá komise Senátu PČR pro Čechy žijící v zahraničí realizovala během letošním podzimu mezinárodní konferenci zabývající se podporou návratové politiky. Nejedná se pouze o návrat fyzický, ale o udržování kontaktů mezi majoritní společností a její diasporou žijící v cizině. Vzájemné obohacování by pak mělo být cílem nového legislativního a institucionálního uspořádání. Potřeba identifikovat zájmy české diaspory se stala jádrem vzájemné debaty mezi senátní delegací a zástupci Čechů žijícími v Pittsburghu. To je myslím hodně důležité. Celých dvacet let jsme usilovali o nový zákon o státním občanství a jsem rád, že od 1. ledna 2014 vyjde v platnost, je v něm zakotvena možnost dvojího občanství pouhým prohlášením lidí, kteří pozbyli občanství České republiky, potažmo Československa, v důsledku svého odchodu před komunistickou diktaturou. V současné době evidujeme čtyřicet škol po celém světě počínaje Spojenými státy, přes Austrálii až po Evropu s výukou češtiny a českých reálií. Jedná se o děti převážně z bilingvních rodin. Iniciativa vychází z potřeb samotných rodičů. První taková škola byla založena před deseti lety v Paříži.

Diskuse s českými krajany v Pittsburghu ukázala, že stejně jako ostatní české minority by chtěli mít možnost korespondenční volby. Tím by mohli naplnit své volební právo zajištěné Ústavou ČR. Senát PČR již třikrát navrhl změnu volebního zákona, ale nikdy se nenašla dostatečná politická vůle ke schválení takové novely. Dále se ukazuje, že několik institucí a ministerstev se nezávisle na sobě zabývá soužitím české diaspory a majoritní společnosti. Jejich činnost je však atomizována a schází jejich koordinace. Vzniká potřeba nového legislativního a institucionálního zabezpečení. Obecně řečeno schází pracoviště, které by zastřešovalo a koordinovalo veškerou činnost v této oblasti. Rád bych poukázal, že v sousedních státech, v Polsku, Slovensku, Maďarsku, Německu, jsou vztahy ke krajanům mnohem lépe v exekutivě propracované. Tyto věci mě dost rozčilují a máme co dohánět. Doufám, že se konečně přestaneme dívat skrz prsty na naše spoluobčany, kteří se svobodně rozhodli získat zkušenosti v zahraničí, a naopak se naučíme z jejich odvahy těžit pro naši společnost.

Tomáš Grulich je senátorem PČR a předsedou stálé komise pro české krajany žijící v zahraničí. Původní profesí je historik a etnolog, zabývající se národnostními vztahy.