Josef Mlejnek: Rozpad mnohonárodnostního státu

Po skončení první světové války Sigmund Freud napsal: „Rakousko-Uhersko už není…dál budu žít s torzem a představovat si, že je to celek.“ Rozpad monarchie mnozí vnímali jako konec vžitého řádu, kde má vše své místo, zvláště když v nově vzniklých státech vyvstaly nejrůznější problémy – spory o hranice, zesílení nacionalismu či hospodářská krize.

Rakousko-Uhersko bylo mnohdy líčeno jako „žalář národů“, souhlasíte s tímto výrokem? Lze hovořit o útlaku v případě českých zemí?

To je charakteristika z doby první republiky, po rozpadu Rakouska-Uherska, kdy nový režim, jak to tak bývá, potřeboval pohanět ten starý. Výraz „žalář národů“ je  přehnaně kritický a vlastně i historicky zcela mylný, neboť novodobé národy se ve středoevropském prostoru zformovaly ve velké míře právě v rámci habsburské monarchie.

Jak se díváte na názor, že rozbití Rakouska-Uherska byla velká chyba, která poznamenala osud středoevropských národů ve 20. století?

To rozbití nebyl nějaký čistě svévolný akt, k tomu prostě došlo vlivem řady historických či civilizačních procesů. Těžko v době nástupu demokracie, moderního národního státu, hesla o sebeurčení národů a podobně udržet pohromadě státní útvar, který v roce vypuknutí první světové války sjednocovala pouze panovnická dynastie, armáda a byrokracie.

Šlo podle Vás řešit problém malých národů na bázi federace v rámci Rakouska-Uherska?

Myslím, že ne, již jen z toho důvodu, že jakmile se malý utlačovaný národ osamostatní, začne okamžitě utlačovat ty ještě menší. Nové národní státy projevovaly po první světové válce tendenci rozšiřovat své území a dokonce propukla řada konfliktů o hranice. I kdyby taková federace vznikla, záhy by se asi rozpadla.

Obecně bývá jako příklad úspěšného řešení mnohonárodnostního státu uváděno Švýcarsko. Četla jsem, že Edvard Beneš sliboval na mírové konferenci v roce 1919,  že se Československo stane právě „druhým Švýcarskem“. Bylo to v československém prostředí reálné?

Beneš to sliboval, aby uchlácholil představitele velmocí na mírové konferenci, kteří se oprávněně obávali toho, že rozdělení střední (středovýchodní) Evropy na národní státy povede ke konfliktům a destabilizaci. Švýcarsko se často uvádí jako vzor, kde kdo se na něj odvolává, ale je to země hodně specifická a její model je v praxi jen obtížně přenositelný. Už jen z toho důvodu, že tři hlavní švýcarské „národnosti“, Němci, Francouzi i Italové mají „za horami“ svůj vlastní velký národní stát a nemusí se tudíž bát o identitu svého jazyka či kultury. Mohou si tak dovolit luxus odlišnosti, výjimečnosti. Jakmile by na území Švýcarska žil nějaký další početnější „národ“, bez vlastního národního státu, který se právě ve švýcarském státu chce plně sebeurčit, nastaly by vážné komplikace.

Císař Karel se snažil  o ukončení první světové války i o reformu monarchie. Z jakých důvodů nebyly jeho snahy úspěšné?

Jeho snaha o ukončení první světové války byla neúspěšná i kvůli obrovské závislosti Rakouska-Uherska na Německu. A návrh na reformu monarchie přišel už moc pozdě, tehdy už to bylo málo a dalo se to dešifrovat i jako přiznání slabosti a bezmocnosti.

Jaké byly poslední dny Rakouska-Uherska? Jak si vůbec můžeme představit takové poslední dny tisícileté říše?

O tom je samozřejmě řada knih, jednoduše se na to odpovědět nedá. Ale šlo vlastně o organizovaný rozpad za spolupráce umírajícího starého režimu. Všichni se tehdy báli sociálních bouří, revolucí, jako jeden z hlavních úkolů státních orgánů představitelé starého i nového režimu viděli nutnost zajistit zásobování alespoň základními potravinami a uhlím.  A všichni byli hlavně rádi, že končí válka.

Josef Mlejnek ml. je český politolog a publicista, v současnosti působí na Institutu politologických studií FSV UK Praha, zabývá se přechody k demokracii, ústavními a volebními systémy, oblastí střední a východní Evropy.   

- - - - - - - - 

Projekt připravuje Marie Fišerová