Fernando Arrabal: Bylo by účinnější bombardovat minisukněmi

Fernando Arrabal: Podle mezinárodního tisku od New York Timesu po Spiegel “nakladatelé děl Michela Houellebecqa autorovi přikázali, aby od novinářů udržoval vzdálenost nejméně sta metrů“ (M. Stouvenot). Je pravda, že od 5. září nedáváte nebo nesmíte (?) poskytovat rozhovory. Vaši nakladatelé se bojí, že…

Michel Houellebecq: … nemají čeho. Ve skutečnosti nejsem tak odvážný člověk.

Fernando Arrabal: Odvaha zdá se není ctností. Catherine Milletová si novinám Libération stěžuje, že Vaši nakladatelé se pouze „uboze sklonili“ před těmi, kteří se vás chtějí zbavit…

Michel Houellebecq: … a přitom se její kniha na žebříčku bestsellerů objevuje hned za mojí.

[Smějeme se, zatímco Klement, jeho Welsh Corgi okusuje pěknou, očíslovanou krabičku s hodinkami Swatch.]

Fernando Arrabal: Catherine Milletová připomíná, že Maurizio Cattelan, italský umělec, který před dvěma lety vystavil papežův obraz roztříštěný meteoritem, se ani neobjevil u soudu,. „Oh! la la“, řekla ředitelka časopisu Art Press, bylo by přece skandální, kdyby jeho galerista měl couvnout před Vatikánem!“ Vy jste dnes ale zakazován, haněn, možná s takovou radikálností, s jakou vám zítra budou tleskat…

Michel Houellebecq: I kdyby se tak stalo, nebudu to brát za svoje zadostiučinění. Nepociťoval jsem chuť po pomstě ani v okamžiku, když jsem na Champs-Elysées narazil na chudáka bezdomovce, v kterém jsem poznal kluka, který mě v pubertě mučil na školních záchodcích.

Fernando Arrabal: Ale Miguel, ústřední postava Vašeho románu Platforma, ten na pomstu jistě myslí, to když skupina fundamentalistických teroristů vyvraždí 117 turistů. To když najde tělo své tolik milované Valérie, tělo roztrhané na kusy.

Michel Houellebecq: Dávno před tím, než jste se připojil k jisté surrealistické skupině (to bylo v 60. letech, ne?), André Breton přeci prohlásil, že „láska bude křečovitá nebo nebude vůbec“.

Fernando Arrabal: Miguel je v šoku před zmasakrovaným Valériiným tělem a chápe, že už nikdy nebude moci levitovat mezi jejími rty. V záchvatu bolesti vyslovuje těch pár vět, které tolik pohoršily: „Cítím nadšené mrazení pokaždé, když slyším, že někde zabili teroristu… Nenávidím Islám… zničil mi celý život“.

Michel Houellebecq: Michalovu (či Miguelovu jak říkáte) žízeň po odplatě nesdílím, i když chápu, že jí může být člověk stržen.

Fernando Arrabal: Pomstychtivé myšlenky jsou v dnešní době tak dětinské! Zítra se stejně zpoza zdi vynoří možnost zvrácení na druhou stranu…

Michel Houellebecq: Jak by tuto možnost zvrácení ale vyjádřil člověk, který dokáže napsat: „Houellebecqův román je monstrózně nactiutrhačný…“

Fernando Arrabal: Noví inkvizitoři si nacházejí nové cíle, někde mezi policajty a plameny. Pro mě je Platforma morální traktát a lyrická báseň naší doby.

Michel Houellebecq: Už léta mě posuzujete s velkomyslností, kterou si nezasloužím. Ale s Vámi si mohu popovídat (kromě jiných podivností) o největším žijícím, byť skrytém matematikovi…, Alexandrovi Grothendieckovi. Proto jsem veřejně prohlásil, že jste mnohem víc než přítel, že jste můj „nemýtus“… Od doby dospělosti jsem se s vlastním otcem viděl tak málo, naposledy před pěti lety. Nemáme si co říct.

Fernando Arrabal: Ale vždyť se jmenuje René! Muž, který Vám dal život, je tedy doslova Renatus, ten kdo se rodí dvakrát, a Vás nechal pokřtít jako Michala - archanděla. Renesance, kterou archandělsky zvěstujete, musí mimo jiné… srazit draka.

Michel Houellebecq: Ale ne získáním Goncourtovy ceny. Víte, že mě vymazali ze seznamu finalistů? Z morálních důvodů!

Fernando Arrabal: Ať si trhnou nohou!... Pan Robbe-Grillet…

Michel Houellebecq: Ale já vůbec o těch cenách nic nevím… Co se Robbe-Grilleta týče… oba dva jsme vystudovali agrotechnické inženýrství ve stejné škole, jen s rozdílem čtyřiceti let. Je to vynikající škola, k tomuto příbuzenství se rád přihlásím.

Fernando Arrabal: Jednou jste mě na pár hodin zavedl do jisté kavárny jménem Fernando. A pak…

Michel Houellebecq: …Takže už víte, že to bylo naproti právě té školy?

Fernando Arrabal: Ano, ale došlo mi to mnohem později…  Říká se, jistě aby Vás zkritizovali, že jste si na trávník před Vaším novým domem na Vašem irském ostrově postavil tři trpaslíky hodné křupana.

Michel Houellebecq: Jenom tři.

[Při těch slovech začíná Klement, zdá se štěstím, poskakovat.]

Až do mých třinácti let jsem byl naštěstí hýčkán jednou ženou: mojí babičkou, otcovou matkou, Henriettou.

Fernando Arrabal: Neznamená to jméno něco jako „dům pro krále“?

Michel Houellebecq: Ona volila komunisty… ale pro mě si vždycky přála, abych bydlel v těch nejkrásnějších královských palácích.

Fernando Arrabal: Představuji si ji jako babičku, po které všichni tak nějak toužíme.

Michel Houellebecq: Pro ni nebyly důležité ani tak volby, předvolební kampaně nebo politické diskuse… jediné, co se počítalo, byl ten její hlas pro komunisty, které stejně volila ze zvyku.

Fernando Arrabal: Co by dnes asi řekla na Afghánistán?

Michel Houellebecq: Že by tam ten stát nebyl, kdyby to byla sovětská republika.

Fernando Arrabal: S novým člověkem!

Michel Houellebecq: Ano, ale bez „moderního člověka“. Naši současníci, posedlí prací, se vyhýbají lásce. Člověk dnes ze sobectví odmítá přijmout sňatek a nezná umění milovat. Vytváří si systém, v kterém nelze žít.

Fernando Arrabal: Morituri te salutant!

[Propukáme v smích, jako bychom kýchli najednou… abychom zmírnili naši bolest?]

Michel Houellebecq: Myslím, že dobře navedená raketa by mohla navěky zničit černý kámen v Mecce.

Fernando Arrabal: Ale to je provokace!

Michel Houellebecq: Moje babička měla hrůzu ze skandálů. Stejně jako Stalin. Tak jako já dnes. Já si přeji jen pořádek. Je to možná proto, že její snacha, moje matka, ráda provokovala.

Fernando Arrabal: Vaše matka… Jeannine… což znamená „Bůh dává“.

Michel Houellebecq: Z její strany mám taky nevlastní sestru Kateřinu, jako katharos, čistý. Ale se svým otcem jsem vlastně doopravdy nežil, ani s matkou… tu jsem naposledy viděl před deseti lety.

Fernando Arrabal: Říká se, že pracuje na knize o Vás.

Michel Houellebecq: Myslím, že ve svém období sexuálního libertinismu a tvrdého levičáctví snad zkusila všechno, dokonce i knihu proti kolonialismu, pod pseudonymem Leloutre.

Fernando Arrabal: Leloutre je skoro jako la loutre (vydra, pozn. překl.)! Neobrátila se náhodou na Islám?

Michel Houellebecq: Podle mě je toho schopná třeba proto, aby dopálila ostatní. Slyšel jsem, že teď už není jen doktorkou, ale také anestezioložkou.

Fernando Arrabal: Navštěvovala Vás, když jste pobýval v nemocnici a psychiatrických léčebnách?

Michel Houellebecq: Nikdo z rodiny mě nenavštěvoval: babička právě umřela a byl jsem tehdy už rozvedený.

Fernando Arrabal: Byl jste, myslím, … natolik…. narušený rodinným prostředím,… že svoje vlastní utrpení ani měřit nemůžete. A dnes je z vás smírčí oběť, svatební milodar mezi soudci a katy. Hned, jak byl lov prohlášen za zahájený, stal jste se mladým básníkem, kterého lze vláčet k soudům, označit všemi nálepkami, kterému lze plivat do tváře.

Michel Houellebecq: Obviňují mě, že jsem ten nesmírný zvrhlík „uprostřed světa“.

Fernando Arrabal: Byla Vaše první žena Jacintha opravdu květina?

Michel Houellebecq: To byla kometa… Náš svazek trval krátce: dobu nutnou přesně na to, aby se narodil syn, Etienne… a abych začal svou dlouhou pouť po psychiatrických chodbách.

Fernando Arrabal: Etienne, Štěpán, stephanos, ověnčený… jako by byl Vaším darem té, která Vám zřídila „dům pro krále“, Vaší babičce.

Michel Houellebecq: Bylo mi tehdy sotva dvacet. V porovnání s mým čtrnáctým rokem, to byl ale pořádný rozdíl!... Měl jsem nadměrné nadání pro matematiku… teď mi je čtyřicet tři a pokaždé, když chci na chvíli zavřít oko, musím se nacpat prášky. Nebo zajít za hypnotizérem, abych mohl… zvednout ruku.

Fernando Arrabal: Mí nejlepší přátelé zemřeli stejným způsobem jako Beckett, Cioran, Ionesco, Topor, i Vy v mém životě zaujímáte výsadní místo.

Michel Houellebecq: S Vámi můžu mluvit o teologii, sexu, filozofii, vědě a lásce… A vždycky s osvícenou vážností, kterou dává humor.

Fernando Arrabal: Dalo by se říct, že věci, které vyprávíte v Platformě, jsou Vám bližší proto, že jste na ně pohlížel ve svém zrcadle?

Michel Houellebecq: O prostituci však mluvím jen podle toho, co jsem zaslechl.

Fernando Arrabal: Smějeme se, Vy i já, jako bychom měli nějaký nervový tik, za kterým se schováváme. S Vaší dnešní, druhou ženou Marie-Pierre jste navštěvovali swingers kluby?

Michel Houellebecq: Ano, jistě. Ale nemyslete si, že jen proto… aby mně udělala radost… jenom kvůli mně.

[Rozhoduji se, že zavolám jeho matce. Následuje srdečná a chaotická konverzace. Sděluje mi oddělení, na kterém leží její dcera, která ale nemá právo na návštěvy.]

Michel Houellebecq: Můžeme zaměňovat vraha ze Zločinu a trest s Dostojevským, nebo vraždícího lékaře s Calderonem?

Fernando Arrabal: A přesto různí roznašeči zpráv a řečí mají za to, že Miguelovy názory, té postavy z Platformy, jsou Vaše.

Michel Houellebecq: A já musím opakovat po Balzakovi: „Čím hanebnější život, tím víc na něm člověk lpí; život se tehdy stává vzdorem, pomstou za všechny okamžiky“.

Fernando Arrabal: Miguel s Valérií ve Vašem románě nakonec poznají amour fou.

Michel Houellebecq: Zakoušejí onu romantickou výjimku s příchutí čistoty, altruismu, něhy a malinových felací.

Fernando Arrabal: Jenže předtím, než ho láska oživila, byl Miguel zářným příkladem skromného a moderního cizopasníka!

Michel Houellebecq: Typický, horlivý onanista, nemilitantní rasista, starý mládenec, který se nijak nebrání. Každý den podniká pouť do jedné peepshow, aby si tam vyčistil hlavu a vyměnil slipy. Jeho sny jsou šedé nebo průměrné. Někdy se sice večer vydá někoho sbalit, ale nejdříve si musí dát panáka gin toniku na kuráž. A viagru užívá, aby neusnul. Jako většina čtyřicátníků.

Fernando Arrabal: Kvůli tomuto románu Vás obvinili z reakcionářství, Le Monde se ale postavil za Vás. Zatracují Vás jako rasistu a přitom jste svůj román začal právě portrétem tak svůdné Ajši.

Michel Houellebecq: Nikdy jsem si nepletl Araby s islamisty.

Fernando Arrabal: Pomlouvají Vás a nadávají do „pedofilů“, ale Vaše Julieta z Platformy, nebo ušlechtilá Valérie není žádná Lolita – je jí třicet, je inteligentní, antifeministická, nadaná, zkušená a velkorysá milovnice, jakých je dnes tolik mezi mladými ženami.

Michel Houellebecq: Nejoplzlejší na tom všem je, že i ateisté odmítají mým postavám právo na protináboženské smyšlení a pocity.

Fernando Arrabal: Neměl bych říct „amen“?

Michel Houellebecq: Že bychom měli tak málo iluzí, že už ani nemůžeme vzdát díky Bohu?

Fernando Arrabal: Kolik z nás by rádo uvěřilo, kdyby jen nebylo těch fundamentalistických škorpiónských tenat!

Michel Houellebecq: Náboženství slučitelné s vědeckým poznáním a kvantovou neurčeností by nám možná dokázalo vrátit kouzlo božství.

Fernando Arrabal: Vy jste ale veřejně prohlásil, že: „tím nejpitomějším náboženstvím je pravděpodobně Islám.“

Michel Houellebecq: Víte mojí devízou, možná také vaší a dalších našich současníků žíznících po vědění a víře by asi mělo být: „Neber jméno boží nadarmo.“

Fernando Arrabal: Svěřujete se mnohem spíš se svými nejistotami než s pravdami. Možná, že z téhož důvodu odpovídáte v televizi svým pověstným „nekonečným mlčením“?

Michel Houellebecq: A dnes od jedenácti do, no, už budou tři, jsme se v rozhovoru zastavili, jen abychom si hráli s Klementem.

Fernando Arrabal: Vzpomínám si, jak jsme jednou v Paříži během řeči spěchali pro japonskou loutku určené „Vaší“ Marie-Pierre.

Michel Houellebecq: No a nakonec jsme našli jakéhosi Buddhu v nějakém indickém obchůdku. A neříkejte, prosím Vás, „Vaší“ Marie-Pierre. To já jsem jí na tomhle irském ostrůvku o dvou stech obyvatelích naprosto napospas, vždyť tu není ani hromadná doprava.

Fernando Arrabal: Vím, že neumíte řídit, zato ona ano. Ale sem se dostanete přívozem…

Michel Houellebecq: … ona, když má ty svoje maniakální záchvaty, dokáže být i násilná, to by dokázala i podpálit záclony nebo nechat Klementa celý týden bez žrádla.

[Klement je stejně krásný Welsh Pembroke Corgi jako ti od anglické královny. Krabičku Swatch sice úplně rozhryzal, ale hodinky s věnováním pro mě respektuje. ]

Lidský rod by se mohl stát nesmrtelným, tento nový stav by tomu lidskému byl blízký, šlo by ho prodlužovat klonováním. Pravda a krása by i tak zůstaly mýty umění a vědy, ovšem byly by zbaveny bodla ješitnosti a neodkladnosti…

Fernando Arrabal: Vy i já, stejně jako Umberto Eco, kterého jsem před pár dny hostil doma, jsme Afričani. Vy jste se narodil nedaleko Madagaskaru, já v Mellile… (a Eco v Alexandrii).

Michel Houellebecq: Reunionské ostrovy jsou zeměpisně v Africe, ale v Asii původem svých obyvatel. Tam jsem také strávil krátké období, co jsem žil s matkou. „Uprostřed světa“.

Fernando Arrabal: Jak píšete na obálce…

Michel Houellebecq:… „uprostřed světa“ je právě podtitul mých dvou posledních knih, Lanzarote a Platforma.

Fernando Arrabal: Miguel z Platformy si stěžuje, že musí žít v jedné z těch „civilizovaných“ zemí, kde mnoho lidí ve svých vztazích ubíhají nejen ke lhostejnosti, ale často i krutosti.

Michel Houellebecq: Libertinství, které se stádovitě rozšířilo na konci sedmdesátých let, způsobilo ztrátu iluzí o světě, který o sobě stále vytrubuje, jak není „civilizovaný“.

Fernando Arrabal: Vy ale věříte, že altruismus je lidskou ctností schopnou prorazit hrůzu většiny nás lidí… Proto Vaše postavy tváří v tvář něze skládají zbraně… a když ji nalézt nedokážou, utíkají se k „sexuální turistice“.

Michel Houellebecq: Je to cesta neutěšitelných za svými utěšiteli, taková budoucnost světa!... A zároveň eutanazie nejbohatších zemí. Bohaté ženy a muži mají čím dál tím méně skrupulí, když chtějí využít sexuálních služeb tzv. třetího světa (Kuby například). A propos, docela rád bych se setkal s Fidelem Castrem. Mám pro něj návrh na úrovni ekonomicko-sexuální, jenž by mohl jeho ostrov finančně zachránit.

Fernando Arrabal: Myslíte, že jsme v naší společnosti všichni takoví neuspokojení milenci?

Michel Houellebecq: Žijeme mezi „psychiatrickými četníky“ a fízly horující pro to, „že musíme zkusit všechno“. A proti nám stojí milióny jedinců, kterým nezbývá nic jiného, než svoje tělo prodat. To je přeci ideální situace pro výměnu!

Fernando Arrabal: A v chaosu trestaném vždy tím nejbídnějším způsobem!...  Iliada je příběhem božským a lidským (stejně jako Platforma)… Existenční osudovost je výsměchem a zároveň nedosažitelnou skutečností.

Michel Houellebecq: Vzpomeňte si, jak hlavní postava v Lanzarote píše vypravěči: „sexualita patří mezi hlavní mocnosti… rozhodl jsem se, že se dám na náboženství… [tím, že se vzdám]jisté formy individuální svobody… [Což]je vždy vykládáno jako vážná osobní prohra“.

Fernando Arrabal: Pravda není pravdě podobná i ve chvíli, kdy pravděpodobnost není pravdou.

Michel Houellebecq: Nosíme v sobě zrádce, prázdnotu, vanitas, která zmizí… až ve stínu božím?

Fernando Arrabal: Přestože člověk padl na samé dno, může dosáhnout poznání. A protože skutečnost je podvod a svět iluze, kolegové „humanitního fízla“ v jednom z Vašich románů pořádají zbožné orgie. Tomuto sakrálnímu erotismu se věnují v  kruhu rodinném bez ohledu na věk, pohlaví a příbuzenské vztahy.

Michel Houellebecq: Sny se mohou stavět proti vší logice, všem našim principům. Ve Vámi zmíněné sektě mají přitom oni starci jistou krásu, protože se pomalu blíží k Bohu.

Fernando Arrabal: Falzifikace se v tomhle ideálním světě virtuálna vydává za hodnověrnou. Poslední stránky Platformy se odehrávají… v budoucnosti, stejně jako v Elementárních částicích nebo Lanzarote.

Michel Houellebecq: Ten časový skok… příznačné…

Fernando Arrabal: Ani psi baťůžkářů si toho nevšimli. Navštívit mohou jen stíny prázdnoty. Ale literatura je zrcadlo své doby.

Michel Houellebecq: Platforma se na pultech objevila osmnáct dní před zničením Twin Towers…

Fernando Arrabal: …. „Popeleční“ úterý. Romanopisec, jak říká náš přítel Milan Kundera, uplatňuje uprostřed dezinformace své pozorovací dary a má povinnost předávat nám svůj smích a své nejistoty.

Michel Houellebecq: Pouze mlčení je vražedné, rasistické a obscénní.

Fernando Arrabal: Když se spisovatel dostane na pokraj logiky, svět se začíná vytvářet k jeho obrazu a podobě.

Michel Houellebecq: Bombardování minisukněmi je účinnější než rakety. Slabým článkem muslimské společnosti je rozkrok. Přímo tam leží jeden ze strategických zdrojů.

Fernando Arrabal: „Slabým článkem“ slabocha je tedy pohlaví „slabého pohlaví“.

Michel Houellebecq: Ale já si nedokážu představit, že by společnost mohla fungovat bez sjednocujícího pilíře náboženství.

Fernando Arrabal: Vy sníte o světové vládě založené na dobru a bratrství? Ale předchůdci se nikdy nerodí pro vavříny. Ty padnou většinou sykofantům.

Michel Houellebecq: Společnost řízená morálními principy by vydržela až do konce světa.

Fernando Arrabal: A zrovna Vám vyčítají, že „popíráte člověka“.

Michel Houellebecq: Neo-kantovci se postaví za moje myšlenky, až se odvalí příboj nietzscheismu.

Fernando Arrabal: O co bychom tak požádali Grothendieka, Reného Thoma, Hawkinga, Prigogina, Trin Xuan Thuana a další filozofy, umělce, vědce současnosti, kterým leží na srdci právě transcendence?

Michel Houellebecq: Ať nám stanoví podmínky možné ontologie.

Fernando Arrabal: Vlastnosti bytí…

Michel Houellebecq: …to Klement změní svět!

[Blížím se ke dveřím a Klement se mě snaží přesvědčit svým lidským pohledem,… ale o čem vlastně?]

z francouzštiny přeložil Denis Molčanov