Disputace o pravdě Johna Maxwella Coetzeeho

Za svá díla dosáhl nemalých poct, jako první autor obdržel Man Bookerovu cenu dokonce dvakrát. Byl oceněn Nobelovou cenou za literaturu, pyšní se mnohými řády a čestnými doktoráty.

Ve svém díle se vrací ke svému dětství a dospívání v Jihoafrické republice a vykresluje politiku apartheidu. Jeho hrdinové jsou lidé, které bychom mohli označit nálepkou „outsider“. Každý autorův příběh je dokonale propracován a stylem má blízko k existencionalismu a často i k absurditě Franze Kafky nebo Samuela Becketta. 

Značně odlišnou tematikou se však zabývá jeho nová kniha s názvem The Good Story: Exchange on Truth, Fiction and Psychotherapy (Dobrý příběh: Disputace o pravdě, beletrii a psychoterapii). Práci vydalo newyorské nakladatelství Viking Books v roce 2015 a zatím nebyla přeložena do češtiny. 

Spisovatel se v ní zabývá především teorií pravdy. V dialogu s psycholožkou Arabellou Kurtzovou zkoumají skutečnost, že psychoanalytická praxe a beletrie navzájem mají hodně společného. Obě disciplíny se totiž zabývají mocí příběhů – jak vyprávění pacienta během terapie, tak spisovatelova imaginativní fikce. Jakou roli hraje pravda v obou těchto procesech? Coetzee si zde, jako ostatně v celém svém díle, klade otázku, jaký vztah má člověk ke své minulosti a zda je vůbec jejím vědomým autorem.

Coetzeeho znepokojení souvisí zejména s estetikou beletristického vyprávění. Rád by také věděl, do jaké míry je dovoleno užívat rétorické prostředky k tomu, aby autor dodal autobiografickému příběhu na dramatičnosti. Táže se: Měl bych raději používat neutrální, objektivní tón, který splňuje kritéria soudní síně? Nebo: Připustíme-li, že o sobě někdo vypráví lživý příběh za účelem zvýšení svého uznání – je to morálně přípustné?

Romanopisci, kteří vycházejí ze svých vlastních životních zkušeností, podle něj brzy čelí dilematu, jak dalece mohou pracovat se svými vzpomínkami, aby vytvořili esteticky lepší příběh. Je akceptovatelné přetvářet svou vlastní minulost? Smíme být tím, kým si přejeme být? Existuje nějaká vnější pravda a záleží na tom?!

A tatáž kritéria musí snad platit i pro psychoanalytiky. Spisovatel uvažuje nad tím, co je vhodnější, zda by měl terapeut konfrontovat pacienty s pravdou o nich samotných, anebo raději použít fiktivní příběh, který jim uleví. Kurtzová pokládá psychoanalýzu za proces osvobození příběhem, autobiografickou imaginací. „Pokud je hlavním cílem terapie vyléčit pacienta,“ ptá se psycholožka, „musí být pravda jedinou cestou ke svobodě?“

J. M. Coetzee je zaujatý pojmem absolutní pravdy. Má za to, že ji beletrie neumí ani přesně odrážet, ani překroutit. Tímto problémem se ve své tvorbě zabývá i Milan Kundera. I jemu jde o interpretaci reality a míry odlišnosti od původního sdělení. 

Coetzee jde ještě dál. Má za to, že existuje nespočet různých teorií pravd – emocionální, poetická, románová, matematická a další. Zajímá ho ale především idea oddělené, absolutní pravdy mimo oblast básně, příběhu nebo vědeckých disciplín. Autor se zabývá specifickou představou přirozené spravedlnosti, motivem, který se opakuje v dějové linii velkých příběhů například v Králi Oidipovi. 

Disputace o pravdě, beletrii a psychoterapii také odkazuje k tvorbě Dostojevského nebo amerického romanopisce Hawthornea a také k psychoanalytické praxi Melanie Kleinové a její následovnice Hannah Segalové. Tyto odkazy doprovází i zamyšlení nad tím, do jaké míry jsou příběhy vyprávěné společnostmi či národy zodpovědné objektivní pravdě.

Jako spisovatel, který vyrostl v Jihoafrické republice a nyní žije v Austrálii, se J. M. Coetzee dlouho soustředil na sílu „koloniálních“ příběhů. „Naši předkové byli brutální a nehumánní ve svém zacházení s domorodým obyvatelstvem“, říká, k čemuž se cítili oprávněni svým vlastním příběhem. Dnes jsme schopni sladit respekt k předkům s uznáním jejich chování. „Budou naši potomci po desetiletích stejně zděšeni naším zacházením s imigranty?“ ptá se Coetzee ve své poslední knize a táže se na integritu beletrie vůbec.

foto ©PWF J.M.Coetzee na Festivalu spisovatelů Praha, 2016