Colson Whitehead: Nemohl bych napsat Podzemní železnici a přitom být republikán

.

Jak vypadá váš tvůrčí proces? Máte nějakou rutinu?

No, obvykle pracuji od 10:30 do 15:30, tak to vypadá v dobré dny. Je to ideální pro napsání jedné až tří stran. Když dokážu napsat osm stran za týden, tak jsem fakt šťastný. Napsat román zabere dost času. Pokud dodržím osm stran za týden, tak mám 30 stran za měsíc a za rok tak mám celý román. A to nepíšu každý den. Někdy na to nemám chuť. Dokud zvládám napsat vytyčený počet stránek, jsem spokojený. A taky si před začátkem vytvářím hodně konceptů. Na začátku i na konci. Prostředek může být trochu nejasný nebo nedomyšlený,  ale pokud vím, kam směřuji... zdá se mi, že to tak funguje líp. Takže než začnu psát, hodně se věnuji struktuře textu.
Také hodně poslouchám hudbu. Mám seznam asi 2 000 skladeb, v němž je všechno možné od the Clash, přes Daft Punk, Edith Piaf až po Prince. A ti mi dělají společnost, přehrávám si tyhle písničky prakticky celý svůj život. A New York je hlučný – pořád tudy projíždí auta nebo sanitky, takže hudba mi pomáhá.

Když jste sbíral materiály pro Podzemní železnici, románu o otrokyni Coře, nastudoval jste toho hodně, především výpovědi bývalých otroků z 30. let 20. století. Je hlavní postava Cora inspirována někým z vyprávěních, která jste pročítal? Nebo je inspirována někým žijícím, třeba vašimi dcerami?

.

Ne, je vymyšlená. Občas jsou postavy inspirované mnou nebo lidmi, které znám, ale ona je převážně smyšlená. A ze všech mých postav toho má Cora ze mě nejméně, což je pravděpodobně důvod, proč se lidem Podzemní železnice líbí víc než mé ostatní knihy. *směje se*

.

.

Bylo těžké psát z pohledu pubertální hrdinky?

.

Vždycky je to těžké – ať už je vám hrdina velmi podobný či vůbec. Pokud jde vše snadno, tak do toho pravděpodobně nevkládáte veškeré úsilí. Takže jo, bylo to těžké, ale to je vždycky. Nebylo to těžší než s kteroukoliv jinou postavou předtím.

..

Zajímala by mě ještě jedna postava z Podzemní železnice. Při čtení se mi zdálo, že skoro každý běloch v knize byl nebo se stal zápornou postavou. A jediný, kdo zůstal dobrý, byl Sam. Je to tak?

.

Ne, není. Muž, který je odveze z Georgie, Fletcher, a schová je u sebe v domě – o něm bych řekl, že je kladný hrdina. Také Lumbly, který je na začátku nechá u sebe ve sklepě se zdá jako dobrák. A Martin, ačkoliv se nechce zaplést do nelegálních aktivit, Coře pomůže. Takže bych neřekl.

Ale je pravda, že jsou v knize počestní, dobří běloši a zlí černoši, stejně jako ve skutečném životě.

.

Proč si myslíte, že Podzemní železnice dostala Pulitzerovu cenu?

*ušklíbne se* Protože je dobrá.

.

To určitě je, ale myslíte, že bylo něco konkrétního, co si získalo porotu?

.

Ne, nemám žádné teorie, proč to tak bylo. A jsem velmi pyšný a šťastný, že se knize dostalo v USA a ve světě tak dobrého přijetí.

Člověk nikdy neví – myslím, že všechny mé knihy jsou dobré. Takže nedokážu říct, proč jedna uchytí a další ne.

.

Co vás motivovalo k psaní o této části historie? Měl jste například pocit, že se o otroctví a jeho následcích pořád dost nemluví?

.

Ne, spíš… víte, když jste dítě a poprvé slyšíte o podzemní železnici, tak si myslíte, že jde o nějaký vlak – a samozřejmě ne, je to lidská síť. Takže jsem prostě jen tak seděl a říkal si: „Co kdyby to ale skutečně byl vlak? Jaký příběh by z toho pak vznikl?“

Takže než vůbec přišla na scénu Cora, historie otroctví a železnice, tak tu byl nápad „Co kdyby to tak vážně bylo a co z toho dokážu udělat“. Nesnažil jsem se opravit nějaké křivdy historie nebo poučovat, jak to skutečně bylo. Snažil jsem se jen najít zajímavý příběh, který by mě lákal.

Řekla bych, že spousta lidí, kteří nejsou z USA, si při čtení vaší knihy myslela, že podzemní železnice byl skutečný vlak… v Evropě se většinou neučíme americkou historii tak podrobně, aby nás tohle nezmátlo.

.

Víte, Američané si také myslí, že jde o skutečnou lokálku. Až tak mizerně se to u nás vyučuje. V Evropě a na jiných kontinentech existuje omluva pro to, že to nevíte, ale v Americe to neplatí – i tak to ale spousta lidí neví.

.

Tuto otázku jsem pokládala loni i investigativnímu novináři Wesleymu Lowerymu a dostalo se mi zajímavé odpovědi, takže se vás zeptám na totéž – na sociální síti Tumblr jsem četla prohlášení, na nějž vznikly desetitisíce reakcí: „Všichni běloši jsou dědičně rasisté.“

Souhlasíte s tím, nebo ne?

.

Oh, Tumblr *směje se*... Rozhodně nesouhlasím.

.

Co si myslíte o myšlenkách Martina Luthera Kinga v souvztažnosti s dnešní dobou? Například jsem četla, že jedním z jeho návrhů, jak zlepšit situaci černého obyvatelstva v USA by byla finanční pomoc, kterou by běloši černochům dávali, jako určitou „reparaci“ za historické křivdy. Tak by mohli Afroameričané vybudovat svou komunitu na úroveň, která jim náleží. Myslíte, že by to bylo realizovatelné?

.

Zdá se mi to poněkud komplikované… jako autor na volné noze nikdy neočekávám, že mi přijdou peníze včas, a stejně bych přistupoval k tomuhle.

.

Takže jak to vypadá s rasismem v USA v roce 2018?

.

No, USA byly rasistické před 200 lety, byly rasistické před 150 lety během otroctví a jsou velmi rasistické i nyní. Nedávno jsme si zvolili bílého šovinistického prezidenta…

Situace se lepší, ale pomalu. Když se podíváme na příklad Baracka Obamy, byl zvolen 51 % obyvatel, 49 % ho nevolilo, a těch 49 % pak zvolilo Trumpa. Nezmizeli jen tak přes noc, jenom protože jsme tehdy najednou měli černého prezidenta. Ti, kteří byli rasisti 4. října 2008 (pozn. prezidentské volby), jsou rasisté i 5. října 2018 (pozn. oznámení výsledků voleb), takže...

..

Jste demokrat nebo republikán?

.

Ehm… nemohl bych napsat takovou knihu (pozn. Podzemní železnice) a být republikán.

...

Napsal jste řadu knih v mnoha různých žánrech. Což je fascinující vzhledem k tomu, že autoři se většinou spíše zaměřují na určitý žánr nebo jejich okruh. U vás se zdá, že vám vyhovuje mezi nimi přepínat a míchat je dohromady. Jak je to možné? Je to náročné?

.

Mám rád sci-fi, realismus, současnou literaturu a rád píšu věcnou literaturu, takže když píšu, mé zájmy se v knihách odráží. Je těžké přijít na to, co je třeba dobré v příběhu o zombie, co je třeba vyhodit… je těžké naučit se psát dlouhé texty, delší kusy v literatuře faktu, jako tomu bylo například v mé knize o světové sérii pokeru, románu The Noble Hustle. Ale zase díky náročnosti je to psaní zajímavé a zábavné. Ta výzva dodává knize vitalitu.

.

Pracujete teď na něčem novém?

.

Jo, zrovna jsem jednu knihu dokončil – před dvěma měsíci, vyjde v létě 2019. Jmenuje se The Nickel Boys a je o vězení pro mladistvé delikventy, je to nápravné zařízení. Je inspirováno floridskou školou A. G. Doziera pro chlapce, která fungovala přes 100 let a docházelo zde k neuvěřitelnému násilí - fyzickému, sexuálnímu; stráže studenty zabíjeli… v roce 2011 zařízení zavřeli a rozjela se vyšetřování. Takže příběh je o dvou chlapcích, kteří v této velmi represivní nápravné škole pobývají v 60. letech a jeden z nich se odtamtud dostane a druhý ne.

A také se teď připravuji na novou knihu. Bude se odehrávat v Harlemu v 60. letech a půjde o detektivní román.