Coetzee a Auster: Přátelství je o rovnosti

Paul Auster, host Festivalu spisovatelů Praha v roce 2008, a John Maxwell Coetzee, který v říjnu vystoupí na jeho 26. ročníku, si začali dopisovat před osmi lety – symbolicky po setkání na ještě jiném literárním festivalu. Přestože Australan Coetzee, nositel Nobelovy ceny za rok 2003 a Auster, autor s váženým statusem na poli americké literatury, si navzájem četli své knihy po dlouhé roky, osobně se nikdy předtím nepotkali. Nedlouho potom obdržel Auster od Coetzeeho dopis s přáním pravidelné korespondence a inspirativního „vykřesávání jisker ze sebe navzájem".

Auster, nadšenec fascinovaný ve svém díle zvláštními náhodami, vtipálek s bezednou studnicí anekdot, který se ohání četnými známostmi, a Coetzee, přímý, skromný, většinou skeptický a nekompromisní moralista s filozofickým vhledem soudě podle dopisů, které nabídli ke knižnímu vydání, mají více společného, než by se na první pohled zdálo.

Jejich tříletý dialog je zachycen v knize Tady a teď a vydalo jej nakladatelství Faber and Faber. Skvělí spisovatelé žijící na dvou různých kontinentech se díky korespondenci stali také skvělými přáteli. Za tu dobu se jejich dopisy dotkly snad všech témat: Od sportu k otcovství, od filmových festivalů k incestu, od filozofie k politice, od finanční krize k umění, rodině, manželství, přátelství a lásce. Namísto rýpavého škádlení nebo přílišného odhalování soukromí nás Coetzee a Auster nechávají vstoupit do jejich myšlenkového světa a přitom poskytují vhled do jedinečného tvůrčího procesu. Michael Dirda z Washington Post knihu dopisů charakterizoval jako „zdvořilou rozpravu dvou kultivovaných a vzdělaných lidí, v jejichž společnosti je potěšením se ocitnout“.

Oba literáti se považují za technofoby – nejdále pokročili v digitální éře k faxu. Věří v tajemné objevení psaného slova na papíře, jemné skřípání pera a zdá se, že píší s lehkou nostalgií. Délka jejich dopisů kolísá mezi pár řádky a několikastránkovými elaboráty, periodicita se pohybuje v řádu měsíců, ale – díky faxu – i několika minut. V jedné chvíli se Auster doznává k frustraci z toho, že jeho pařížský hotel nedisponuje psacím strojem, na což by normální člověk nejspíš odpověděl: V jakém století to žijete?! 

Jestliže je příjemné představit si tyto dva vznešené literáty, jak si najdou čas na dopisování vedle psaní románů a s literaturou spojenými povinnostmi po celém světě, „odposlouchávání“ jejich osobní komunikace podle zahraničních recenzí nesplňuje očekávání.

Z těchto elegantních dopisů totiž podle názoru kritiků není zcela jasné, že dopisování probíhalo s myšlenkou eventuální publikace, ale čtenář autory podezírá, že to důvodem opravdu bylo. Dopisy jsou oproštěné od veškerých drbů a indiskrétností, tedy toho, co z četby jakékoliv osobní korespondence dělá „provinilé potěšení“.

A protože skoro každý člověk občas v řeči rozpačitě uvízne, Auster s Coetzeem hledají útočiště ve sportu. Toto téma nezahrnuje vysvětlující komentář vyloučení fotbalisty z hřiště nebo psychózu toho či onoho trenéra, ale vážnou, souvislou debatu o tom, zda je sledování sportu estetické či spíš etické potěšení nebo úplná ztráta času, který by měl být věnován vážnému byznysu – tedy literatuře.

Oba spisovatelé jsou nesmírně vzdělaní a inteligentní lidé se sdílenou vášní pro tento formální experiment, nechybí jim ani smysl pro humor. Coetzeeho řešení globálního finančního kolapsu je například následující: Proč nenahradit soustavu čísel, kterou máme, nějakou jinou, a nezačít znovu? Auster by na druhé straně rád věděl, jestli řešením stálého napětí v Izraeli může být „evakuace celého izraelského obyvatelstva a poskytnutí jim státu Wyoming“.

Hlavní pointou dopisů je jistě přátelství. Auster už zpočátku píše, že „přátelství je situace naprosté rovnosti, ve které oba dávají více než dostávají a zároveň oba dostávají více, než jsou schopni dát – ve vzájemnosti výměny tento vztah vzkvétá “. 

Připraveno ze zahraničního tisku.