Claudio Pozzani - Básně

ŽENA SE SLADKÝMI SLZAMI

Jsi žena se sladkými slzami

Každé tvé gesto je lehoučký plamen

Jsi stín, jsi kočka, co uteče a pak se vrátí

Jsi náraz vlaku do převislých větví

Destilační kolona plná rtuti a síry

bubliny noci mezi dokonalostí tvých ňader

Kolik alchymistů si odrovnalo plíce

foukáním do dýmu z tvého zpoceného těla

Jsi žena, co udává rytmus ročních dob,

co krátí pauzu mezi tepy mého srdce o polovinu

Jsi Venuše zrozená z proudu lávy

Jsi Psýché, jež lampu nikdy nezháší

Šlapeš po půdě a ani si nevšimneš,

že se pod každým tvým krokem rodí zahrada

Kvůli tvým vlasům vítr děkuje Bohu,

že mu dal smysl života

JSEM

Jsem apoštol, kterého nevpustili na Poslední večeři

Jsem garibaldovec, kterému u Janova uplavala loď

Jsem prorok náboženství, které nikdo nevyznává

Já jsem vyvrhel, outsider, zatracenec, co se nevzdává

Jsem hrdina, co umře na první stránce,

Jsem jednooký kocour, kterého žádná bába nepohladí

Jsem vzteklé zvíře, co kouše milosrdnou ruku

Já jsem vyvrhel, outsider, zatracenec neurčitého věku

Jsem divná vlna, co odnáší ručníky a tranzistoráky

Jsem nedorozumění, které plodí samé hádky

Jsem ďábel, co uhýbá před Lutherovým kalamářem

Jsem film, co v nejlepším se přetrhne

Já jsem vyvrhel, outsider, obsese, která se v mozku zadrhne

Jsem kulička v pinballu, co propadne před nejvyšším skóre

Jsem vlastní gól vstřelený v poslední vteřině

Jsem harant, co se chechtá, když ho máma fackuje

Jsem strach trávy z blížící se sekačky

Já jsem vyvrhel, outsider, tenhle list roztrhaný na kousky

TANČÍM

Tančím tanec geniálních nápadů

a doufám, že mi sdělíš něco nového

Tančím tanec zbloudilých ztroskotanců

a vím, že moje kroky nejsou k ničemu

Tančím tanec šťastných naivů

a věřím, že můj pot bude někomu co platný

Tančím tanec prospěchářů

a budu tančit, dokud mi budeš platit

A tančím, tančím, tančím,

abych přemohl své arogantní ego 

Tančím, tančím, tančím,

proč, to je přece jedno

Tančím tanec zatracenců,

aby mi splín vystoupal až ke krku

Tančím tanec domýšlivců,

i ty jím totiž jsi, jestli věříš, že mě strčíš do kapsy

Tančím tanec nevítaných hostů,

dlouho jsem trénoval před zavřenými dveřmi

Tančím tanec nesnášenlivých hašteřivců,

můžeš se laskavě o kousek posunout?

Tančím, tančím, tančím,

dokud nepadnu

Tančím, tančím, tančím,

pro tvou zábavu.

TĚLESNÁ SOUKOLÍ 

Rychle, rychle

se otevřou zelené dveře

a vypustí ven pestré klikyháky

Lesklá soukolí se otáčejí

kolem tvé nalíčené tváře,

zatímco puntíky nejasných barev

nám krouží na hlavou.

Kráčím po světélkující kouli

Kráčím po světélkující kouli

Procházím nachovou mlhou,

dívám se na tvé prázdné tělo

Blíží se nebeská hudba

jako světlo pronikající pod prahem

Moje ruka přejíždí podél boků

místnost se otáčí, je plná hmyzu,

mé prsty se pomalu

sunou k cíli.

Kráčím po světélkující kouli

Kráčím po světélkující kouli

Kuličková ložiska a spálené ventily

pomalu kloužou kolem té změti

a ze stropu visí neonová noční můra

Slyším, jak se dveře znovu otevřou,

zatímco poslouchám tvůj vzrušený dech

Zlověstné postavy v kožené zbroji

čekají, až přijde jejich chvíle…

Kráčím po světélkující kouli

Kráčím po světélkující kouli

Pronikavou vůni tvojí kůže

na plátky krájí bílý ventilátor

a mezi tvými řasami

si tisíce drobných mušek staví zámek

Jednobarevné obrazovky

vyplivují záběry z prošlého zpravodajství,

zatímco přikládám sluch

k tvé mokré hrudi

a nastavuju zvuk, abych tě slyšel křičet.

Kráčím po světélkující kouli

Kráčím po světélkující kouli

VYZVRACEL JSEM DUŠI

Vyzvracel jsem duši

včera

a cítím se teď lehčí

můžu si volně plout

netíží mě výčitky ani zlé skutky

Vyzvracel jsem duši

včera

a zasvinil jsem koupelnu

Nevím, co mi to vyšlo z těla,

vypadalo to jak kovové piliny

smíchané s vatou od krve

asi přepilovala mříže,

aby mohla vzít roha,

možná se poranila

možná se nakazila

Vyzvracel jsem duši

včera,

ale představoval jsem si to jinak

Myslel jsem si, že počká

na polnice Posledního soudu

na Chárónův prám

nebo aspoň až odbije průsvitný zvon

Nic.

Už to ve mně nemohla vydržet.

Kopala 

Křičela

Dusila se

a já se přemáhal

trpělivě to snášel,

protože jsem si myslel

že nějakou duši člověk mít musí

a i ona si myslela,

že nutně potřebuje nějaké tělo

Protáhla se ven mými ústy

měla dlouhý ostnatý ocas

a nervózně se rozhlížela kolem

Vyzvracel jsem duši

včera

a kdoví kam se teď poděla

Zdálo se, že je z rtuti,

taková těkavá,

jako když jsem ji nosil v sobě

a obraceli mě naruby 

a užasle zírali na moje hladké útroby

Vyzvracel jsem duši

včera

a už dneska mě „nullibisté“ Henriho Mora

chtějí postavit 

do čela kandidátky v příštích volbách

Jakmile je člověk prázdný,

zvolí ho, aby zastupoval druhé

Sud, do kterého se vejde

co nejvíc všemožného odpadu

Odpadu z papíru

Odpadu z masa

Odpadu zrozeného, aby byl odpadem

Odpadu stvořeného, aby nebyl odpadem

Vyzvracel jsem duši

včera

a už mi asi chybí:

nevím teď komu lhát,

když jsem sám,

když sním sám

Postel mě občas spolkne

s úsměvem mě přijme

a pak se v půlce přelomí,

jako když jíte pizzu rukama, 

a já si připadám ve snech strávený

dobře strávený, když si je nepamatuju

špatně strávený, když se po probuzení

mé oči prudce vytřeští

a vyplivnou mě 

Vyzvracel jsem duši

včera

možná se schovala do sifonu

a káže chumáčkům vlasů, mikrobům, mýdlu

i černým nánosům kdovíčeho

Co o mně asi vykládá?

Jestli mě pomluví,

umyvadlo bude stávkovat

a ucpe se každé ráno

A přesto jste i vy, lidé odpadní,

mívali důvěru v bradu,

již vídali jste dírou

Nenechte se on ní zkazit

jako jsem se kdysi nechal já

ona je teď vaším vůdcem

jako jím byla pro mě,

udělá z vás voňavý, bílý & čistý

odpadní lid bez identity

Z vás, zvyklých hledět zdola vzhůru a mít v tom zalíbení

Jako když jsem byl kluk a zvedal zrak

a vídal jsem, jak se březnová oblaka zamotala do tátova kníru

nebo máminu ruku,

visící jako liána, na kterou jsem se bezpečně pověsil

Vyzvracel jsem duši

včera

a možná to byly dětské zvratky,

mléko, plasmonové sušenky,

ohřáté v mém mladém břiše

Mít duši s příchutí plasmonu

napalmu, planktonu, klaksonu

Mít duši a vyzvracet ji

a oživit ty zvratky

Není to moje vina, jestli jsem i dneska večer

nucen vymýšlet si příběhy, které mi nikdo nevypráví,

a nejde ani o to

být věčně dítětem,

protože ti druzí nevyrostli:

jsou jen mrtví

a já na hřbitov chodím, chodím si tam hrát,

jenže nuda se záhy mění v temné komáry

Jím mrtvá zvířata nakrájená na plátky

Nad postelí mi visí obraz umírajícího

Studoval jsem a miloval díla mrtvých lidí

Mrtvé věci vždy živily mé tělo i mou duši

Tělo je zatraceně živé a neúnavné

A duše ode mě dokonce zdrhla

Vyzvracel jsem duši

včera

no a co má bejt

Při prvních mrazících se vrátí sama

jako kočka, co utekla po střechách

a vrátí se s rýmou, pěkně pocuchaná

Možná se teď právě pere

s kočkami, co mi byly v různých dobách nablízku,

a po celý život ze mě

milovaly hlavně ruce,

když měnily se v plné misky

nebo v teplé kostěné kartáče

Vyzvracel jsem duši

včera,

ale tys ve mně zůstala

Byly jste ve stejné cele,

a ona odešla bez jediného slova…

Možná ses sama rozhodla zůstat:

do konce trestu už moc nezbývá

tak proč teda utíkat?

Ne, tys ve mně zůstala

jsi ve mně jako vždycky

Z mého těla vyšlo všechno možné

Šťávy, nadávky, sny, nachlazení, mléčné zuby

A teď už i duše

Jak jsem říkal, vyšlo všechno,

kromě tebe

a kromě mě.

Vyzvracel jsem duši

včera

vypadala jako pugét růží na podlaze

jako ten, kvůli kterým jsem se v restauracích červenal,

protože jsem nevěděl, co mám dělat,

cestou domů by ti v rukou překážel

V těch tvých rukou, bohužel jsou jen dvě,

které bych na sobě chtěl cítit jako pijavice pouštějící žilou,

jako deset dvacet měkkých teplých baňek na zádech,

aby ze mě vytáhly vlhko, prázdnotu a hořkost.

Vyzvracel jsem duši,

včera.

Přeložila Alice Flemrová