Barnes: Evropa za námi s výhodnou dohodou nepřijde

Anglie, Anglie, satira Juliana Barnese z roku 1998 o národním dědictví a vlastenectví, končí tím, že je Británie vyhozena z EU; protože byla tak nepříjemná a vyjednávala s tak „tvrdohlavou iracionalitou“, nakonec jí zaplatili, aby odešla. „Nesporné zůstává, že dlouhodobě dohodnuté národní cíle – ekonomický růst, politický vliv, vojenská kapacita a morální nadřazenost – země nyní opustila,“ napsal Barnes před více než 20 lety.

„Krátká chvilka prozíravosti,“ poznamenává vítěz Bookerovy ceny suše, když se setkáváme, abychom si povídali o jeho poslední knize. Ačkoli si dovolil jen jeden přímý odkaz na „pošetilý, masochistický odchod Británie z Evropské unie“ – v autorské poznámce na konec –, publikace Muž v červeném kabátu nemůže být aktuálnější. Elegantní spojení biografie, historie a umění vypráví příběh dnes málo známého lékaře z Paříže 19. století, kterého autor vysílá jako jakéhosi průzkumníka, aby se ponořil do kalných vod pod blyštivou hladinou francouzské „belle epoque“, „éry neurotické až hysterické národní úzkosti plné politické nestability, krizí a skandálů“.   

Prvopočátek knihy leží v roce 2015, před referendem, kdy podnítil autorovu zvědavost obraz na výstavě Johna Singera Sargenta v Národní galerii portrétů. Zatímco na většině portrétů byli slavní lidé, muž v červeném kabátu byl jakýsi Dr. Samuel Pozzi, gynekolog. Byl také, jak upozorňovala cedulka, „donchuánem“. „Když jsem ho viděl poprvé, nenapadlo mě, že by mohl mít něco společného s námi tady a teď,“ říká o prvním setkání s obrazem Dr. Pozzi At Home (Dr. Pozzi doma). Čím víc ale studoval jeho dobu, tím nevyhnutelněji vyvstávaly paralely s naší dobou. „Extrémní nacionalismus, nativismus, antisemitismus, xenofobie: byly to velmi ponuré časy a teď máme zase ponuré časy.“

Proč jste nenapsal satiru jako Anglie, Anglie nebo, aktuálněji, jako Šváb, komiksové podobenství brexitu Iana McEwana? „Jsem spisovatel, kterému trvá, než přijde na to, o čem chce psát,“ odpovídá. „Takže jsem moc rád, že můj starý dobrý přítel Ian se do toho rovnou pustil. Já ale nejsem tenhle typ autora. Já píšu dopředu, víte, a pak se to stane realitou!“ 

Tak proč tedy nevyprávět příběh Pozziho a jeho kruhů – s jejich duely, nevěrami a s „velkolepým koncem“ – jako román, jako zbeletrizovaný životopis ruského skladatele Dimitrije Šostakoviče v Barnesově románu z roku 2016 Hukot času nebo, také na faktech založený, Arthur & George (2005) nebo jako Flaubertův papoušek z roku 1984?

„Nějak mi připadalo, že kdybych z toho udělal beletrii, bylo by to všednější, mohli byste si myslet, že tyhle melodramatické, kolorované epizody jsou jen výmyslem autora. Někdy je dobré vrátit se k přísnosti literatury faktu.“

Svou strukturou román nejblíže připomíná Žádný důvod k obavám (česky 2008, Odeon, pozn. red.), vzpomínkovou meditaci na téma smrtelnosti, která se „pohybuje, tak jako se pohybuje mozek, když přemýšlí o smrti a o rodině a takových věcech,“ vysvětluje Barnes. „Takhle já přemýšlím a takhle tedy i píšu.“ Jde také o to, jak mluví, konverzace plné přesných citací, odpovídání na otázky anekdotami; jízlivá nepřímost jeho psaní odráží jeho poněkud znepokojivý zvyk ­­– zdánlivě se obrací k neviditelné třetí straně rozhovoru, pak se otočí a vysloví pointu. Bývá popisován jako „urbánní“: geniální, ale v chování lehce posměvačný, nažehlený a rozvážně hovořící (přiznaný puntičkář, začínal jako lexikograf pro oxfordský slovník), mohl by být s úspěchem obsazen do adaptace le Carrého.

Žádný důvod k obavám popisuje „důstojnou nudu“ jeho poválečné výchovy; jeho rodiče, oba učitelé francouzštiny, se přestěhovali z Leicestru do Northwoodu v severozápadním Londýně, „Metrolandu“ z jeho debutu, krátce předtím, než se narodil. V březnu uplyne 40 let od prvního vydání knihy Metroland; za tu dobu napsal 13 románů – když nepočítáme čtyři detektivky, které v 80. letech vydal pod pseudonymem Dan Kavanagh – čtyřikrát byl v užších nominacích na Bookerovu cenu, vyhrál v roce 2011 za knihu Vědomí konce (česky Odeon, 2012). Barnesovi vděčíme za to, že v roce 1987 popsal Bookerovy ceny jako „snobské bingo“; přistupovat k nim takhle je jediný způsob, jak přežít zařazení do užšího výběru. „Dokud nevyhrajete...“

Minulou něděli tomu bylo 11 let od smrti Barnesovy ženy, vlivné literární agentky Pat Kavanaghové. „Bylo mi 32, když jsme se poznali, 62, když zemřela,“ píše v Rovinách života (Odeon, 2012), jeho zničujícím vyrovnáváním se se zármutkem. „Srdce mého života; život mého srdce.“ Po tři dekády zastávali impozantní místo na londýnské literární scéně, kam patřili McEwan, Martin Amis, Kazuo Ishiguro a Salman Rushdie.

Barnes má dojem, že prezident Macron se v jednáních s Anglií o brexitu držel zpátky kvůli madam Merkelové. „Myslím, že by po nás jinak šli o dost tvrději. Co jiného taky čekat, když se náš premiér na záznam vyjádřil o Francouzích jako o sráčích? Náš státní tajemník (Jeremy Hunt) řekl, že Evropská unie je jako Sovětský svaz. A ten předchozí, Johnson, řekl, že plány EU s Evropou jsou stejné jako plán Hitlera s Evropou. Čekáte, že za námi přijdou s výhodnou dohodou? To je tak dětinské. A hloupé,“ říká. „Právě máme vstoupit do jednání o obchodní dohodě, která možná budou trvat 10 let. Oni si vezmou svoje peníze tak jako tak.“

Zoufá si z omezenosti britské politické elity a podporuje politiku Jeremyho Corbyna „skoro ve všech bodech“: jaderné odzbrojení, zestátnění železnic, odejmutí „statutu charity“ veřejným školám, zdanění bohatých.

Barnes žije ve stejném domě ve čtvrti Tuffnell Park v severním Londýně už od roku 1983, píše ve stejné pracovně, na tom stejném elektrickém psacím stroji IBM 196c. Počítač má jen na novinařinu, nic kreativnějšího. Ale když psal Arthura & George, rozbil se mu hlavní i záložní psací stroj – zřejmě trest za to, že se posmíval svému hrdinovi Conanu Doylovi za jeho spiritualismus. „Říkal jsem si: Bože – to děláš ty!“ směje se a mává pěstí ke stropu. „Napsal jsem tři kapitoly na počítači a vytiskl je, ale vůbec nezněly jako já. Místo volné, zlehka plynoucí první verze jsem měl tři čtvrtiny perfekcionisticky opravované.“ McEwan na počítačích miluje, že dokáží vyjímat a vkládat, připadá mu to jako odraz lidského mozku. Ale odraz mého lidského mozku to tedy není. Je to úplně tiché. Je to inertní, kdežto elektrický psací stroj tak příjemně mručí a pak přejde v ťuk ťuk ťuk. Mručí, jako by chtěl říci: Postupuj, jak chceš, ale já jsem pořád tady, připraven přijmout pokyny.“

Miluje psaní tak moc, možná víc než kdykoliv předtím. Je podrážděný, když pár dnů nepíše. „Mám rád samotu psaní. Vždycky jsem si ji užíval.“ A psaní ho udržovalo při smyslech po smrti Kavanghové: „Jako spisovatel máte tu výhodu, že můžete vyjádřit strašné věci, které se staly, průzračně a jasně. Neznamená to nutně, že se s nimi snáz vyrovnáte, znamená to, že víte, o čem mluvíte.“

Barnes přemýšlí o své smrti každý den od dob rané puberty. „Jsem už takový.“ Jeho tvorbu můžeme číst jako celoživotní zkoumání stárnutí, paměti a nevyhnutelnosti zániku: „všechny tyhle věci“. V 73 letech má ale dobrou náladu. Čas strávený s Pozzim ho povzbudil, Muž v červeném kabátu není napsán v melancholické tónině jeho jiných knih. „Asi začnu psát o tom, jaké to je být mladý a veselý,“ říká.

Ohledně slepé uličky, ve které se nyní nachází Británie, je jen opatrně optimistický. „Myslím, že teď musíme být obrovsky vynalézaví. A musíme být velmi diplomatičtí, znát věci, ve kterých se shodneme, a být si vědomí našich slabých stránek,“ říká. „Myslím ale, že v tomhle moc dobří nejsme.“

Přeložil a zpracoval Vojtěch Bohuslav. Autorkou výchozího textu je Lisa Allardice, šéfka literární sekce deníku Guardian, kde článek vyšel 26. 10. 2019.

Julian Barnes byl hostem Festivalu spisovatelů Praha 1997.