Zvířekvět

Podél kmene jak z šeříku květ
už nám judejský strom porozkvétá.
Života tušení bude do smrti znět,
podél kostí se studeným plamenem chvět,
v světlém dešti v den Petrův na zlomu léta.
A už se kvítky zplna rdějí.
Na hlavu, žebra, tam kde dá se psát,
Elena Arborea napište jí.
Žije jen v krami pokryté Hyperboreji,
v kamenné trávě, kde je z cihel sad.
Mně tmavý karafiát roste z víček,
jsem celá růžová a pomněnková,
tak jako kdyby malý zahradníček
mi těžkou květnou lepru naočkoval.
Červenou barvu s fialovou spojím,
zlatý i černý vzejde ze mě třpyt.
V hrozivém budu rozbzučeném roji,
čmeláci, vosy budou ze mě pít.
Až odkvetu, už nic mi nepomůže.
Keř ohlodaný přestane se skvět.
Vychladlá budu, na mně seschlá kůže,
odkvetlý, napůl mrtvý zvířekvět.


Z ruštiny přeložil Milan Dvořák