Zsuzsa Rakovszky: Bíločerná

Bíločerná

“Jsem bez mezí
a bez definic,
stát se se mnou může
co chce, kdykoli, jsem lehká,
volná, rozpínám se – a mám
mám strach...”

(?)

“Semílá mě bílo-
černá logika: pro – proti
a vydírá mě,
ať si vyberu:
celkové ano, nebo ne všemu.”

Dialog o čase

A: Minulé nikdy nekončí. Minulá
je také přítomnost, jen mění kostým.
Keř bezu, ještě dohola,
pod keřem zrezlý lavor, v mokrém, postním
větru se vznáší papírový sáček, do nebes
spletitým větvovím zaťatý černý bez,
kořeny zrcadlí se v zemi, v hlubině –
deset let, čtyřicet, též jaro jako dnes:
to, co jsem měla ráda, nikdy nemine.

B: Jenomže čas, ten letí. Jako stinadlo.
Je dříve a je nyní, krev mezi nimi,
v ní zákmit břitu. Ze šňůry na prádlo
odfoukl vítr triko pod křoviny,
leží tam, nevznese se v obráceném letu.
A pokud někdo zapálí si cigaretu
u trubek s plynem, jež jsou neutěsněné,
planoucí přítomnost je uzavřena minulému světu,
je odděleno “už ne” a “ještě ne”.

A: Tak jako mina čtyřicet let obětuje
čekání, skrytá v hustém suchopáru,
až něčí ruka roznítí v ní duši – exploduje,
jako se mrtvé jaro zjeví v novém jaru,
jak vyčká láska, vyčká nenávist,
když desítky let uložila do ledových hnízd,
až starou ránu zjitří nový nůž:
tak nepomine nikdy nenávist
a ani láska nepomine už.

B: Tmaví červi v prachu – někdejší ořechový květ.
Není to ale tentýž ořech, tentýž prach.
Pavouk, který pobíhá tam a zpět
po vaně, a ten, kterého proud vody splách,
jsou totožní, a přece si je nelze splést.
Zemřelou matku žádná genetická lest
zpět nepřivede, leda sen, než zmizí.
Co chce tma citů v jedno svést,
je v denním světle odlišné a cizí.

A: Jenomže co je cizí v denním světle,
to v temnu čeká jako odedávna důvěrné.
Venku čas kypí, těká, ale uvnitř ve tmě
je přece cosi, co se nepohne
nikdy. Nad dvorem staroby
nabývá měsíc dětství stále zářivější podoby,
přítomnost není, jen minulost má kostým jiný:
stará rána se po čase zas obnoví.
Koho jsem měla ráda vždycky, mám i nyní.