Zinovy Zinik: Běženec
10. dubna 2009 10:21
Vídeň se jen hemžila bývalými sovětskými občany. Toto město věčných špionů a bývalých nacistů, kde je každý třetí přebytečný, bylo v těch letech stále ještě překladištěm na cestách emigrantů, kteří odešli ze Sovětského svazu pod záminkou sloučení rodin na základě fiktivního pozvání fiktivních strýců a babiček. Jednomu takovému moskevskému praprasynovci své babičky jsem měl jít naproti. Jako všechno, co je spojeno s odjezdem z Moskvy, telegram mého přítele byl směsicí idiotismu, bezostyšnosti a infantilně naivního egoismu: "Přijedu do Vídně první týden květnu, čekej. Rabinovič." Dovedete si představit, kolik sovětských Rabinovičů přijíždělo v oněch letech do Vídně, a první týden v květnu 1979 se v tomto ohledu ničím zásadně nelišil. Avšak přirozeně, že můj Rabinovič se pokládal za výjimku z pravidla. Kromě toho předpokládal, že z Londýna do Vídně je to několik stanic tramvají; následně byl pevně přesvědčen o tom, že v Londýně jsou tramvaje: pokud jsou v Moskvě, tak co by nebyly v Londýně? Vídeňské tramvaje mě skutečně ohromily - jejich vzhled, vyzvánění i koleje - všechno vedlo zpátky do Moskvy.
Zhruba řečeno, byly dva typy Rabinovičů přijíždějících z Moskvy. Ti, kteří odjížděli do Izraele, se hned přepravili do vily s červeným křížem na střeše, který decentně maskoval Davidovu hvězdu na hrudi, a odtud - do Tel Avivu. Ti, kdož směřovali do Ameriky nebo se hodlali uchytit v Evropě, získali status politických uprchlíků. Nejrůznější dobročinné organizace (v závislosti na zemi, kam uprchlíci směřovali), je braly pod svá ochranná křídla: vydávaly jim ubohé podpory a ubytovávaly je v penzionech a laciných hotelech, dokud nebudou vyřízeny jejich imigrační papíry. Vzhledem k tomu, že jsem nejen neznal datum příjezdu svého Rabinoviče, ale ani jeho ideologické záměry pokud jde o geografii, nezbývalo mi nic jiného než pátrat po něm v několika směrech zároveň. Ztracená věc, pochopitelně. Ale jiné východisko nebylo. Cítil jsem se mu zavázán. Poslední měsíce před mým odjezdem jsme se s Markem dost sblížili. Mimochodem - slova "dost" a "sblížili" je nutné chápat v úzce moskevském, sovětském smyslu. Mark Rabinovič byl jedním z "vyprovázečů", aktivistů oné epochy odjezdů: ani jedno vyprovázení se v těch letech neobešlo bez něho. Přebíral veškeré vyběhávání papírů, nejrozmanitějších povolení k vývozu knih či obrazů, odesílal zavazadla a zařizoval všechno, co se týkalo moskevského bytu. Protože neexistují žádné placené agentury ani placená posluha, všechny praktické problémy se u nás řeší za pomoci přátel. A právě takovéto všednodenní starání je proto chápáno jako blízké přátelství a řešení všech takovýchto komplikací a zmatků jako vrchol důvěrnosti.
Tak či onak, svého času se Mark Rabinovič aktivně účastnil veškerého běhání kolem mého odjezdu z Moskvy a pokládal mě snad za jediného blízkého člověka "za kordonem". Teď jsem byl na řadě já, abych přijal účast na jeho osudu: ne-li přátelstvím, tak aspoň odvetným vyběháváním spojeným s jeho příjezdem do Vídně. Protože mám dvojí občanství - izraelské a britské - našly se kontakty ve všech imigračních agenturách, emigračních organizacích a diplomatických službách. Výsledkem toho všeho bylo, že nebylo dne, aby mi někdo nevolal do penzionu a neoznámil mi, že do Vídně dorazil další Mark Rabinovič. Fakt, že není z Moskvy, že je jiného stáří, že není zrzavý - a vůbec, že to není ten Rabinovič, se vyjasnil až v poslední chvíli. Poslušně jsem se dopotácel do dalšího střediska, penzionu, hotelu, dobročinné organizace, abych se setkal s dalším exemplářem emigrantského osudu - s hysterií a panikou, zbytečnými nadějemi a skandálním vydíráním, když se naděje ukázaly liché.
Viděl jsem dva penzisty, bývalé zasloužilé bolševiky s vypadávajícím umělým chrupem; vyplivujíce na sebe navzájem falešné zuby a prskajíce sliny, sípavými hlasy se dohadovali, zda bude či nebude možné předplácet si v Texasu časopis Dělnice s roznáškou až do domu?
Viděl jsem Židy, kteří celý den a noc všívali pod podšívky sak celé své osobní jmění včetně aluminiovách hrnků. Chystali se k nelegálnímu přechodu hranic do Západního Německa - pod vagóny a v nákladních autech; jak se povídalo, dávali tam Židům čestné občanství a finanční kompenzaci za hrůzy nacismu. Viděl jsem lidi pevně přesvědčené o tom, že úkolem izraelských imigračních agentur je vylákat je z hotelu a posléze pod stráží speciálně vycvičených psů a pod hlavněmi automatů značky Uzi je dopravit na nucené práce do socialistických kibuců v negevské poušti. Viděl jsem lidi, kteří si nacpávali jeden kufr za druhým plastikovými sáčky na jídlo - to byl ve Vídni nejdostupnější symbol prosperity pro ty, kteří se řídili sovětskými kritérii. Stejně uschovávali i plastikové pytle na odpadky, které vydávala správa hotelu. Tyto skvělé pytle ukládali do pokladničky budoucího blahobytu a odpadky v noci tajně vyhazovali na chodbu nebo oknem na ulici. Chodby páchly odpadky emigrantské přítomnosti. Ve většině hotelů už nefungovala kanalizace. Byla ucpaná novinami.
Podle dávných sovětských zvyklostí je používali místo toaletního papíru, toaletní papír schovávali a pak prodávali na emigrantských vetešnických jarmarcích a improvizovaných bleších trzích. Ale ze všech nejhorší bylo slepičí peří v záchodové míse. Když se bývalý sovětský člověk octl ve Vídni jak slepice v polívce, okamžitě vyčuchal, že nejlevnější maso na Západě je právě slepice, která, jak známo, není člověk, stejně jako žena není slepice. V souladu s ruskými představami slepice vykuchaná a zabalená do nádherného plastikového obalu se značkou supermarketu musí být samozřejmě dražší než ta, která se prodává přímo, tak říkajíc z ruky do ruky z nůše na bazaru v "divoké" přírodní podobě. Emigranti kupovali na trhu živé slepice a podřezávali je a kuchali přímo v pokoji. Oškubanou slepici strčili do rychlovarného hrnce firmy Duha a peří spláchli do záchodu. Tedy - peří nespláchli: roury už byly ucpané peřím předešlé slepice. Tyto hotely pro sovětské emigranty bylo možné poznat z dálky - podle puchu -a ještě podle nepřetržitého mrmlání a davů nejrozmanitějších lidiček před vchodem. Zcela určitě tu vždycky celý den vyčníval jak přede dveřmi veřejného domu archetypální kolohnát s přitroublým výrazem a s fotbalovou kšiltovkou na hlavě, jehož veškerá činorodost se projevovala výhradně nepřetržitým pohybem čelistí: usilovně žvýkal nedostatkové zboží, které si mohl konečně dopřát v neomezeném množství. Kromě toho tu vždycky drbaly babky ve známých šátcích rozsazené nikoli na lavičkách, ale přímo na schodech nebo na bednách od piva. Na pozadí elegantní májové Vídně naparáděné jak krémový dort, zaplavené jarem a tonoucí ve Straussových valčících a mladém víně, vypadaly jak červi ve sklenici a emigrantské ubytovny jako leprosária, jako morová karanténa.
Po odhalení dalšího nepravého Rabinoviče jsem od této emigrantské epidemie prchl do Grinzingu, vídeňského předměstí vzdáleného asi hodinu tramvají od centra. Bukolická idyla dlážděných uliček, kde je v každém domku s perníkovou střechou vinný sklípek, se stoly na dvoře a hospodyňkami v čepečcích a div ne v krinolínách, v krajkových spodničkách a zástěrkách, roznášejícími sklenice s mladým vínem, všechno to se přezíravě vyhýbalo, jak špinavému tulákovi v posledním tažení výše popsané tlačenici nepřehledných městských vídeňských čtvrtíš jejich ochotou poskytnout útulek podivínům, jako jsou moji emigrantští krajané, s jejich zmatky, kufry s propocenými držadly, s jejich mezkovitou energií, s jejich neodbytností. Tento instinktivní pocit shovívavého pohrdání, grimasu neproniknutelnosti, když se na důstojné recepci díváš do tváře chudému příbuznému či zpustlému starému příteli, který už není k ničemu, tento zvyk špatně vychovaných aristokratů škubnout ramenem, projít mimo a neohlédnout se, jsem si se zarážející lehkostí osvojil i já v těchto svých vídeňských dnech. Ať je tomu jak chce, pokládal jsem se za aristokrata emigrace, zatímco oni, sovětští novoemigranti, byli její plebs, její lumpenproletariát.